My silní jsme povinni snášet slabosti slabých a nemít zalíbení sami v sobě. (Bible, Ř 15,1 E)

Inspirováno:

Na jistotu, nebo na pohodu?

Jsou dva druhy lidí, kteří stojí proti sobě. První bych označil „na jistotu“. Snaží se dodržovat pravidla a dělat vždy to, co je správné, co se po nich chce, aby jim nikdo nic nevyčítal a oni neměli problémy. Docela se jim to daří a oni jsou se sebou spokojeni.

Druhou skupinu jsem nazval „na pohodu“. Tito lidé chtějí hlavně žít. Rádi si užívají svobody, nemají rádi tlak, však oni to jednou udělají, co na tom, že to nebude včas nebo pořádně. A když to neudělají vůbec, snad se taky nic nestane. Hlavně aby to mělo smysl nebo aby je to bavilo. Trochu adrenalinu!

Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!

Možná se umíte hned zařadit, možná jste někde mezi. Překvapilo mě, když jsem se v Bibli (Římanům 14,1-2) Slabého ve víře přijímejte, ale ne proto, abyste posuzovali jeho názory. Někdo věří, že může jíst všechno, slabý však jí jen zeleninu. V.t. 1K 8 a 10 dočetl, že ti první, ti na jistotu, jsou označováni jako slabí. A ti na pohodu jako silní. Zvláštní, že?

Odsuzování a pohrdání

Ale to není všechno. Lidé na jistotu a na pohodu to mezi sebou nemají v pohodě. Může se jednat o naše představy, do jaké míry být důslední, žít svatě nebo naopak ve svobodě, spory o to, co se líbí Bohu. Konkrétně vycházím ze situace, kde Bible řeší, jestli se může jíst maso, které zbylo po obětování falešným bohům, jestli a jak dodržovat svátky.

Výsledkem bývá, že ti na jistotu odsuzují ty druhé jako někoho, kdo nesplňuje normu, s kým se nedá počítat a vyřazují je ze svého středu − nebo sami odejdou. Ti na pohodu naopak druhými pohrdají, že jsou moc úzkoprsí, posmívají se jim a zlehčují jejich vážný přístup.

Obojí postoj je hříšný. Obojí pramení ze sebejistoty a pýchy. Obojí brání duchovnímu růstu − ti na jistotu si myslí, že už všechno znají a nic nemusí měnit. Těm na pohodu stačí, kde jsou, i když tuší, že existuje něco víc. Tak se všichni okrádají o možnost víc a lépe poznávat Boha a obohacovat svůj život. Jediný, kdo to spravedlivě posoudí, je Bůh, protože on vidí nejhlubší motivy.

Právě do této situace Bible slovy apoštola Pavla vnáší víc jasna. Ti na jistotu nemají odsuzovat ty na pohodu a naopak ti na pohodu nemají pohrdat těmi na jistotu (Římanům 15,1-2) My silní jsme povinni snášet slabosti těch, kteří nemají sílu, a nemít zalíbení sami v sobě. Každý z nás ať se snaží líbit bližnímu k jeho dobru, pro jeho budování.. Jinými slovy slabí nemají odsuzovat silné a silní nemají pohrdat slabými, ale mají s nimi mít trpělivost.

Kdo má ustoupit?

Možná nás to překvapí, ale Pavel se staví na stranu slabých. Při hromadné autonehodě se jako první zachraňují ti nejvážněji zranění. Při přesunu stáda se jde tempem nejslabších jedinců. Tak to funguje tam, kde to žije, kde na životě záleží. (Existují jiná prostředí, kde se jde přes mrtvoly.)

Nezůstat slabým, ale růst

Zdálo by se, že slabý ve víře (na jistotu) může tyranizovat silnějšího (na pohodu), omezovat jeho svobodu. Slabý však má růst, růst ve víře a v poznání, aby také dospěl ke svobodě − a mohl žít v pohodě. Nemá zůstat u toho, co omezuje. Růst zde však často představuje porozumění duchovním principům a ne otevřít prostor svévoli a zneužívání svobody směrem k hříchu. V tom případě je pro silnějšího (na pohodu) na místě, aby šel cestou sebekázně, kterou doporučuje ten slabý − ten na jistotu.

Dostáváme se zpátky k tomu, že slabý ani silný nemá před sebou dálnici, po které může jet, a na druhé se skoro neohlížet. Znovu zde platí, aby slabý (na jistotu) neodsuzoval silnějšího (na pohodu) a silný nepohrdal slabším. To je cesta skromnosti a vědomí, že proti hříchu nejsme nikdo plně imunní.

Na závěr: Je to téma daleko bohatější, rozvětvenější, týká se mnoha aspektů křesťanského života a v tomto článku nemám za cíl vyřešit vztahy týkající se této oblasti.

Často přitom nejde o pravdu, o to, jak to má být, ale skončí se u pohrdání a odsuzování. Nezapomínejme tedy na lásku, pokoru a vzájemnou úctu.

