Na křesťanech je nejpřitažlivější láska

Podle čeho poznáte křesťany?

Podle toho, že dobře znají Bibli, že (skoro) nehřeší, že mají tu správnou víru...?

Hm, podle toho možná taky, ale Je­žíš prozra­zuje, co je na křes­ťa­nech nejpřitaž­livější, podle čeho je lze poznat: Podle toho, že se mají mezi sebou rádi. Vím, že často je to něco, co nové lidi, kteří s církví přijdou do styku, be­ze slov pře­svědčí − pokud se tedy lidé v církvi oprav­du mají rádi.

Proč pouhé projevy lásky v církvi nestačí?

Nechci se jako křesťan vytahovat, protože vím, že tak sám vždy­cky nežiji, ale oceňuji, když se na křesťana můžu spoleh­nout, že mě neokrade, nepod­razí, a když za ním přijdu se svým problé­mem, vyslechne, je-li třeba poradí, snaží se pomoct.

Lidé se v církvi mají navzájem znají, věří si − a mají se rádi. Ale někdy jako v ghettu. Když se podí­vám na bib­lická kritéria o lás­ce, tak bych řekl, že ta láska v rámci církve, jak ji známe, má svůj strop.

Sice si neubli­žujeme, poba­víme se spolu, pomů­žeme si − a dost. Není láska něco víc?

Láska jako společenská norma

Pavel říká (1K 13), že je možné dobře si popovídat, dobře poradit, oslnit znalost­mi, duchov­ností, rozdat všechno, co mám, dokon­ce obětovat pro druhého i život − a pořád to ještě nemusí být sku­tečná láska!

Zdá se mi, že jsme dobří na projevy lásky. Víme, co se od nás čeká, milu­jeme stejně jako milují druzí, chováme se tak, že lidé kolem nás řeknou: „Ti lidi se asi fakt mají rádi!“ − ale ve sku­teč­nos­ti zůstává jen u činností, ale láska v tom není. Je to jen zvyk, spole­čenská norma. Slušnost.

Nechci burcovat emoce. Ty mají v případě vzájem­ných vztahů a lásky své místo, ale nezach­rání všechno.

Vyvolává to ve mně přemýšlení, že naše chování je jakoby projev lásky, kterému chybí láska.

Opravdová láska roste jako ovoce?

Láska je ovoce Ducha (Galatským 5,22). To je láska, jejíž kva­lita a hloubka je o dimenzi vyšší, než jakou doká­žeme milo­vat my lidé. Potře­bujeme, aby v nás tato láska vyrost­la z Boží moci.

Lásku této kvality možná obdivujeme, toužíme po ní, ale bez moci Božího Ducha, bez jeho naplnění ji jsme schopni nanejvýš jen zdálky napo­dobit. Její dosa­žení je duchovní boj. Jsme ochotni se do něho pustit?

Jenda Vopalecký, červen 2026
Inspirováno: G. Verwer: Jesus praktisch erleben,
česky Hlad po opravdovosti, Návrat domů 2001

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl.
 Dal mi nový impuls.
 Dávám mu za pravdu.
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.