Výchova a fyzické tresty

Současný trend, aby se děti fyzicky netrestaly, pomalu nabírá směr netrestat děti vůbec. Vlastně je ani nevychovávat. Nejsem pro, aby děti byly bity, ale možnost potrestat fyzicky by měla vychovateli v ruce zůstat. „Kdo šetří hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo jej miluje, trestá ho včas.“ (Přísloví 13,24)

Pokud rodič jedná podle zásady „nikdy dítě neuhodit“, bude to mít těžké při jeho výchově − stejně jako když dítě bije za kdejakou maličkost, v afektu, bez jasných pravidel, nebo ho dokonce týrá. Je přirozené, že týrat děti je zákonem zakázáno. Ale fyzické tresty nejsou vždy týráním. Potkávám maminky, které jsou bezmocné, zoufalé z toho, že je děti neposlouchají. Nevědí, co mají dělat, ale nemají odvahu se dítěte dotknout. A to jsou dítěti tři čtyři roky!

Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!

Kristen A. Jenson
Dobré obrázky, špatné obrázky pro nejmenší
Nepornu, běžná cena 300 Kč
Naše sleva: 15 Kč
Vaše cena: 285 Kč

ks

Dítě se přirozeně setkává s fyzickou bolestí: když spadne, když sáhne na něco horkého nebo se třeba řízne. Není to příjemné, ale patří to k životu a dítě se s tím vypořádá tak, že si příště dá pozor. To je také princip fyzických trestů. Ty by ovšem neměly po sobě nechávat následky.
Zakázat fyzické tresty kvůli tomu, že občas někdo bije dítě příliš, považuji za něco podobného jako zakázat vyrábět auta, aby se nestala žádná autonehoda.

**************

Fyzické tresty patří mezi nástroje výchovy, i když je nevyužijeme.

**************

Předpoklady fyzických trestů

Fyzické tresty jsou ovšem až poslední mezní možností, jak (malé) dítě usměrnit a někdy zachránit. Předpokladem oprávněnosti fyzického trestu je bezpečné rodinné prostředí, kde se dítě cítí dobře, může si svobodně hrát, není zakřiknuté, svobodně si s rodiči povídá, na kdeco se ptá, nebojí se. Dítě ví, že ho rodiče mají rádi.

Dalším předpokladem je cílená výchova. Dítěti je třeba všechno vysvětlovat, dokonce i když se neptá. Sem patří různá pravidla − kdy koho pozdravit, jak se chodí po chodníku, že se nechodí po silnici, že se rodičům neodmlouvá, nikomu se nedělají naschvály, když si chci něco cizího vzít, tak se napřed zeptám a tisíce dalších věcí.

Když dítě udělá (nebo se chystá udělat) něco, co se nesmí, je třeba to dítěti napřed říct. Pokud dítě nepřestane, tak musíme vyhlásit, co bude následovat, a nemusí to být hned výprask. Teprve když ani potom neposlechne, je možné ho (po předchozím upozornění) plácnout a podobně.

Po jakémkoli trestu, po fyzickém zvlášť, je třeba dítě obejmout, vzít do náruče a ujistit ho, že ho máme rádi, že nám na něm záleží, jde nám o jeho dobro (například aby ho nepřejelo auto), a proto ho musíme vychovávat, někdy i plácnutím. Když dítě vezmeme do náruče, dítě by z toho nemělo mít pocit, že se mu omlouváme! Ale mělo by prožít ujištění, že ho máme rádi, že ho nebijeme rádi, ale pro jeho dobro je to nutné.

Za co si dítě zaslouží výprask?

Jsou asi tři základní situace, kdy by dítě mohlo dostat na zadek. Společným znakem je asi úmysl − neposlušnost, ubližování, naschvály, „potrestání rodiče“ a podobně.

• Když odmlouvá, je drzé, odsekne, že neposlechne. Já po něm něco chci, o něco ho poprosím, a dítě bezdůvodně odsekne nebo udělá pravý opak. Tady je třeba být opatrný, v období vzdoru (kolem 3 let) se dítě učí poznávat hranice. Zkouší je překračovat. Ne že je třeba hned sáhnout k fyzickému trestu, ale je třeba to nenechat bez povšimnutí. Napřed je třeba dítěti vysvětlit, proč co nesmí nebo musí dělat, a to v klidu, tedy ještě dřív, než daná situace nastane. Jestliže však opakovaně úmyslně udělá pravý opak toho, co jsem řekl, je možné jednat rázně, okamžitě.
• Když jde o zdraví, o život, když ničí věci. Velmi malé děti mají radost z toho, že se naučily chodit. Ale rodiče je musí včas učit, že si nemohou chodit, kam chtějí. Mám na mysli běhání po chodníku, dítě se blíží k vozovce, kde jezdí auta. Především je třeba na dítě dávat pozor, a pokud se blíží k vozovce, tak dítě chytím a odnesu. A přitom vysvětluji, proč je to pro něho nebezpečné a že musí poslouchat. Když však dítě běží několikrát za sebou úmyslně na kraj chodníku k cestě, tak dostane na zadek. Spustí sice křik, ale my jsme v něm vytvořili ochrannou zábranu, že si to příště nedovolí (neříkám rozmyslí, jeho uvažování je ještě nerozvinuté, aby domýšlelo důsledky). Musí se naučit rodiče poslouchat.
• Když úmyslně fyzicky ubližuje druhým (hází kamení, bezdůvodně podráží nohy...)