Další hlediska:

Neodsuzuj, nepohrdej − ten druhý je taky Boží služebník a on se bude za sebe zodpovídat svému Pánu.
Nebuď příčinou pádu druhému člověku. Jestliže ty jsi silný, na pohodu, předvádíš, jak blízko se dokážeš „bezpečně“ přiblížit různým hříchům, a uvidí tě u toho někdo slabý, který se drží při zemi, na jistotu, si řekne, že to také může − ale jeho to stáhne ke zlu − pak je to tvoje vina. „Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří ve mne věří, pro toho by bylo lépe, aby mu pověsili na krk mlýnský kámen a potopili ho do mořské hlubiny.“ (Matouš 18,6) Příklady: alkohol, koketování s hříchem, svod k tomu, kdy ten druhý nakonec ztratí víru... (1K 8,6-13)
Na obou stranách usilujme o to, abychom já i ten druhý rostli ve víře, v poznání i ve svých projevech.
Silný (na pohodu) si má dávat pozor, aby nespadl, aby se mu svoboda nestala příčinou pádu a úrazu. (1K 8,9)
Ti „silní“ možná vědí víc, rozumí lépe, mají zkušenosti, které je vedou výš, ke svobodě, ale pro slabé je to už příliš riskantní. (1K 8,6-13)

Jenda Vopalecký, září 2025

Biblické odkazy:

Římanům 14:10.13.15-16.19-23; 15:1-4: Proč tedy, ty slabý, soudíš svého bratra? A ty, silný, proč zlehčuješ svého bratra? Všichni přece staneme před soudnou stolicí Boží. ... Nesuďme už tedy jeden druhého, ale raději posuďte, jak jednat, abyste nekladli bratru do cesty kámen úrazu a nepůsobili pohoršení. ... Trápí-li se tvůj bratr pro to, co jíš, nežiješ už v lásce. Neuváděj tedy svým jídlem do záhuby toho, za nějž Kristus umřel! Nevydávej v potupu to dobré, co jste přijali. ... A tak usilujme o to, co slouží pokoji a společnému růstu. Nenič kvůli pokrmu Boží dílo! Ano, všecko je čisté, zlé však je, když někdo pohoršuje druhého tím, co jí. Je tedy dobré nejíst maso a nepít víno a nedělat nic, co je tvému bratru kamenem úrazu. Tvé přesvědčení ať zůstane mezi tebou a Bohem. Blaze tomu, kdo sám sebe neodsuzuje, když se pro něco rozhodl. Ten však, kdo pochybuje, byl by odsouzen, kdyby jedl, neboť by to nebylo z víry. A cokoli není z víry, je hřích. My silní jsme povinni snášet slabosti slabých a nemít zalíbení sami v sobě. Každý z nás ať vychází vstříc bližnímu, aby to bylo k dobru společného růstu. Vždyť Kristus neměl zalíbení sám v sobě.

1. Korintským 8:6-13: My přece víme, že je jediný Bůh Otec, od něhož je všecko, a my jsme tu pro něho, a jediný Pán Ježíš Kristus, skrze něhož je všecko, i my jsme skrze něho. Ale všichni nemají toto poznání. Někteří jsou až podnes tak zvyklí na modly, že jedí toto maso jako oběti modlám; jejich svědomí je nejisté, a proto je poskvrněno. Pokrm nás Bohu nepřiblíží; nejíme-li obětované maso, nic neztrácíme, jíme-li, nic nezískáme. Dejte si pozor, aby se tato vaše svoboda nestala kamenem úrazu pro slabé. Když někdo tebe, který máš poznání, uvidí za stolem v pohanském chrámě, zda tím nepřivedeš svědomí toho slabého bratra k tomu, aby také jedl maso obětované modlám? Jenže tak bude ten slabý tvým poznáním uveden do záhuby − bratr, pro kterého Kristus zemřel! Když takto hřešíte proti bratřím a ubíjíte jejich slabé svědomí, hřešíte proti Kristu. A proto: je-li jídlo kamenem úrazu pro mého bratra, nechci už nikdy jíst maso, abych nepřivedl svého bratra k pádu.„

1. Korintským 10:23-24,27-33: Všecko je dovoleno´ − ano, ale ne všecko prospívá. `Všecko je dovoleno´ − ano, ale ne všecko přispívá ke společnému růstu. Nikdo ať nemyslí sám na sebe, nýbrž ať má ohled na druhého! ... Pozve-li vás někdo z nevěřících a chcete tam jít, jezte všechno, co vám předloží, a pro své svědomí se na nic neptejte. Kdyby vám však někdo řekl: “Toto bylo obětováno božstvům„, nejezte kvůli tomu, kdo vás na to upozornil, a pro svědomí- nemyslím vaše svědomí, nýbrž svědomí toho druhého. Proč by moje svoboda měla být souzena cizím svědomím? Jestliže něco přijímám s vděčností, proč mám být odsuzován za to, zač vzdávám díky? Ať tedy jíte či pijete či cokoli jiného děláte, všecko čiňte k slávě Boží. Nebuďte kamenem úrazu ani Židům, ani Řekům, ani církvi Boží, já se také snažím všem vyjít vstříc. Nehledám svůj vlastní prospěch, nýbrž prospěch mnohých, aby byli spaseni.