Čtení Bible obnoví váš život

menu
 




------

Citát z Bible:

A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.

Ř 12,2 E
(Další citáty)

------
éčko - logo Ethosu

Nejčtenější články


A. Být dobrým vypravěčem
Někdy se nám to daří. Jakým chybám se vyhnout, aby naše řeč byla zajímavá a zanechávala v posluchačích pozitivní stopy?

B. Manželská nevěra
je krutá rána do života. Člověk má chuť se vyčítat, mstít, ale to nikam nevede... Existuje východisko? Co pomůže?

C. Vědomí hodnoty dává otec
Táto, děti tě potřebují − tvůj čas, zájem, ujištění, legraci, i vlastní prohry. Pak budou v dospělosti pevné a hodně toho dokážou.

D. Muž se stává mužem,
když odolá tlaku vyhovovat ženě a postaví se na vlastní nohy − bude zodpovědný, důsledný, rozhodný, ochotný sloužit − a od Krista se učí odpouštět.



K čemu je táta?

Řada lidí teprve v dospělosti pociťuje, jak moc jim v dětství, v emocionální oblasti chyběl otec. Jedna žena vzpomíná, jak si s ní tatínek hrál, uměl si na ni udělat čas, chodil na výlety, ona za ním chodívala do dílny, hodně si povídali o všem možném − ale všechno bylo jakoby bez emocionálního náboje − nebo se ten emocionální náboj vytratil?

Spokojený otec

Táta s klukem

Většina otců je se svým rodinným životem zřejmě spokojena. Zdá se jim, že pokud děti nosí ze školy slušné známky, tak to stačí. Když nezlobí, neberou drogy a jejich kamarádi jsou vcelku slušní − není třeba činit žádná opatření nebo něco měnit.

Je to průměrné, ale nemusíme se spokojit s tím, že spolu chodíme na procházky − což je skvělá věc − rád bych ještě víc! Chci mít se svými dětmi daleko hlubší vztah, aby si nemusely žít samy ve svých světech, chci žít s nimi. Nemám na mysli narušování jejich osobních hranic, respektuji jejich tajemství a chci je nechat sdílet své starosti, radosti, prožitky, pocity a touhy. Přiznám se, že to neumím, že často nevím jak. Rád bych, aby naším společným tématem nebyla jen škola a televize. Co by mnozí rodiče (i já sám) dali za to, kdyby měli z dřívějška vybudovaný osobní citový vztah důvěry a sdílení, který přirozeně přejde i do puberty, byť samozřejmě v jiné podobě.

Prožít otce

Lidem, kteří v dětství otce neprožili, zkušenost vztahu s otcem velmi chybí, postrádají ji. Když říkám neprožili otce, nemyslím tím jen ty, kterým otec zemřel, od rodiny odešel nebo byl doma velmi málo. Prožít otce znamená mít příležitost s ním trávit čas, něco spolu dělat, sdílet, a to i v emocích. Dítě potřebuje prožít (protože „dovědět se“ je málo − to zapomene), že tatínek je silný, že tatínek je dobrý, že mě má rád! To všechno je pro dítě nesmírně důležité.

Ujištění od otce

Děti potřebují ujištění o své hodnotě, dcery například o tom, že jsou hezké, synové, že jsou schopní, že „to dokážou“. Pokud nedostanou utvrzení, ujištění od svého otce, tak jejich celý život je zoufalá snaha dokázat otci: „Podívej se, já jsem přece jen něco dokázal!“ nebo „A přece jsem krásná...“

Tady nejde o silácké „To zvládneš!“ ale o postoj důvěry v chlapce či děvče, který chováme v sobě a který dítě vystihne (nebo ho postrádá), aniž bychom si to uvědomovali. Své postoje před nimi neukryjeme!

