Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek. Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách, vodí mě na klidná místa u vod, (Bible, Ž 23,1 E)

Inspirováno:

Máte už všechno? Nebo ještě něco potřebujete?

Že by člověk někdy už nic nepotřeboval! To přece není možné! Snad leda že by už byl mrtvý. Dokážete si představit, že byste někdy už nic nepotřebovali? Neboli že byste měli všechny potřeby uspokojené?

Spokojenost mezi lidmi

Něco takového neodpovídá dnešní mentalitě, zvlášť té české. Seděl jsem sám v kavárně, koukal jsem do svého mobilu a zboku ke mně doléhal rozhovor čtyř dam středního věku od vedlejšího stolu.

Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!

Povídaly si, jak byly na dovolené v Thajsku, jak dcera jedné je na studijním pobytu Erasmu někde ve Španělsku, dcera druhé má zvláštní úspěchy v lidové škole umění, kde hraje na klavír. Bylo vidět, že jsou to docela úspěšné ženy, které si jednou za čas přišly spolu popovídat.

Ale že by byly spokojené? Že by už nic nepotřebovaly? Neposlouchal jsem cílevědomě, ale vděčnost nebo radost jsem nepostřehl.

Nebude nic potřebovat

Připomnělo mi to biblické: „Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek.“ (Žalm 23)

Když jsem se díval blíž na význam slova nedostatek, zjistil jsem, že se to slovo používá také ve smyslu „nebudu nic potřebovat“, „nic mi neschází“. Rozumím tomu tak, že mám všechny potřeby uspokojené. A když vyvstanou další, mohu se spolehnout, že mi je Bůh, můj pastýř, zase hned uspokojí. Nemyslím touhy, ale potřeby.

Zkusme se oprostit od postoje, ke kterému my Češi máme blízko: „nespokojenost“. I kdybych měl všechno, tak určitě najdu něco, co mi chybí, na co můžu nadávat.

Naše spokojenost

Bible nás vede ke spokojenosti − k vnitřní jistotě, že nám Bůh dá vše, co potřebujeme, zvlášť pokud jde o základní potřeby. Když se krédo „Hospodin je můj pastýř, a proto v ničem nebudu mít nedostatek“, stane naším životním postojem, je to velká úleva a odpočinek: Všechno, co opravdu potřebuji, mám uspokojené.

Neznamená to rezignovat a stát se pasivními, kdy potlačíme své touhy, sny a rozlet. I se spokojeností v nitru můžeme jít výš, a tak rozvíjet a zlepšovat věci i vztahy kolem sebe. Bůh chce, abychom byli spokojení s tím, co máme (1Tm 6,6, Ž 23,1), a přitom také měli touhy. Ptá se na ně, čeká, až mu je řekneme.

Oznamujte Bohu své žádosti v modlitbě a prosbě... (Fp 4,6)

On pak jim řekl: „Co chcete, abych vám učinil? (Mk 10,36)

Už to, že nás Bůh vyzývá k modlitbám, prosbám, znamená, že ho naše touhy zajímají, a je na nás, zda se s nimi na něho budeme obracet.

Spokojenost je obrovský poklad. Jejím opakem není aktivita, ale neklid, obavy, nejistota, nervozita, kdy se člověk pořád zabývá tím, jak co vyřešit, kde co sehnat. Trápí se tím, kým je, jaký je, jak co dohnat, napravit...

Kdežto spokojený člověk má v mysli volný prostor k tvořivému přemýšlení, jak výš, jak dál. A zároveň má větší kapacity přijímat impulsy − i od Boha.