A mohou nastat i různé jiné situace, kdy je namístě plácnout, někdy například u rozpustilosti.

Jak trestat různě velké děti

Dítěti do dvou tří let je těžké něco vysvětlovat, jeho vnímání ještě není natolik rozvinuté. Ale právě v tomto období je třeba nastavovat jasné hranice, Například tím, že dítě zvednu a odnesu, ale někdy je účinnější plácnutí. Slovem „účinnější“ myslím rychlejší, dítě si danou hranici snadno zapamatuje. A když provede něco podobného, je na místě, aby dostalo zase, možná už bez velkého vysvětlování. Tak se v něm vytvoří důležité hranice už v raném dětství a nebudeme mu muset některé věci trapně vysvětlovat až mu bude dvacet.

(Měli jsme u nás na návštěvě lidi, kteří některé hranice neměli, bylo nám to trapné, ale když jsem si uvědomil, že neměli žádnou výchovu, bylo třeba jim říct, že se zdraví, že se umyvadlo opláchne od zubní pasty...)

Se tří až pětiletým dítětem se už dá domluvit. Takže fyzických trestů ubývá. Jakmile dítě začne chodit do školy, mělo by mít zažité, co může a co nemůže, fyzické tresty tedy přicházejí už jen výjimečně. A někdy mezi desátým a dvanáctým rokem by fyzické tresty měly být zbytečné.

Jak fyzicky trestat

Děti trestám zásadně jen na zadeček, případně na ručičku. Nikdy ne na hlavu. Za nevhodnou tedy považuji facku − jde o zdravotní důvody, abych mu neublížil. Takže i když dítě odsekne nebo je drzé, musím se ovládnout a nedat mu přes pusu − raději to vyřeším slovně. Pokud to však nestačí, nezbývá než dát na zadeček. To je ovšem u větších dětí už trapné, takže zůstane u slovního vyjádření − bez hněvu, s potřebným důrazem, případně vyhlášením sankcí − třeba že opravdu dostane na svůj už velký zadeček.

Bití by nikdy nemělo být něco ponižujícího. Proto je lépe vzít dítě do pokoje a zavřít dveře, aby to jiné děti neviděly. S výpraskem být neměl být spojen posměch. To je také jeden z důvodů, proč větší děti už fyzicky netrestat − prostě je to ponižuje.

Kdy fyzicky trestat?

Nikdy ne ve vzteku, když se já jako rodič naštvu. Vždy by to mělo být rozumově uvážené, důvod, proč trestám, by měl být jasný mně jako rodiči, a samozřejmě dítěti, i když by to malé dítě nedovedlo popsat.

Fyzické tresty jsou až poslední mezní možností, jak dítě vychovat, jak ho k něčemu přimět. To znamená napřed musí být využity všechny výchovné a nápravné prostředky, které by dítě měly usměrnit. Začíná to pohledem, když dítě neposlechne, pak je třeba varovat a když ani to nepomůže, pak přichází v úvahu fyzický trest.

Za co netrestat!

Naopak výprask (a asi ani jiný trest) by dítě nikdy nemělo dostat za špatné známky, za to, že něco zapomene, že na cestě zakopne a spadne, že rozlije mléko nebo polévku, kdy je patrné, že není ještě dost zručné. Ovšem pokárání, případně plácnutí je na místě, kdy se něco takového stalo úmyslně, nebo poté, co jsme mu to výslovně zakázali, a ono neposlechlo.

Konfliktům (případně bití) předejdeme, když dítě včas informujeme předem, co bude následovat. Jestliže si dítě hraje a mělo by už jít spát, je dobré mu říct: „Filipe, ještě si můžeš deset minut hrát, pak se půjdeme umýt a spinkat.“ Když mu to ještě dvakrát zopakujeme, dítě na to bude připravené a ušetříme domácnost křiku, že dítě si chce ještě hrát.

Opakuji, že trestat, zejména pokud jde o fyzické tresty, má smysl pouze v případě, že jako rodiče máme s dítětem pevný, láskyplný vztah. Ten je třeba budovat dříve, než trestáme. Pokud dítěti naplácá cizí člověk, nemusí to být sice bez účinku (policie, vězení je také plné „cizích“ lidí), ale to má jen malý výchovný efekt.