Táta s klukem

Naopak člověk, který prožil utvrzení, ujištění ze strany svého otce, může žít daleko vyrovnaněji, jistěji. Nemusí si stále vším, co dělá, znovu dobývat jistotu: „Mám svou hodnotu!?“ Je v této oblasti uspokojen. V hloubi své duše zná svou hodnotu a vůbec o tom nepotřebuje mluvit, zdůrazňovat to, protože to není jeho problém, on to „žije“ − aniž by si to uvědomoval. Má vědomí své hodnoty v sobě, protože mu je tam vložil otec. Rozhodně nestačí, když si to dobude sám, protože jakmile něčeho dosáhne, jeho poslední úspěch během krátké doby ztrácí na významu a on musí znovu bojovat, aby všem kolem sebe (podvědomě svému otci) dokázal, že není nula! Kolem nás je mnoho lidí, kteří to už vzdali − smířili se s tím, že na víc nemají, a tak dožívají.

Silný otec

Otec mohl být úspěšný, silný − ale to nestačí. Nestačí, aby dítě vidělo, že otec je mocný, má sílu, má dost peněz, všechno vyřeší, zvládne, se vším si poradí − dítě může takového otce obdivovat − ale přitom prožívá, že nějak s ním nemá nic společného. Otec je emocionálně vzdálený.

Blízký táta

Dítě potřebuje, nejen aby tatínek dělal věci, které ono obdivuje, ale také naopak, aby tatínek vstupoval do jeho života − zajímal se o to, co dítě dělá, jak se mu daří, co prožívá. Dokonce působí pro dítě odtažitě, když dítě svěří tatínkovi problém a tatínek rázně vyklopí řešení: „Tak koupíme novou panenku“, „tak já paní učitelce zavolám a vyřídím ti to s ní“. Dítě si musí projít některými věcmi samo − a přitom s tatínkem. To znamená, že dceruška si popláče nad rozbitou panenkou a potřebuje, aby tatínek „plakal“ s ní, aby to prožíval s ní. On ví, že nejde o velký problém, že panenka se dá spravit nebo koupit nová − ale malá dceruška potřebuje pocítit, že tatínek cítí její veliký smutek, bolest, že i pro něho je to ztráta, že i jemu je té panenky líto. Takovým způsobem může prožít, že tatínek je blízko, že jí rozumí. Až ji příště bude trápit něco jiného nebo daleko závažnějšího, ví, že tatínek ji pochopí, bude plakat nebo se radovat spolu s ní. Ani ji nenapadne, že by její problém mohl zlehčit, vyřešit po svém, z jeho pohledu možná jednoduše, elegantně − ale pro její jemnou dušičku by to bylo násilí. Ona se tak rychle s řešením provedeným s lehkým srdcem neumí ztotožnit. A ztotožnit se s tátou je velmi důležité. Pro tatínky to bývá časově náročné, vyžaduje to mnoho trpělivosti, někdy oběť, například, že nezvládne spoustu jiných věcí − ale děti jsou investice, která se vyplatí.

Příkladem vztahu otce a syna je vztah Boha Otce a Syna Ježíše. Syn o svém Otci říká, že je v jeho náruči, v jeho objetí (J 1,18), říká, že Otec Syna miluje a ukazuje mu všechno, co sám dělá (J 5,20).

Otec jako pevný bod

Na jedné straně dítě potřebuje otcovu ochranu, jistotu, bezpečí a na druhé straně potřebuje jeho něhu, ale ne zženštilou (ta je typická pro muže, kteří emocionálně tátu nepoznali!)

Dítě potřebuje prožít jeho přijetí, potřebuje prožít, že táta je pevný, silný, že něco snese − i bolest, kterou mu dítě působí, i když má tátu rádo. Dítě potřebuje mít jistotu, že se o tátu může opřít, že on je pro ně pevným bodem v rozbouřeném světě, že je někdo, kdo vidí víc, kdo má rozhled, životní zkušenosti, kdo může vést − a já jako jeho dítě jsem první, kdo to všechno může naplno a z první ruky přijímat.

Jistota jeho lásky

Já jako jeho dítě mu můžu každých pět minut zavolat: „Haló, tati, jsi tam, máš mě rád?“ − a přitom nejen vědět, že mi telefon zvedne, ale dokonce, že na moje zavolání čeká, že se vždycky rozzáří: „Zlatíčko, jsem rád, že mi zase voláš!“

Když si po práci lehne, vím, že můžu přijít za ním, že si na něho můžu lehnout, že mě neodežene, že i když tatínek spí, tak je můj. (To platí samozřejmě přiměřeně věku.)

