Čtení Bible obnoví váš život

menu
 




------

Citát z Bible:

Dotázal jsem se Hospodina a odpověděl mi, vysvobodil mě od všeho, čeho jsem se lekal.

Ž 34,5 E
(Další citáty)

------
éčko - logo Ethosu

Nejčtenější články


A. Být dobrým vypravěčem
Někdy se nám to daří. Jakým chybám se vyhnout, aby naše řeč byla zajímavá a zanechávala v posluchačích pozitivní stopy?

B. Manželská nevěra
je krutá rána do života. Člověk má chuť se vyčítat, mstít, ale to nikam nevede... Existuje východisko? Co pomůže?

C. Vědomí hodnoty dává otec
Táto, děti tě potřebují − tvůj čas, zájem, ujištění, legraci, i vlastní prohry. Pak budou v dospělosti pevné a hodně toho dokážou.

D. Muž se stává mužem,
když odolá tlaku vyhovovat ženě a postaví se na vlastní nohy − bude zodpovědný, důsledný, rozhodný, ochotný sloužit − a od Krista se učí odpouštět.



Můžu za to já?

Jak rozpoznat pravé a falešné pocity viny



Když se zaměříme na to, kdy lidé mluví o tom, že cítí nějakou vinu, zjistíme, že se to stává docela často. Žena se cítí provinile, protože během dne četla knihu, přestože se jinak velmi věnuje rodině, přátelům a sboru a sotva si najde chvilku času sama pro sebe.
Zodpovědný pracovník firmy, který pracuje hodně přesčas, se cítí provinile, když si jednou dopoledne vezme volno, aby se na přání své ženy šli spolu vykoupat do bazénu. Má dojem, že tráví čas užitečně jen tehdy, když pracuje. Každý z nás zná situace, kdy prožívá pocity viny a není si jist, jestli oprávněně nebo zbytečně.

„Promiňte, prosím“

Je zvláštní, jak často používáme slova „promiňte, prosím“ když někoho prosíme, aby nám uvolnil cestu nebo když se ptáme na cestu. Na tomto příkladu vidíme, kolikrát při řeči nerozlišujeme, co jsou pravé a falešné pocity viny. Je to však důležité, chceme-li žít jako svobodní lidé. Někteří se vysloveně vyznačují falešnými pocity viny. V takovém případě může tento problém vést až k nemoci a k tomu, že dotyčný pak nezvládá ani svůj všední den.
Není to problém specificky „křesťanský“. U některých křesťanů se však projevuje silněji, zvlášť když žijí ve sboru, kde převládá zákonictví, autoritářské vedení nebo tyto pocity posiluje rodinné zázemí.
Tento problém existoval vždycky. Už prorok Jeremiáš (17,9) píše: „Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. Kdopak je zná?“ Avšak toto srdce je možné trochu prozkoumat, když se blíže podíváme na některé možné příčiny a nabídneme pomoc.
Především: Člověk žije pod vlivem svého svědomí. To je něco, co má každý člověk. Zde se vědomě nebo podvědomě ukládají hodnoty a podle nich se řídíme. Lidské svědomí ovlivňuje Bůh. Tak to čteme v Bibli, v Pavlově dopise Římanům (2,14-15).

Nároky rodičů

Je třeba vzít v úvahu prvky, které nás v životě utvářejí. Každý člověk má v sobě něco z výchovy rodičů nebo lidí, kteří ho ovlivňovali. Jako děti přejímáme hodnoty svého okolí. Jen tak můžeme zdravě vyrůst. Teprve mnohem později jsme schopni rozpoznat, co vnímáme jako dobré nebo špatné. V některých rodinách má velkou hodnotu výkonnost, píle nebo pořádek, v jiných rodinách se klade důraz na sportovní výkony, na to, aby nás ostatní lidé ve vesnici přijímali, na soudržnost rodiny nebo na vzorné chování. Mým rodičům například velmi záleželo na tom, abychom vždy byli přesní. Proto znám pocity viny z toho, když přicházím pozdě. Jiným zpoždění nedělá problém. Nebo: dítě dostane špatné známky na vysvědčení, které neodpovídají očekávání jeho rodičů. Pak se cítí provinile. Je možné, že bylo líné; v tom případě jsou pocity viny oprávněné. Jestliže však dělalo, co mohlo, a přesto nestačí na očekávání rodičů, pak se jedná o falešné pocity viny.

