Citát z Bible:
Všechno dělejte bez reptání a bez pochybování,
Fp 2,14 E
(Další citáty)
Fyzické tresty nezakázat! Ta možnost tu má zůstat. Když dítě ví, že je milované, trest rukou mu neublíží. Seřezat dítě, výprask
Proč se děti bojí školy? Co s tím mohou udělat rodiče, co škola? Komunikace školy a rodičů.
Žena může být skvělá jako bohyně, ale muže nenaplní. To muž má naplňovat ženu − ale kde na to brát lásku, sílu, obsah?
Snacha a tchyně . .
Manželská nevěra neznamená rozvod, bolí to, ale máme východisko.
Procházky s dětmi jsou fantastické! Kde jinde si s nimi tak dobře povykládáte? I když to všechno dlouho trvá... A často to je poučením i pro mě.
Muž potřebuje, aby mu žena projevovala úctu, tak si ho udrží! Žena potřebuje mužovu lásku − a opravdová láska je oběť!
Nikdo konkrétní za to sice nemůže, ale lze sledovat faraonovské trendy − snahu odloudit děti od rodičů. Jak se rodiče mohou bránit, aby jim děti nebyly „ukradeny“?
Dobrý osobní příklad je silnější magnet, než silná slova. Zvlášť, když je naším vzorem Ježíš. Ale následovat Ježíšův příklad je pořád málo!
Digitální média a jejich nebezpečí, facebook, twitter, kyberšikana, sebevražda Google počítače, televize, šikana
Tři nejčastější způsoby, jak se lidé snaží hříchu zbavit, jsou člověka spíš stahují níž a níž, Co tedy člověka osvobozuje?
Svět může znamenat krásné Boží stvoření, nebo naopak ďáblem řízený systém, které spěje stále k horšímu a nakonec k Božímu trestu.
Řada lidí teprve v dospělosti pociťuje, jak moc jim v dětství, v emocionální oblasti chyběl otec. Jedna žena vzpomíná, jak si s ní tatínek hrál, uměl si na ni udělat čas, chodil na výlety, ona za ním chodívala do dílny, hodně si povídali o všem možném − ale všechno bylo jakoby bez emocionálního náboje − nebo se ten emocionální náboj vytratil?
Většina otců je se svým rodinným životem zřejmě spokojena. Zdá se jim, že pokud děti nosí ze školy slušné známky, tak to stačí. Když nezlobí, neberou drogy a jejich kamarádi jsou vcelku slušní − není třeba činit žádná opatření nebo něco měnit.
Je to průměrné, ale nemusíme se spokojit s tím, že spolu chodíme na procházky − což je skvělá věc − rád bych ještě víc! Chci mít se svými dětmi daleko hlubší vztah, aby si nemusely žít samy ve svých světech, chci žít s nimi. Nemám na mysli narušování jejich osobních hranic, respektuji jejich tajemství a chci je nechat sdílet své starosti, radosti, prožitky, pocity a touhy. Přiznám se, že to neumím, že často nevím jak. Rád bych, aby naším společným tématem nebyla jen škola a televize. Co by mnozí rodiče (i já sám) dali za to, kdyby měli z dřívějška vybudovaný osobní citový vztah důvěry a sdílení, který přirozeně přejde i do puberty, byť samozřejmě v jiné podobě.
Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!
Lidem, kteří v dětství otce neprožili, zkušenost vztahu s otcem velmi chybí, postrádají ji. Když říkám neprožili otce, nemyslím tím jen ty, kterým otec zemřel, od rodiny odešel nebo byl doma velmi málo. Prožít otce znamená mít příležitost s ním trávit čas, něco spolu dělat, sdílet, a to i v emocích. Dítě potřebuje prožít (protože „dovědět se“ je málo − to zapomene), že tatínek je silný, že tatínek je dobrý, že mě má rád! To všechno je pro dítě nesmírně důležité.
Děti potřebují ujištění o své hodnotě, dcery například o tom, že jsou hezké, synové, že jsou schopní, že „to dokážou“. Pokud nedostanou utvrzení, ujištění od svého otce, tak jejich celý život je zoufalá snaha dokázat otci: „Podívej se, já jsem přece jen něco dokázal!“ nebo „A přece jsem krásná...“
Tady nejde o silácké „To zvládneš!“ ale o postoj důvěry v chlapce či děvče, který chováme v sobě a který dítě vystihne (nebo ho postrádá), aniž bychom si to uvědomovali. Své postoje před nimi neukryjeme!
Naopak člověk, který prožil utvrzení, ujištění ze strany svého otce, může žít daleko vyrovnaněji, jistěji. Nemusí si stále vším, co dělá, znovu dobývat jistotu: „Mám svou hodnotu!?“ Je v této oblasti uspokojen. V hloubi své duše zná svou hodnotu a vůbec o tom nepotřebuje mluvit, zdůrazňovat to, protože to není jeho problém, on to „žije“ − aniž by si to uvědomoval. Má vědomí své hodnoty v sobě, protože mu je tam vložil otec. Rozhodně nestačí, když si to dobude sám, protože jakmile něčeho dosáhne, jeho poslední úspěch během krátké doby ztrácí na významu a on musí znovu bojovat, aby všem kolem sebe (podvědomě svému otci) dokázal, že není nula! Kolem nás je mnoho lidí, kteří to už vzdali − smířili se s tím, že na víc nemají, a tak dožívají.