Co se ode mě − otce − čeká?

Řadu dnešních otců to staví do náročné situace. Chce se po nich něco, co sami u svých otců neviděli a situaci zhoršuje, že stále přibývá rodin-nerodin, kde otec úplně chybí (odešel, mnohdy vlastně nikdy ani doma nebyl).

Těmto otcům něco chybí a oni ani nevědí, že jim to chybí. Nemají příklad toho, co by měli svým dětem poskytovat. Společnost si zvykla, že je to normální − ale není to normální, je to pouze časté! Dcera potřebuje, aby jí tatínek naslouchal, vnímal její starosti, vžíval se do ní, rozuměl jí a ona se tak mohla o něho opřít. Ale otec neumí naslouchat nikomu, ani své ženě, natož dětem.

To je něco, co sám od svého otce nedostal, neumí naslouchat, neumí se svěřovat, každý se se svými těžkostmi a myšlenkami potýká sám a padá pod nimi. Kolikrát stačí jen své obavy, problémy a otázky vyslovit před někým nahlas a takové vyprávění končí slovy: „…ale teď, když to tak povídám, tak je mi to jasné…“ A my nemáme člověka, před kterým bychom „mohli jen tak povídat“. Je pravda, že takové povídání, sdílení duše trvá někdy déle, ale ono otvírá světy krásnější a hlubší než to, co nabízí televize, počítačové hry, chat nebo Skype na internetu.

Jaký jste otec


Vidět tatínkovy boje

Děti (teď mám na mysli nikoliv malé, ale větší, případně dospívající) na jedné straně potřebují mít prostor, kde se mohou ventilovat − ale zároveň pro svůj zdravý vývoj potřebují vidět hlouběji do nitra svého tatínka, aby jim nezůstal jen hranou falešnou „ztělesněnou dokonalostí“.

Děti potřebují vidět tatínka i v okamžicích, kdy bojuje, kdy neví, kdy se vypořádává s neúspěchem a prohrává. To je také nedocenitelný vklad pro jejich další život. Pak nezůstanou bezradné, nezkušené, mají příklad, nebudou muset zmatkovat, propadat zoufalství, budou mít představu, jak nesnáze řešil kdysi jejich tatínek. Právě v těchto těžkých chvílích mohou děti poznávat, jak reálná je tatínkova víra v Boha, zda a jak umí před Bohem přiznávat svá omezení a své chyby (a může se jednat o praktické maličkosti − zapomněl jsem na svůj slib, nezbyl mi čas…), a také vidí, jaký má s Bohem vztah a učí se čerpat od Boha sílu pro všední záležitosti svého života.

Vím, že je to riziko − co když přitom vyjdou najevo moje slabiny, za které se celý život stydím, které jsou ošklivé a zlé? Ale právě tím (a zvlášť v dnešní době) při zpětném pohledu poroste u dětí tatínkova autorita. Ne proto, že je dokonalý, ale že má své chyby, které vyznává, že umí bojovat, i když nemá zaručeno, že zvítězí.

Pokud otec takto vpouští své větší děti do svého života, může je získat, může získat jejich srdce („naklonit srdce otců k synům a srdce synů k otcům…“ − Malachiáš 3,24). Je to něco úplně jiného a má to naprosto jiný dopad, než když se otec chvástá, jak kde co dokázal − a děti přitom vědí, jak je formální, jaký je v mnoha věcech slaboch, před čím vším se schovává a utíká. A buďme si jisti, že děti vidí daleko víc, než si uvědomujeme − i když nijak nenaznačí, že to vidí…

Přitom i vpouštění do vlastního života má svá pravidla. Od otce to vyžaduje zralost, jsou věci, se kterými bojuje před Bohem sám a nikomu z lidí je nesvěřuje. Některé věci svěří své ženě nebo příteli. A něco může svěřit i svým dětem, aby poznávaly tatínka i zevnitř a samy rostly a sílily.

