Ani nepropůjčujte hříchu své tělo za nástroj nepravosti, ale jako ti, kteří byli vyvedeni ze smrti do života, propůjčujte sami sebe a své tělo Bohu za nástroj spravedlnosti. (Bible, Ř 6,13 E)

Inspirováno:

Dej mi klíče, dej mi mobil, dej mi...

Naplno s Bohem? Jak?

Chcete žít naplno s Bohem? Pokud ne, tak tyto úvahy nejsou pro vás, ale číst je můžete. Pokud tedy chcete žít naplno pro Boha, Bible tomu říká „chodit Duchem“, tak tady popisuji svoji zkušenost. Podle Bible má v sobě každý křesťan Ducha svatého a má mu dávat prostor, aby ho vedl, řídil a ukazoval cestu.

„Vydejte sami sebe Bohu ... své údy vydejte Bohu za nástroje spravedlnosti.“ Římanům 6,13

Mnoho křesťanů nad tím však pokrčí rameny, protože nevědí, jak to mají dělat. „Nechají“ se vést − nic nedělají a čekají, že je teda Boží Duch (Duch svatý) povede. Ale on se nevnucuje (narozdíl od ďábla), ale spíš čeká, až ho my pozveme. Jak ho pozvat?

Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!

Seděl jsem tak jednou v přírodě na lavičce a přemýšlel, jak se teda mám vydat Bohu a „nechat se“ vést. Co mám udělat? Jak Ducha svatého přimět, aby mě vedl. V tu chvíli jsem si uvědomil, že Bůh stojí o moji plnou důvěru.

Dej mi klíče

Přirovnal bych to tomu, že čeká, až mu dám svoje klíče. Když k vám někdo přijde a řekne: „Dej mi svoje klíče“, tak si to pořádně rozmyslíte, než mu je dáte. A musí to být někdo, koho znáte, komu důvěřujete.

Co mám udělat, když se chci nechat vést Duchem? Bůh nechce, abychom něco „udělali“, ne každého hned volá, aby šel na biblickou školu, aby sloužil ve sboru, aby dával peníze na nějakou službu... Může se to stát, ale Bůh spíš napřed chce, ne abychom něco udělali, ale pro něco se rozhodli. Dali mu klíče.

Dát někomu klíče znamená, že může bez naší přítomnosti, bez našeho vědomí zajít k nám domů, možná si půjčit naše auto, vlastně mu tím dáváme možnost podívat se na náš „nepořádek“ v kuchyni, přehrabovat se v dokladech, v prádle... Klíče jen tak někomu nepůjčujeme. Na druhé straně Bůh někdy chce naše klíče − i když je nepoužije.

Dej mi svůj mobil... a hesla...

Jaké by to bylo, kdyby vám Bůh řekl: „Dej mi svůj mobil. A heslo k němu. A na tvé maily a sociální sítě...“ Kdo z vašich blízkých, známých má přístup k vašemu mobilu a zná vaše hesla? Možná bychom raději složili vagón uhlí nebo „udělali“ něco jiného, abychom nemuseli někomu dávat telefon. Žít naplno pro Boha nemusí znamenat něco udělat, stačí mu jen vydat svůj mobil a hesla.

Proč by nám to mělo vadit? Že uvidí, na co se díváme, nebo dokonce co tam píšeme? Možná se podívá, možná ne. Bůh není vyděrač. Když mu řekneme, aby nám ho vrátil, tak nám ho vrátí. Chodit Duchem může znamenat, že nás požádá o náš mobil. A o hesla.

Jsem to já, kdo rozhoduje, jestli budu chodit Duchem, nebo podle své hříšné přirozenosti. Záleží na mé mysli, čím ji plním, komu, čemu ve svém myšlení dávám prostor.

Dej mi svou mysl

Chcete žít naplno s Bohem? Chcete chodit Duchem? Co když vám Bůh řekne nejen „Dej mi klíče. A mobil“, ale řekne ještě „Dej mi svou mysl.“ − Dáme mu ji?

Ne že se do ní podívá a bude vědět, na co myslíme. Co když nám bude chtít říkat, co si máme myslet! − Dokážeme to připustit? Bible říká: „Myslete na nebeské věci, ne na zemské.“ Dáme, nebo přinejmenším půjčíme Bohu svou mysl?

Dát mu svou mysl však naopak znamená vysvobození od našich vlastních myšlenek, od obav, od sobectví, sebeobviňování, znamená to odolnost vůči urážkám a posměchu, dokážeme „myslet“ pohodově. Zároveň to znamená, že budeme omezeni při přemýšlení o svých vlastních věcech, pokud nejsou v souladu s „nebeským“ myšlením.

Chceme žít pro Boha naplno? Jsme ochotní jít do rizika, že si Bůh vezme do parády i naši mysl? A může to znamenat cokoli. Nám sice pořád zůstává otevřená možnost: „Pane Bože, dej mi tu moji mysl zpátky, já si chci myslet, na co chci.“ − Ale to pak koliduje s tím, že Pavel říká: „My máme Kristovu mysl.“ A možná nám bude trapné po čase říct: „Pane, já přece jen chci chodit Duchem, tady máš tu moji mysl.“

Seděl jsem v přírodě

Tohle všechno mi probíhalo v mysli, a tak jsem vytáhl z kapes klíče a mobil, položil je na stůl a řekl: „Pane Bože, dobrá, teď ti věnuju dvacet minut myšlení, dám ti na dvacet minut svou mysl, pak se musím zase vrátit do svého světa starostí, úkolů a zodpovědností.

Napřed se nedělo nic, jen jsem myšlenkami bloumal a čekal, jestli mě něco napadne. Pak se mi v hlavě vynořovaly některé biblické verše bez nějaké souvislosti. Moje myšlenky kroužily kolem Boha a mého vztahu s ním. A najednou (zpětně jsem odhadl, že to bylo v 18. minutě) jsem věděl, co mám udělat. Tak jsem vstal a šel to udělat. Trvalo to asi hodinu a výsledkem je tento článek.

Tím se mi potvrdilo, že chodit Duchem, nechat se jím vést, opravdu znamená dát na stůl klíče, mobil i mysl (dokonce jen na dvacet minut) a Bůh ukáže, co mám udělat. Ve vašem případě to asi bude jinak − vyzkoušejte si to.

Jan Vopalecký, srpen 2025