Jak často a na co se ptát Boha
Když se David stal králem, poradil se s veliteli vojska (1Pa 13,1), což byli zřejmě jeho kamarádi z dob, kdy se bránil před Saulem. Všimněte si: ptal se kamarádů, ne Hospodina.
Nestačí, že to myslel dobře
Vymysleli dobrou věc: Přenesou Hospodinovu truhlu na čestné místo do Jeruzaléma. A k tomu pak zpětně existuje poznámka: „Nedotazovali jsme se Hospodina a kvůli tomu se na nás obořil“ − Uza zaplatil životem za to, že s dobrým úmyslem přidržel Hospodinovu truhlu, aby nespadla z vozu. (1Pa 13,10 + 15,13). Zajímavé: Dobrý úmysl nestačí. I tehdy, když si myslíme „se to musí Hospodinu určitě líbit!“ bychom se měli ptát Hospodina, jak si to představuje on.
Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!
Uzova smrt zřejmě znamenala předěl v Davidově přemýšlení. Od té doby bral ohled na to, co řekne Hospodin. Už neuskutečňoval své plány podle svých představ.
Dívejme se do budoucna skromně s vědomím: „Dopřeje-li mi to Bůh.“ (Jakub 4,15) Je to lepší, než jít za svým s výmluvou, že se to bude Hospodinu určitě líbit.
Příběh pokračuje. Přitáhli Pelištejci a začali proti Izraeli bojovat. David se zeptal Hospodina, jestli si na to může troufnout, jestli v tom boji vyhraje. Hospodin mu to potvrdil a David nepřátele rozdrtil (1Pa 13).
Zanedlouho se Pelištejci vypravili do boje znovu. Dalo by se očekávat, že David vyjde z toho, co nedávno prožil, že platí předchozí Boží svolení či pokyn, aby proti nim šel bojovat. Ale David se ptá Hospodina znovu.
Tentokrát Hospodin řekl: „Ne, teď použijeme jinou taktiku. Půjdeme na ně zezadu a obklíčíme je. Pak budeš potichu čekat, až se ve stromech ozve šum jakoby kroků, a potom vyrazíte.“
Líbí se mi Davidův postoj, kdy čeká, jestli a co mu Bůh řekne. Konzultuje s ním vlastně i maličkosti a učí se být potichu, aby slyšel Boží hlas, který většinou mluví tiše.
Co když se ptáme a Bůh neodpovídá?
A co máme dělat, když se ptáme a Bůh neodpovídá? Napřed bychom se měli na sebe podívat, jestli v našem životě není nějaký hřích (1. Samuelova 14,38). Pokud si nic takového neuvědomuji, pak si takové situace vysvětluji tak, že mi Bůh dává svobodu, abych se rozhodl jakkoli.
Když jsme k Bohu otevření, nelpíme na své cestě, ale jsme ochotni se nechat vést a třeba i změnit své plány, pak v tom vidím Boží přízeň − můžeme udělat cokoli a bude to nakonec dobré: „Stalo se, že David měl na všech svých cestách úspěch a Hospodin byl s ním. (1S 18,14; viz také Kazatel 2,26; 16,7) Jestliže svou cestu svěřujeme Bohu, aby nás vedl svým Duchem, pak on proměňuje naši přirozenost tak, že ať uděláme cokoli, bude to dobré. Jde o to, abychom nežili bezohledně k tomu, co říká a co chce Bůh.
Jan Vopalecký, prosinec 2025
Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!