Jaký otec, takový Bůh

I když děti vidí otcovy chyby a to, jak se s nimi vypořádává, tatínek je pro ně důležitým nástrojem k tomu, aby poznaly Boha. Otec je pro ně tím, koho si umí představit, je pro ně „navštívenkou“ od Boha a svým vztahem k nim jim zprostředkovává, jak asi Bůh vypadá, jak se chová, jaký je, co dělá. Jak jim chceme Boha představit?

Učí se například tím, že se obracejí se svými potřebami na tatínka. Ať mají zkušenost, že tatínek je rád, když ho děti vyhledávají, čekají na jeho pomoc, věří mu, když s nimi mluví o jejich prosbách, jedná a podle okolností je rád plní.

Přesně totéž má rád náš Otec nebeský: chce, abychom mu věřili, obraceli se k němu o pomoc a svěřovali mu všechna svoje přání, dokonce i tajná nebo nesplnitelná − Bůh je všemohoucí a moudře nám dává všechno, co potřebujeme.

Omezené možnosti matky

Zdravý vztah dětí s maminkou je přirozený, ona je s nimi více, věnuje se jim, stará se o ně, o jejich potřeby, jídlo, oblékání − a děti za ní také častěji přicházejí se svými srdceboly, starostmi a radostmi. Je důležité, aby sem vstupoval i otec, s láskou, se zájmem, ne karatelsky, zde je na místě, aby mu žena vycházela vstříc tím, že mu před dětmi projevuje úctu − nechává konečné rozhodnutí vždy na něm. Pokud je otec zralý, nejsou jeho rozhodnutí povrchní, nezúčastněná, „od zeleného stolu“, ale spojí své porozumění dětskému srdci s reálným posouzením situace. To upevňuje jeho autoritu.

V mnoha rodinách se stává − je velmi snadné k tomu sklouznout − že otec není do tohoto vztahu mezi maminkou a dětmi vpuštěn, všechno si vyřídí, rozhodnou sami. Možná je to pro ženu i muže z krátkodobého hlediska pohodlnější, ale po čase je patrné, že dospívajícím mladým lidem chyběl otec. Jsou nerozhodní, nestálí, impulsivní, neumí jít za svým − snad ani neví, za čím by šli.

Kluk nebo holka?

Když chlapec přijde do puberty, matka při poctivém pohledu na svůj vztah s ním najednou zjišťuje, že mu nemá co dát, jako by měla prázdné ruce, on ji nevnímá, ztrácí se jí z očí − a odchází nepřipraven do života, nepřipraven otcem, bez výbavy mužským elementem.

Není divu, když se takový kluk najednou začne fintit, zdobit, bere na sebe ženské prvky v chování, oblékání ale i ve způsobu myšlení. Někdy může začít „ufukovat“ takové hlášky jako „já se ženit nebudu“, „děti nechci“, o budoucnosti nepřemýšlí − jakási tendence k tomu, čím se projevuje myšlení homosexuálně cítícího člověka.

(J. Nicolosi vidí kořeny homosexuality v raném dětství, pokud dítě postrádá úzký emocionální vztah s otcem, matkou, případně prožívá bolest ze vztahu mezi rodiči. Viz stránky o homosexualitě: www.desertstream.org nebo www.narth.com (anglicky) nebo www.wuestenstrom.de (německy))

Co čeká dcera od otce?

Zájem. Hledá pevného chlapa, který se nepohne, když se o něj dcera opírá, který se nepohne, když si do něho syn bouchne.

Patnáctileté děvče někdy tátovi nedovolí se jí ani dotknout. Pokud je však jejich vztah zdravý, jindy zase přijde: „Můžu se přitulit?“ − Tohle dcera vyhledává. Má to emocionální náboj − poprvé mě to překvapilo, ale ona to potřebuje!

