Být kamarádem svým dospívajícím dětem?
Co dospívající na svých rodičích nesnáší? Když mu chtějí být kamarádem?
Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!
Čtrnáctiletý Vítek přijde ze školy a beze slova se zavře ve svém pokoji. Později odpoledne za ním táta a Vítek se na něho oboří: “Můžeš prosím tě klepat, když sem jdeš?” − “To opravdu musím klepat? Vždyť jsem jako tvůj kamarád!”
Kamarád by možná klepat nemusel, ale čtyřicetiletého tátu Vítek nebere jako kamaráda.
Tátovi jeho kamarádi radí: “Musíš mu jasně nastavit hranice!” To ale nechápou, co se ve Vítkovi děje, jak to v něm funguje. Ve čtrnácti už není malý kluk, jako když si s ním táta kdysi chodil zahrát fotbal.
Kamarádi jsou v době dospívání důležití. Ale ne kamarádi jejich rodičů. Kluci i holky v tomto věku potřebují vrstevníky! Na takové podbízivé kamarádství reagují tím, že se stáhnou a vnitřně revoltují. Za přiměřenou reakci na nepřiměřené pokusy dělat ze sebe kamaráda považují práskání dveřmi a křik.
Rodičům nezbývá než počkat. Mezitím můžeme jako rodiče odpustit, abychom byli připraveni pomoct, poradit, až to budou potřebovat. Někdy se školou, jindy je pustit s jejich kamarády ven, dát jim peníze − a zároveň nepřipomínat, jak byli před chvilkou drzí. Třeba hned další den přijdou s velmi osobními otázkami a my jen žasneme, jak otevřené ty naše děti jsou. A zjistíme, že přece jen si nás váží, mají nás rády a důvěřují nám.
Jan Vopalecký, červen 2025
Zdroj použitý jako inspirace
Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!
