menu

Čtení pro rodinu


 Knihy

 Blogy

 Mezilidské vztahy

 Sexualita

 Manželství

 Ženy

 Chlapi

 Výchova

 Zdraví

 Aktuální dění

 Život a hodnoty

 Duchovní život

 Pro děti

 O nás

 Archiv článků


------

Citát z Bible:

Přistupujme před Boha s opravdovým srdcem a v plné jistotě víry, se srdcem očištěným od zlého svědomí a s tělem obmytým čistou vodou.

Žd 10,22 E

------

Já a můj syn

Co všechno by otec měl synovi předat?
Jak to má dělat?
A co když mu to nedá?
Co když to otec sám nemá?
Jak působí tatínkova "láska" na syna?
Jak může syn pocítit tátovo přijetí?


Vzpomínáte si na svého tatínka, když jste byli malí? Co ve vás zanechalo nejhlubší dojem. Je nesmírně cenné, když kluk může mít se svým tatínkem blízký citový vztah.

Tatínkové to sice často neumí dát najevo, jejich chování vypadá navenek jinak - ale oni opravdu mají své kluky rádi, jsou na ně patřičně hrdi (ať už mají jednoho nebo několik) a jsou si vědomi také své odpovědnosti za jejich výchovu.


Otcovy představy

Většina otců má - snad už od okamžiku, kdy se jim syn narodil - určitou představu, čím by syn měl být, co bude asi dělat, a těší se, až jim bude syn uskutečňovat jejich sny - to pak teprve na něho budou moci být opravdu plně hrdi.

Vezměme si třeba tatínka, kterého škola v dětství a mládí docela bavila; samozřejmě předpokládá, že bude bavit i jeho syna. Ale ouha. Škola, tedy učení, není u synka v přílišné oblibě. Už od první třídy zažívá chvíle, kdy pláče, že nechce číst, ale tatínek naléhá - a dítě číst musí!

Postupně je patrné, že syn, na kterého byl otec dosud tak hrdý, se najednou vnitřně odděluje, vzdaluje. Tatínek se snaží udržet či znovu vytvořit bližší vazbu tím, že ho bere do restaurace, na výlet. Ale uvnitř v jejich vzájemném vztahu se tím mnoho změnit nemusí.


Kolaps pod nároky

A pak se naprosto nečekaně může jednoho dne stát, například když otec plný slasti z učení připravuje kluka do jednotlivých předmětů na dlouhý den, že kluk najednou "zkolabuje". Prostě se v něm něco zadrhne a je vidět, že už se nic nenaučí. v chlapci se něco zatne, rozpláče se, odejde. Otec nemá sílu pokračovat, nutit, vidí, že takhle to dál nepůjde. Není to chlapcova neposlušnost ani lenost. v jiných oblastech spolu mohou vycházet dobře. Ale otcův nátlak bez srdce, bez vnitřního propojení syn neunáší.

Příprava na školu byla jen příkladem. U jiné dvojice otec-syn se může jednat o nadšení pro hudbu, techniku, auta, přírodu, finančnictví... Otec může ze svého syna chtít vychovat šachistu, klavíristu, fotbalistu…! Otec může na synův "kolaps" zareagovat různě. Například tím, že nepochopí, co se stalo, a chlapce přinutí. Dítě se něco naučí, ale propast mezi ním a otcem zůstává.

Pro změnu vztahu (a možná i postoje dítěte k "otcově koníčku") je třeba změnit něco hlouběji. Tady jde o hodně, rozhoduje se o tom, co zvítězí: tatínkovo vidění hodnot (škola, lyžování, pracovitost...) nebo vztah mezi ním a dítětem.


Projevit důvěru

Vnímám, jak blahodárně na osobní rozvoj a růst dětí a mladých lidí vždycky působí, když jim projevíme důvěru. a nejedná se jen o důvěru vůči nim, ale vlastně také vůči Bohu, vůči jeho působení v našich dětech. Otec tedy může zareagovat také tak, že pochopí, že se jedná o něco hlubšího a že se věci mají asi jinak, než si dosud myslel. Může za chlapcem přijít a vyjádřit důvěru: "Věřím ti, jde mi o tebe, o to, aby z tebe vyrostl člověk, jakého chce mít Bůh." Je kus rodičovského umění, abychom uměli v pravý čas odstoupit ze života dětí. Pro dospívající mladé lidi je důležité, aby vnímali důvěru svých rodičů. Tak mohou doopravdy prožít, že se od nich očekává odpovědnost a oni se učí zodpovědně žít, učí se tak žít sami za sebe.


Samostatnost

Pro každého člověka je důležité, aby se naučil rozhodovat sám za sebe a neohlížet se přitom na to, co tomu řekne tatínek, co maminka, co kamarádi... Projevíme jim důvěru v jejich odpovědnost?