Mám také sedmiletou dceru, ta chodí raději za maminkou a říká: „Maminka je měkčí. Tatínek je tvrdší.“ − Tady vyplouvá napovrch, co ty holky potřebujou. „Měkkou“, něžnou mámu, kde se můžou pohodlně schoulit. Kdežto chlap je pro ně „tvrdý“, má tvrdé kosti, méně tuku, zaťaté svaly, nemá měkká prsa. Přitulit se k němu znamená možnost opřít se o něco pevného, děti potřebují obojí!

Jak se k nim přiblížit

Zkušenosti s výchovou otec získává při výchově a s odstupem času zjišťuje, co všechno mohl dělat lépe. Kdybych mohl dnes vrátit čas, investoval bych více do dětí v jejich raném věku. Nechci se však dnes vzdávat. Vidím nutnost usilovat o znovunavázání vztahu; k tomu je potřeba obou, otce i dítěte! − Oba mají za sebou ve vzájemném vztahu spoustu bolestných zkušeností, proto je pochopitelné, že mají tendenci se jeden druhému vyhýbat, aby předešli dalším ranám − ale je třeba jít do toho − aktivně, i s přiznáním vlastních chyb, že jsem způsobil zranění. A je spíš na otci, aby šel za dítětem.

Na jedné straně je důležité, aby otec byl otevřený a děti měly možnost přicházet, nahlížet a čerpat z jeho nitra, ale to je zároveň cestou k tomu, jak se on může dostat do jejich nitra, je to cesta k tomu, aby ony ho vpustily do svého života, do svého srdce a on do něho mohl vkládat svůj obsah. Nemyslím zrovna poučování, ale aby jim dal prožít svou lásku, důvěru. Je na otci, aby své děti vedl, naplňoval, utvářel a dával jim základ pro život, aby nebyl pasivní a nečekal, až děti přijdou, ale aby šel za nimi a dával nové podněty, impulsy do života.

Individuálně

Každé dítě je jiné a je dobré se setkávat (emocionálně) s každým dítětem zvlášť, aby se tatínek zabýval jen jím, a nejen večer. Pokud jsem s dítětem sám, je snazší s ním vytvořit citovou vazbu − ta vydrží.

Proč takový důraz na emocionální stránku vztahu? I v dospělosti si totiž snáze pamatujeme věci, které pro nás byly silným zážitkem. Čistě intelektuální informace si sice zapamatujeme, ale ne tak dlouho a tak hluboce jako to, co jsme prožili v emocích. Zato emocionální zážitek je někdy takový, že k němu není co říct − i když ho popíšeme, tak druhý se podiví: „No a co?“ Ale pro náš život, utváření hodnot, vztahů mají velký význam právě tyto emocionální zážitky.

Nepodceňujme emocionální život, vnímání lidí − ani své, ani druhých, zejména ne u dětí. Určitě to budou v životě potřebovat.

Předávat vědomí hodnoty

Pavel píše „Otcové, neponižujte své děti, aby nemalomyslněly“ (Koloským 3,21). Děti potřebují, aby je nikdo neponižoval, zvlášť rodiče. Dokonce bych řekl, že musí mít jistotu, že je nikdo ponižovat nebude, potřebují vědět, že tatínek je obhájí, kdyby je někdo chtěl jakýmkoli způsobem ponižovat − aktuální to bývá například ze strany prarodičů nebo jiných příbuzných.

Stejně tak děti ponižuje, když od tatínka slyší nebo prožívají, že nemá čas, zájem. Berou to jako signál, že pro tatínka, který je symbolem a zdrojem autority, síly a toho, kdo v rodině rozhoduje, nemají hodnotu, aby se jim věnoval. Dítě tomu uvěří a vyvodí si svůj závěr: „Nemám cenu, hodnotu... pro nikoho.“ Není divu, že se takové dítě pak ocitá v komplexech méněcennosti.

Jiný způsob, jak se s tím dítě může vypořádat, spočívá v tom, že dojde k závěru: „Tatínek asi není rozhodující“ − zvlášť když ho maminka občas shodí. Dítě pak věří mamince a tatínek se v jeho životě dostává na vedlejší kolej. Dítě neuznává jeho autoritu, protože uznává autoritu maminky. − „Chudák“ tatínek si neuvědomuje, co si „drobí“, co si způsobuje za potíže tím, že nemá na dítě čas, že mu nedává najevo, jakou pro něho má cenu.