Otec mohl být úspěšný, silný − ale to nestačí. Nestačí, aby dítě vidělo, že otec je mocný, má sílu, má dost peněz, všechno vyřeší, zvládne, se vším si poradí − dítě může takového otce obdivovat − ale přitom prožívá, že nějak s ním nemá nic společného. Otec je emocionálně vzdálený.
Dítě potřebuje, nejen aby tatínek dělal věci, které ono obdivuje, ale také naopak, aby tatínek vstupoval do jeho života − zajímal se o to, co dítě dělá, jak se mu daří, co prožívá. Dokonce působí pro dítě odtažitě, když dítě svěří tatínkovi problém a tatínek rázně vyklopí řešení: „Tak koupíme novou panenku“, „tak já paní učitelce zavolám a vyřídím ti to s ní“. Dítě si musí projít některými věcmi samo − a přitom s tatínkem. To znamená, že dceruška si popláče nad rozbitou panenkou a potřebuje, aby tatínek „plakal“ s ní, aby to prožíval s ní. On ví, že nejde o velký problém, že panenka se dá spravit nebo koupit nová − ale malá dceruška potřebuje pocítit, že tatínek cítí její veliký smutek, bolest, že i pro něho je to ztráta, že i jemu je té panenky líto. Takovým způsobem může prožít, že tatínek je blízko, že jí rozumí. Až ji příště bude trápit něco jiného nebo daleko závažnějšího, ví, že tatínek ji pochopí, bude plakat nebo se radovat spolu s ní. Ani ji nenapadne, že by její problém mohl zlehčit, vyřešit po svém, z jeho pohledu možná jednoduše, elegantně − ale pro její jemnou dušičku by to bylo násilí. Ona se tak rychle s řešením provedeným s lehkým srdcem neumí ztotožnit. A ztotožnit se s tátou je velmi důležité. Pro tatínky to bývá časově náročné, vyžaduje to mnoho trpělivosti, někdy oběť, například, že nezvládne spoustu jiných věcí − ale děti jsou investice, která se vyplatí.
Příkladem vztahu otce a syna je vztah Boha Otce a Syna Ježíše. Syn o svém Otci říká, že je v jeho náruči, v jeho objetí (J 1,18), říká, že Otec Syna miluje a ukazuje mu všechno, co sám dělá (J 5,20).
Na jedné straně dítě potřebuje otcovu ochranu, jistotu, bezpečí a na druhé straně potřebuje jeho něhu, ale ne zženštilou (ta je typická pro muže, kteří emocionálně tátu nepoznali!)
Dítě potřebuje prožít jeho přijetí, potřebuje prožít, že táta je pevný, silný, že něco snese − i bolest, kterou mu dítě působí, i když má tátu rádo. Dítě potřebuje mít jistotu, že se o tátu může opřít, že on je pro ně pevným bodem v rozbouřeném světě, že je někdo, kdo vidí víc, kdo má rozhled, životní zkušenosti, kdo může vést − a já jako jeho dítě jsem první, kdo to všechno může naplno a z první ruky přijímat.
Já jako jeho dítě mu můžu každých pět minut zavolat: „Haló, tati, jsi tam, máš mě rád?“ − a přitom nejen vědět, že mi telefon zvedne, ale dokonce, že na moje zavolání čeká, že se vždycky rozzáří: „Zlatíčko, jsem rád, že mi zase voláš!“
Když si po práci lehne, vím, že můžu přijít za ním, že si na něho můžu lehnout, že mě neodežene, že i když tatínek spí, tak je můj. (To platí samozřejmě přiměřeně věku.)
Řadu dnešních otců to staví do náročné situace. Chce se po nich něco, co sami u svých otců neviděli a situaci zhoršuje, že stále přibývá rodin-nerodin, kde otec úplně chybí (odešel, mnohdy vlastně nikdy ani doma nebyl).
Těmto otcům něco chybí a oni ani nevědí, že jim to chybí. Nemají příklad toho, co by měli svým dětem poskytovat. Společnost si zvykla, že je to normální − ale není to normální, je to pouze časté! Dcera potřebuje, aby jí tatínek naslouchal, vnímal její starosti, vžíval se do ní, rozuměl jí a ona se tak mohla o něho opřít. Ale otec neumí naslouchat nikomu, ani své ženě, natož dětem.
To je něco, co sám od svého otce nedostal, neumí naslouchat, neumí se svěřovat, každý se se svými těžkostmi a myšlenkami potýká sám a padá pod nimi. Kolikrát stačí jen své obavy, problémy a otázky vyslovit před někým nahlas a takové vyprávění končí slovy: „…ale teď, když to tak povídám, tak je mi to jasné…“ A my nemáme člověka, před kterým bychom „mohli jen tak povídat“. Je pravda, že takové povídání, sdílení duše trvá někdy déle, ale ono otvírá světy krásnější a hlubší než to, co nabízí televize, počítačové hry, chat nebo Skype na internetu.
Pokračování zde.
Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!