Nechtějte všichni učit druhé, moji bratří: vždyť víte, že my, kteří učíme, budeme souzeni s větší přísností. (Bible, Jk 3,1 E)

Chyby při mluvení

Jste rádi, když vás lidé poslouchají? A máte jim co říct? Možná mluvíte příliš. Nebo naopak málo.Ne že by na tom, jak mluvíme, nezáleželo, kdo hodně mluví a ovlivňuje druhé, je posuzován přísněji (Jakub (3,1).

Jaký problém je v tom, když mluvíme moc, nebo když mluvíme málo? Jakub říká, že při mluvení se snadno dopouštíme různých chyb. Jakých?

Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!

L.Crabb, A. Andrews, D. Hudson
Adamovo mlčení
Návrat, běžná cena 239 Kč
Naše sleva: 17 Kč
Vaše cena: 222 Kč

ks

První chyba: Mluvení bez směru

První chyba, o které mluví Jakub (3,2-3), je nedržet jazyk na uzdě. To znamená víc, než jen mnohomluvnost nebo vyzrazování důvěrností druhých lidí. Nevyzradit znamená vůbec se o dané věci nezmiňovat, nejen neříct pointu. Když někde nadhodím, že Franta a Šárka mají ve vztahu problémy, a neřeknu jaké, tak už jsem neudržel jazyk na uzdě. Druzí se začnou zajímat a mohou si to zjistit sami.

Držet koně na uzdě neznamená jen držet ho, aby stál nebo šel krokem, ale pomocí uzdy koně směřujeme, určujeme jeho směr, vlastně ho řídíme.

Kdysi jezdili po ulicích koňské povozy. Vozka seděl vpředu na voze, cestou zdravil lidi, občas prohodil slovo s těmi, kdo šli po chodníku, trochu se rozhlížel, ale platilo pravidlo, že nikdy nesmí pustit opratě, kterými koně ovládá.

Náš jazyk potřebuje uzdu. Nejen proto, abychom ho brzdili, ale proto, abychom ho řídili, určovali mu směr. Stejnou myšlenku vyjadřuje následující (4.) verš: „Nebo si představte lodi: Jsou tak veliké a jsou hnány prudkými větry, ale malé kormidlo je řídí, kamkoli kormidelník chce.“ Náš jazyk je kormidlem diskusí a všeho, co říkáme.

Máme velké možnosti: svým jazykem můžeme určovat směr − to, jestli se pohádáme, nebo dohodneme, jestli budou lidé kolem nás vědět, co dál, nebo zůstaneme všichni nerozhodní či ve zmatku. Cesta ulicemi města i ulicemi života je možná klikatá, ale přitom potřebujeme stále vědět, kde jsme a kam míříme. Vím, kam svým jazykem směřuji? Vím, kam vedu své blízké, svěřené lidi, rodinu, kolegy, sbor a všechny, kdo mě poslouchají?

Když čteme Boží slovo pozorně a s modlitbou, ono často ukazuje ještě něco víc, než na co jsme zvyklí. Například že držet jazyk na uzdě neznamená jen mluvit málo, ale znamená to naši řeč řídit a směřovat! Bible je tedy světlo pro naši stezku.

V životě s druhými lidmi se často zabýváme věcmi, které nejsou jednoduché a nemají jednoznačné řešení. Každý řekne své stanovisko, svůj návrh. Doufejme, že všechny pohledy dostanou příležitost k tomu, aby zazněly. Když jsou na stole všechny příspěvky, je třeba moudrého řízení, abychom směřovali ke společnému řešení. Jde o to, aby to bylo řešení morálně správné a také, abychom k němu dospěli, aniž bychom uráželi druhé. To znamená, abychom jejich názor nesnažili potlačit tím, že se o něm budeme vyjadřovat přezíravě, pohrdlivě. Často cítím, že se jako skupina posouváme, a jsem rád, když je mezi diskutujícími někdo, kdo udává směr, i když řešení zpočátku také nezná − k němu dospíváme společně. Někdy se stane, že můj názor vyjádří vlastními slovy někdo jiný. Pak už nemusím ani promluvit, i když mám pokušení poznamenat: „Vždyť jsem to říkal už dávno!“ Tehdy je lepší udržet jazyk na uzdě.

Jaké zkušenosti s určováním směru pomocí svého jazyka máte vy?

Druhá chyba: Jazyk a „velké věci“

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl. (1)
 Dal mi nový impuls.
 Dávám mu za pravdu.(2)
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.