A ošidit dítě tím, že mu řekne: Mám tě rád, tady máš autíčko, panenku, peníze… − to jde jen do určitého věku, dokud mu bezmezně věří. Avšak jakmile se dítě během puberty „probudí“ a dojde mu, že ho tatínek šidil, místo aby mu věnoval čas a zájem, tak je propast mezi otcem a dítětem dokonaná, takřka se nedá vrátit zpět, protože základy k tomu byly položeny před deseti lety.

Jestliže otec nevěnuje dítěti pozornost, zájem a čas, pak si dítě najde důvěrníky jinde. Dnešní prostředí mimo rodinu dokonce nabádá děti, aby si šly svou vlastní cestou, nenechávaly se omezovat „úzkoprsými“ rodiči, například v oblasti sexu, životních principů a zaměření a nebraly je vážně. Pokud dítě nemá s rodiči dostatečně pevný vztah, pak je skutečně přestane brát vážně.

Tato tragická situace se dá řešit, ale ne lidskými prostředky. Kristus umřel i za tento hřích a otec může prosit Krista o odpuštění − i o milost k napravení. Přestože je toto zjištění, přiznání si vlastní chyby nesmírně těžké, stojí za to využít Boží nabídky k odpuštění a nápravě. Bohu jde o to, aby se „srdce otců obrátila k synům a srdce synů k otcům“ (Malachiáš 3,24).

Východisko a záchrana

Mít úzký, osobní důvěrný vztah s rodiči je normální! − Bez ohledu na to, že je dnes vzácností. V tomto ohledu není normální situace v dnešní společnosti.

Mrzí mě, že tyto zkušenosti a postřehy, které tady píšu, vidím a dokážu pro sebe formulovat až teď, kdy jsou moje děti už větší. Věřím, že kdybych jim byl věnoval více času i srdce, mohly být lépe připravené na životní boje, kterými prochází teď a které jsou ještě před nimi. Dnes vnímám, že jejich postoje (obavy, nerozhodnost, nejistota ohledně jejich hodnoty, někdy nedostatek odvahy a kuráže jít do nových, pro ně ne zcela jistých věcí) souvisí právě s tím, že jsem jim jako otec nepředal to, co otec má předat svým synům a dcerám. A když je chci povzbudit, často narážím na to, že nemám způsob, nemám jim to jak říct, protože musím napřed zachraňovat náš vzájemný vztah. Ten se utváří (a boří) v neplánovaných okamžicích, když dítko v „nejnevhodnější“ chvíli přichází „tatínku, pojď si se mnou hrát“. − Kdybych obětoval to, co bylo pro mě tehdy důležité a „hrál“ si s nimi, věřím, že náš vztah by byl dnes krásnější.

Dnes jsou do dorůstající děti. Spoléhám na Boží milost a věřím, že mnoho se dá ještě zachránit, napravit. A té nejmladší sedmileté holčičce se chci věnovat tak, jak bude opravdu potřebovat.

Vybráno z čísla 2006/1
Broňa Habová, Jenda Vopalecký



Hodnocení článku:
 Článek mě nadchl.
 Dal mi nový impuls.
 Dávám mu za pravdu. (2)
 Není na něm nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.
-------------

 (1 příspěvek)

Biblický komentář k Novému zákonu (800 Kč)

MacDonald, William
Biblický komentář k Novému zákonu (800 Kč)
ALEF Křesťanské sbory, běžná cena 800 Kč
Naše sleva: 32 Kč
Vaše cena: 768 Kč

ks

Táto, tvoje děti tě potřebujou! Potřebujou být s tebou, dívat se na tebe, být ve tvé náruči, prožívat tvůj vztah, tvé nitro, i tvé boje, potřebuje, abys mu naslouchal, když ti svěřuje své maličkosti − a časem i velké věci. Děti, které v dětství neprožili tatínkovu blízkost, se v životě neumí orientovat, podvědomě se snaží získat jeho přízeň − ale většinou marně.