Hřích? A co potom?
Bůh chce s námi žít, vést nás, ale problém je na naší straně. My si myslíme, že ten či onen hřích nevadí. Vadí. Každý hřích.
Bůh chce s námi žít, vést nás, ale problém je na naší straně. My si myslíme, že ten či onen hřích nevadí. Vadí. Každý hřích.
Někdy mi Bůh ukáže něco konkrétního, co mu právě teď na mě vadí, s čím mám přestat. Já to pochopím − ale nechce se mi. Kolikrát ve mně probíhá boj: „To přece nevadí!“ A zase do toho (hříchu) jdu.
Navenek se nic neděje. Nikdo nic nepozná. Dokonce i já sám si říkám, že se nic nezměnilo.
O vztah s Bohem stojím, i kdybych vypadal jako blázen
Ale změnilo. Nenápadně do mého života zase přišla všednost, nuda, prázdnota, bezradnost. Většinou to poznám až po delší době. A okolí po ještě delší.
Když se náš vztah s Bohem rozvíjí do hloubky, Bůh nám osobně někdy ukáže něco, co dělat nemáme, protože to vidí jako hřích. Nikdo kolem nás to však jako hřích nevnímá. Možná budeme vypadat jako blázni, když se tomu budeme vyhýbat.. Ale ať. Je to naše osobní cesta, kterou s námi Bůh má.
Kdybych dělal, co Bůh nechce, tak by to vadilo. Možná jenom mně jedinému, je to jenom mezi mnou a Bohem. Je to Boží cesta se mnou. S druhými má jinou cestu a − pokud chtějí − tak jim ukáže zřejmě něco jiného, jejich konkrétní problém, kterého se mají zbavit.
Proto si nechci v koutku sám hřešit.
Jan Vopalecký, květen 2026
Navazující článek
Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!