Nároky na sebe sama

Podle nároků výchovy rodičů, společnosti a vlastních zkušeností v sobě nosíme hodnoty, podle kterých chceme žít. To se děje většinou nevědomě. Perfekcionističtí lidé nejsou kvůli svým vysokým cílům nikdy spokojeni sami se sebou a cítí se vinni, protože nikdy neuspokojí ani vlastní nároky na sebe sama. Naše svědomí je tedy ovlivněno stvořením, výchovou a také vlastními rozhodnutími. Jako dospělí jsme odpovědní za to, abychom se rozhodli, který hlas svědomí poslechneme. Není to vždycky lehké, ale většinou to je možné.
Je dobré položit si za cíl rozpoznat vlastní motivy, abychom mohli mít pokoj a žili s vyčištěným vztahem vůči Bohu i lidem. K tomu může posloužit, když zaujmeme správné postoje:

1. Oprávněné pocity viny

Jak si ve svých pocitech viny udělat jasno? Několik podnětů: Opravdovou vinu je třeba vyznat před Bohem. Lži, nelásku, nenávist nebo závislosti a spoustu dalšího je třeba dát do pořádku s Bohem a často i s lidmi (protože se jich to týká). Pro mnoho lidí se upřímná zpověď stala požehnáním. Jestliže něco vidíme jako hřích, je to díky působení Ducha Svatého – pak to vidíme velmi jasně.
Vím však, že mnoho lidí ještě nikdy nevyznávalo hříchy před někým jiným. Vyznání před samým Bohem je důležité a je to v pořádku. Avšak v případě dlouhodobých zlozvyků a spoutanosti se jako užitečné ukazuje vyznat své hříchy nahlas před některým křesťanem, ke kterému máme důvěru, aby tak vyšly na světlo často velmi zamotané myšlenky a zážitky. Boží slovo říká: „Vyznávejte hříchy jeden druhému“ (Jakub 5,16); to platilo tehdy stejně jako dnes a kdo takto jedná, prožívá osvobození.
A přece: I člověk, který zpověď zná a žije zodpovědně před Bohem, bude stále znovu prožívat, že před Bohem neobstojí. Nikdy se nebudeme před před Bohem cítit dokonale a bez viny. Tento problém znají zvlášť lidé, kteří jdou za vysokými cíli. Pro ně může být nesmírnou pomocí verš ze Židům 10,18: „Tam, kde jsou hříchy odpuštěny, není už třeba přinášet za ně oběti.“ K našemu spasení, k Boží záchraně, nemusíme nic přidávat. V Kristu máme dokonalé vysvobození a v nebi budeme tuto dokonalost prožívat. Vyznávání viny před Bohem však nelze ničím nahradit a může uvolnit obrovskou životní sílu.

2. Falešné pocity viny

Jak se vymanit z falešných, neoprávněných pocitů viny? Je to, co dělám, užitečné a rozvíjí to můj život? S touto otázkou můžeme vyjasnit řadu životních oblastí. Bůh je Bůh, který podporuje a rozvíjí život. Je to vidět na mnoha příkladech, které Pán Ježíš vyprávěl a také sám dělal. Léčil nemocné i v sobotu, stavěl se proti křečovitým výkladům přikázání o sobotním odpočinku, věnoval se ženám, i když to bylo neobvyklé. Celý jeho život se vyznačoval tím, že překonával nesprávně chápaná pravidla a dělal to, co život podporuje, co člověka přivádí k Bohu blíž .
Je možné, že žena, která má víc dětí, dělá něco špatného, když se dívá na televizi, a zanedbává tak děti. Pro někoho jiného to může být smysluplné – rozšiřuje to jeho horizont. Dát finanční dar může být v něčím případě něco, co nás přibližuje k Bohu, u někoho jiného je to ignorování rodinných potřeb. Jestliže si položíme otázky: „To, co dělám – rozvíjí a podporuje to život? Přivádí mě to k Bohu blíž?“, můžeme poměrně snadno zjistit, jestli máme falešné nebo oprávněné pocity viny a tím získat pokoj. Hodnoty a pravidla jsou užitečné, ale musí sloužit životu. Nežijeme pro to, abychom jim sloužili.

Tři otázky k rozpoznání motivů

Při rozhodování, jestli se jedná o oprávněné nebo neoprávněné pocity viny, jde především o otázku, jestli jde o Boží vůli nebo ne. V situacích, kdy nemáme jasno, může být užitečné položit si tři otázky:

1. Co říká můj rozum?

Kurt Heimbucher byl typický svou větou: „Poznávat Boží vůli znamená jednat s vykoupeným a proměněným rozumem.“

Mám při svém rozhodnutí pokoj?

Tam, kde je Duch svatý, tam je také pokoj. Je však pravda, že se při tom můžeme snadno mýlit.

3. Umím být vděčný?

Dokážeme být vděční jen za to, co pochází od Boha. Můžeme být například vděčni za sklenici vína, ale za deset sklenic už ne. Můžeme Bohu ze srdce děkovat za dobré, bezpečné auto, ale s vděčností nemá nic společného, když jím jezdíme jen proto, abychom tím okázale předváděli svou image.
V procesu zaujímání těchto postojů získalo v pastorační pomoci mnoho lidí pokoj a osvobodili tak svoje svědomí.
-------------

  Napište svůj názor.

Každého člověka více nebo méně provázejí pocity viny. Některé jsou oprávněné, jiné ne. Jak je rozlišit a jak se má křesťan vypořádat s opravdovou vinou, vysvětluje Rolf Trauernicht.