Naše dítě není náš klon

Nám otcům záleží na tom, aby nám děti dělaly čest, nejlépe, aby byly tak dobré a dělaly všechno, jak si představujeme, jak jsme to dělali my nebo ještě líp. Ale nezbývá než uznat, že náš syn není náš klon, tedy identický jedinec, který je ve všem stejný jako jsme byli a jako jsme v současnosti my - až na to, že je o něco mladší. Naše děti jsou samostatná stvoření, Bůh si nás použil pouze k jejich zplození a teď se můžeme podílet na jejich výchově a utváření jejich osobnosti. Nikdy však nebudou stejné jako my a nebudou dělat to co my, není zaručeno, že budou takové jako my (konec konců: vyhráli by tím? Co?)

Jako rodiče máme často tendenci nutit děti dělat něco, co chceme my, a to přesně tak, jak to chceme my. Ale Bůh chce, abychom formovali jejich osobnost, charakter, víru, vlastnosti a nenutili je k nějaké činnosti, protože "se to tak dělá", nebo aby "nám nedělaly ostudu". Ony se potom naučí dělat to, co chceme, přesně tak, jak chceme, ale nebudou vědět, proč by to měly dělat.

Jakmile přestaneme mít vliv na jejich život nebo sílu je donucovat, ony se ocitnou ve vzduchoprázdnu. Člověk, který je dlouhou dobu (celé dětství, dospívání) vedený, strkaný a potom najednou toto vedení nemá, jako by ztratil půdu pod nohama. Neví, co má dělat, jak to má dělat, vnímá svobodu, že si může dělat, co chce, možná sklouzne do postupů, podle jakých byl dosud vedený, ale zároveň nemá zkušenosti a neumí předvídat nebezpečí. a my jej už nebudeme moci nijak ovlivňovat. A přitom jsme nic cíleného neudělali ani pro jeho charakter, ani pro jeho vnitřní postoje a o jeho víře nebudeme vědět už vůbec nic.

Chtěl bych, abychom se jako rodiče mohli radovat, že naše děti jdou svou vlastní, originální, nezkopírovanou cestou, možná sice ne úplně tak, jak jsme si to my rodiče představovali, ale jsou samostatné a na jejich rozhodování je patrné, že orientačním bodem je pro ně Bůh - a že se nechodí na všechno ptát jen lidí. Není sice zaručeno, že budou odrážet strukturu hodnot jako my, ale pokud se z toho něco v jejich životě projeví, bude to vedlejším produktem jejich vlastního osobního života s Bohem a ne důsledkem toho, že jsme je vtěsnali do své formy. Boží cesta s námi i s našimi dětmi je bohatší a krásnější, než si dovedeme sami představit.


Ocenění

Pro nás rodiče, zvlášť otce, platí výzva, abychom neopomněli dát svým synům i dcerám patřičné ocenění. Věřím, že finance, exotické dovolené, pohodlí - to všechno děti dokážou rodičům odpustit - pokud do nich vložíme to, co z nich učiní zralé ženy a muže, kteří se umí postavit k životu.


Možná se v nás objeví postesk: "Ale já ho opravdu nemůžu za nic pochválit, jemu se nedá projevit důvěra! Vždyť tolikrát zklamal!"

Nejedná se o pochválení za to, co udělal, ale o vyjádření uznání vůči jeho osobní hodnotě. Každý člověk má svou osobní hodnotu, určitě ji má v Božích očích. Nic na tom nezmění, že dnešní doba posunula vnímání hodnoty člověka na měření jeho schopností, kolik toho může společnosti přinést, nebo jak se na něm dá ušetřit. Vědomí vlastní hodnoty nebo bezcennosti je pro život člověka klíčové v každé době klíčové. Lidé nám dopřejí uznání, předvedeme schopnost podat výkon a oni z toho něco mají. Jinak pro ně nejsme velkou hodnotou. Bůh však svoje mínění o nás vyjádřil tím, že za nás - v Kristu - obětoval život. a pokud Krista přijmeme, nabízí nám vědomí, že v Božích očích máme velikou, neotřesitelnou, neztratitelnou hodnotu.


Když nikdo neuspokojí...

Vidím chlapce i muže, kteří si zoufají: "Ocenění se já od svého táty nedočkám." Buď proto, že už nežije, nebo žije daleko od rodiny nebo i když je doma - nikdy to nevyjádřil a nedá se věřit, že by toho byl schopen. Snad se dá poradit: Zkus o tom se svým tátou mluvit otevřeně. Možná i on něco takového od svého tatínka nikdy nedostal, byť po tom upřímně toužil.

Přesto všechno nás však nic a nikdo není schopen naplnit, uspokojit to, co je v hloubi našeho nitra, nikdo nám natolik neumí projevit, že máme pro něho hodnotu a cenu, jako to dokáže Bůh. i když nás lidé - ani vlastní otec - neuspokojí, existuje naděje, je někdo, kdo nám může dát to, co potřebujeme jako kotvu pro svůj život. Pouze Bůh dokáže vyjádřit, že pro něho máme nesmírnou cenu. Vyjádřil to už tím, co pro nás vykonal Ježíš a chce nám to projevovat v každodenním životě. Záleží na nás, nakolik o to stojíme a zda si mu o to řekneme a také to od něj přijmeme.

zkráceno

Jenda Vopalecký

-------------



 Moje dítě a tyran?   <= Dále číst =>   K čemu je táta