Udělal a neudělal

Stalo se vám, že jste měli něco udělat, dokonce jste to chtěli udělat, třeba jste už i začali − ale nakonec se zjistilo, že jste to vůbec neudělali? Divné, že? Někdo vás požádal, abyste kolegovi vzkázali, že má v pět přijít. Nebo jste zapomněli koupit domů toaletní papír, nebo jste dítěti zkontrolovali úkol, ale jen do půlky, nebo... A nakonec jste se málem pohádali, jestli jste to teda udělali, nebo ne.

Tohle jsou vcelku banality, ale co když jde o vážnější věci, o život? Samuel pověřil krále Saula, aby se šel vypořádat s Amálekem. Saul to vzal jako Boží pověření − vždyť prorok Samuel mu už několikrát dobře poradil − a poslechl.

Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!

Saul to však udělal jen napůl. Trochu to odbyl, ale spíš podlehl tlaku vojáků a on chtěl před nimi vypadat lépe, než jak mu Bůh přikázal. Saul prostě Boží pokyn nesplnil, myslel si: „To stačí, Bůh přivře oko, však moji lidé, kteří jsou tady se mnou, to také tak důsledně neberou.“ (Měl vyhladit Amálekovce, více viz 1. Samuelovu 15.)

„Mlč! Neudělal!“

Samuel měl blízký vztah s Bohem, a tak hned věděl, že Saul zadaný úkol nesplnil. Samuelovi to bylo líto, a proto se vydal za Saulem. Jakmile ho Saul uviděl, Samuela nadšeně vítal: „Udělal jsem, co jsi mi říkal. A dařilo se mi!“ Samuel jeho nadšení nesdílel. Saul celkem třikrát říká: „Udělal jsem, co jsi mi řekl!“ A Samuel ho pokaždé brzdil − měl výhrady. Nakonec ho okřikl: „Mlč! Neudělal!“

Tento Saulův incident byl jeden z mnoha. Myslel si, že udělal, co Bůh chtěl, ale neudělal. Myslel si, že poslechl, ale vlastně neposlechl.

Myslíte si, že jste v pohodě?

Musel jsem zkoumat, nakolik je to i můj případ. Jsem přesvědčený, že dělám, co se Bohu líbí, ale moje kritéria, jestli něco dělám, nebo nedělám, jsou chybná.

Je pravda, že dělám spoustu věcí, o kterých jsem přesvědčen, že se Bohu asi líbí. Ale když se na to pak podívám pořádně a když se modlím, aby mi Bůh do toho vnesl své světlo, tak vidím, že mi z toho mnoho proplouvá mezi prsty − co do důslednosti, motivů a mnoho toho i zapomenu. Nebo to dělám bezmyšlenkovitě, napůl, takže Bůh klidně může říct: „To se nepočítá.“ Opravdu pak zjistím, že si myslím, že dělám, ale nedělám.

Nejvíc je to poznat na tom, že Bůh v tom nestojí. Nemám činy, do kterých by se mohl postavit a dát své požehnání. Jsou to jen moje lidské snahy bez Boží pečeti. Časem se člověk spokojí s lidskou úrovní, s průměrností a obejde se bez Boží moci. Chlácholí se, že to tak mají všichni. Nemají!

Šance?

Šance je v tom, když se člověk

vzdá vlastních představ o tom, co se Bohu líbí a nellíbí,
skloní, uzná potřebu něco zásadního u sebe napravit a volá k Bohu, aby mu ukázal další cestu,
naváže s Bohem osobní vztah, aby mu mohl sám Bůh říct, co ode něho očekává.

K tomu všemu není snadné najít odvahu a vyhradit si na to čas. Navíc Bůh není automat, ale přesto je to cesta, která vede k tomu, abychom dělali, co Bůh chce.

Jan Vopalecký