Usilujte o to, abyste měli s dětmi krásný vztah, věnujte jim svůj čas, zájem, hrajte si spolu, ujišťujte je, že je máte rádi, že je má rád Bůh.

Příklady

Mám několik dětí. Kluci jako malí dostávali. Už si nepamatuji, v jakém věku dostal kdo naposledy, možná někdy v jedenácti nějaké přátelské plácnutí − to už bylo takové vzájemné škádlení, kdy udělal něco, o čem věděl, že to nemám rád, a podíval se na mě − a provedl to (myslím to bylo nějaké méně slušné slovo „na hranici“). Od nějakých sedmi let trestů výrazně ubylo, prostě nebylo třeba − a přitom jsem nebyl zoufalý, že mě děti neposlouchají − poslouchaly!

Pokud dítě netrestáte jako malé, pak na něho později nemáte žádnou páku, ono neumí poslouchat a dělá si, co chce. Je nezvladatelné!

Mám dvě dcery. Jednu z nich jsem možná ve třech letech trošku plácl. Na druhou jsem se asi ve čtyřech (předtím to nebylo třeba) rozpřáhl, ona se rozplakala a vrhla se mi do náruče: „Tatínečku!“ − Nežadonila, abych ji nepotrestal, ale bylo jí strašně líto, že udělala něco, co se mi nelíbilo. Nedostala! A nevzpomínám si, že by tahle dcera kdy dostala. Nebylo třeba. A ne že by to byla nějaká podřízená puťka. V závěru puberty uměla „argumentovat velmi asertivně“. To však už nebylo na facky, ale na moje přemýšlení! Mám ji moc rád − stejně jako všechny ostatní děti.

Příklad jednoho profesora: „Jako malý jsem občas s kamarády něco provedl. Ostatní kamarádi přišli domů, rodiče to zjistili, kluci dostali výprask a bylo to vyřízeno. Moji rodiče neuznávali fyzické tresty, a tak následovalo několikahodinové školení, co se nesmí, proč se to nesmí, vyčítání, obviňování... Tyhle hodiny jsem šíleně nenáviděl, vzpomíná. Kdyby mě seřezali, zapamatoval bych si to, víckrát bych to neudělal a byl by klid.“

Náš pětiletý kluk byl rozpustilý, zlobil, nudil se, špačkoval, nadával, trochu i pobrekával, upouštěl drzé poznámky, negoval všechno, co jsem řekl... Trvalo to možná dvě hodiny. Snažil jsem se ho uklidnit, přesvědčit, chvílemi i nechat být. Nic nepomáhalo. Nakonec jsem rozhodl, že spolu půjdeme na procházku. Hodinu trvalo, než jsem ho přesvědčil, než jsme se vypravili. Venku se uklidnil a když jsme se vrátili domů, byl klid. Domnívám se, že kdybych mu tehdy v jeho pěti letech po deseti minutách rozpustilosti dvakrát plácl, byl bych ušetřil tři hodiny.

Jedna asi čtrnáctiletá dívka měla s tátou vztah, který bych nazval prázdný. Táta moc doma nebyl, o dceru se nezajímal, ne že by ji zneužíval, ale neměli si co říct. Když za ním přišla a buď něco potřebovala nebo si chtěla jen tak popovídat, neměl čas nebo jí odpověděl na půl úst. Jednou si dívka se slzami na krajíčku posteskla: „Kdyby mi aspoň dal pár facek, tak bych věděla, že mu na mně záleží − ale on nic!“

Nemyslím, že bychom měli fackami dětem dávat najevo, že nám na nich záleží! Najděme si lepší způsoby, které budou dětem i nám dělat radost a na které budeme i po desetiletích rádi vzpomínat.

Závěr a výzva

Všechny děti, které jsou u nás doma, vlastní i půjčené, mám rád. Jsem vcelku hrdý na to, jak jsem je vychoval. Za nepostradatelnou součást výchovy považuji i občasné plácnutí. Využívejme fyzických trestů moudře, aby nikdo neměl důvod nám je zakazovat.

Výchova obsahující tresty a věřím, že i fyzické tresty, je pro děti nepostradatelná. Pro děti, které nemají láskyplnou výchovu (v případě potřeby doprovázenou i tresty), má Bible velmi hanlivé výrazy (vyhledejte si list Židům 12,8 v kralickém překladu). Obávám se, že dnešní přecitlivělá západní kultura je plná nejen dětí, ale i dospělých lidí, které nikdo nevychovával, netrestal a které nikdy neprožily, že by je někdo měl rád. Tomu pak odpovídá i jejich chování, etika, kultura, ekonomika a všechny ostatní oblasti společenského i rodinného života.

Jan Vopalecký, říjen 2019

Doporučuji podobný článek:

David Novák: Trest dětí

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl. (11)
 Dal mi nový impuls.(4)
 Dávám mu za pravdu.(11)
 Nic zvláštního.(1)
 Nesouhlasím s ním.(4)
 Naštval mě.(7)