Co je špatně na tom, když chci žít pro Boha naplno?
Stali se mi vzorem lidé, kteří nadšeně žijí naplno pro Boha. Jdou za ním důsledně, dlouhodobě, jsou ochotni žít v sebezapření a je na nich vidět ovoce života s Bohem. Sám se také snažím takto žít a dokonce mě to baví. Je na tom něco špatně?
Ano, vím o skulinách v té své důslednosti. Mohl bych dělat víc, ale občas si sám pro sebe pomyslím, že už to přece stačí. Snad si té mé nedostatečnosti nikdo nevšimne. [28]
Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!
Hříchy dokonalých lidí
Druhý problém je v tom, že se se mnou nedá vydržet. Co si chcete povídat s člověkem, který je prostě dokonalý nebo se za takového považuje či je přinejmenším dokonalejší než vy? Kdykoli vám může cokoli vyčíst, například že na nejste dost dobří. Takovému člověku se raději vyhnete, že?
To ovšem neznamená, že bych chtěl na svůj život naplno s Bohem rezignovat, ale musím něco přehodnotit, něco změnit.
Když podobně jako Ježíš porovnáme celníka a farizea (Lukáš 9), kteří se přišli modlit do chrámu, a zjistíme, že jsme jako farizeus − co máme dělat? To mám začít hřešit, abych se dostal na úroveň toho celníka? Nemyslím si. [36]
Hříchem farizea nebylo to, že nehřešil. Co tedy? Byl to jeho postoj, konkrétně pocit spokojenosti z toho, že se mu daří − otevřeně řečeno: jeho hříchem byla pýcha. Ta člověka duchovně sráží, diskredituje, okrádá o Boží moc v životě. A pokud si to nepřiznáme a nevyznáme to, tak nám to brání v tom, aby nám to Bůh odpustil. Když jsme tak dobří, je velmi těžké přiznat si hřích pýchy. Bohu jsou pyšní protivní, kdežto pokorným nepochopitelně dává milost (1. Petrův 5,6)
S tím velmi úzce souvisí pohrdání druhými lidmi. „Nejsou tak dobří.“ „Nezáleží jim na životě s Bohem.“ Ale my nevíme, co všechno utvářelo a utváří jejich život. Naše pohrdání je horší než jejich „nezájem“, který na nich při povrchním pohledu vidíme my.
Vystřízlivění
Bible má na nás dokonalé docela přísné měřítko. Zjistíme, že se nemáme čím chlubit. Stačí si uvědomit: [48]
- Kdo umí udělat dobře a neučiní, má hřích. (Jakub 1,17)
- Tak i vy, když učiníte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: Jsme jenom služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit. (Lukáš 17,10)
Dělat to, co dělat mám, tedy žít pro Boha naplno až do roztrhání těla i duše, je tedy norma. Je to naše povinnost. Žít naplno je pro Boha normální a není to žádná zásluha, není to nic, čím bychom se mohli chlubit, prostě normálka. A nestačí, že jsem „lepší“ než někdo druhý. Pokud nejsem opravdu dokonalý, pak mi můj zbožný život nepomůže. Jsem na tom jako farizeus, byť dobrý farizeus. Mou šancí je jenom milost. A tím pádem jsem na tom jako celník. Stejně jsme zhřešili všichni a postrádáme Boží přízeň (Římanům 3,23).
Cesta, která nevede výš
Je lákavé hodnotit duchovnost kázání podle toho, jak hodně špatně se po něm cítíme, čím více hříchu odhalí, čím více to kazatel posluchačům „nandá“. Ale takové všeobecné odsuzování a žehrání na to, jak jsou všichni špatní, nás může sice emocionálně vybičovat, může se nám líbit upřímnost, ale k nápravě nevede. Je to jen nakládání dalších břemen na ty, kdo už je unést nemohou.
Do stejné kategorie patří valit další a další úkoly na ty, kdo slouží, kdo pro Pána už pracují.
Ale křesťanství je asi něco jiného: „Pojďte ke mně všichni, kteří těžce pracujete a jste přetíženi, a já vám dám odpočinek. Vezměte na sebe mé jho ... a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť ... mé břemeno je lehké.“ (Mt 11,28-30) [56]
Musí být všichni stejně duchovní jako já?
S těmi, kdo si to myslí, je těžké vyjít. Jestliže já mám nějaké obdarování, nějaké zaměření, jestliže moje nadšení míří určitým směrem, pak nemohu předpokládat, že totéž obdarování nebo zaměření musí mít všichni, a že je na nich něco špatně, jestliže ho nevykazují.
Tady je nutné připomenout, že o těch, kdo mají jiné obdarování či jiné zaměření než já, nemůžu prohlašovat: „Nepotřebuji vás!“ (1. Korintským 12,21). Je třeba sledovat nejen obdarování a zaměření druhého, ale i jeho další možnosti, potenciál, sílu, než budeme moci hodnotit jeho duchovní život. [144]
To platí i v případě, že se ve svém duchovním nadšení a zaměření cítíme sami. Možná nám pomůže, když vynaložíme větší úsilí na to, abychom toho druhého a jeho jinakost lépe pochopili.
Stejně tak nemusím mít pocity viny, že nedokážu dělat takové „velké věci“ jako někdo druhý. Netrap se tím, ale dělej to, co máš dělat ty. [150]
Jan Vopalecký, prosinec 2025
[Čísla v hranatých závorkách] jsou stránky v knize Kde farizeové udělali chybu?, která mě inspirovala k tomuto článku.
Podobné články
Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!
