Revoluce bez halasu

Muž a žena: nová ideologie jako by rozdíly vůbec nevnímala.

Ideologům se úspěšně a bez halasu podařilo ve vědeckých a politických kruzích prosadit svou koncepci, podle které v budoucnosti už nebude rozhodující biologické pohlaví (sex), ale jen sociální, naučené sexuální zaměření (gender) – to prý nemá s biologickým pohlavím nic společného. Pro určení vlastního pohlaví je údajně rozhodující jen to, jak člověk sám sebe vnímá. Politický program gender-mainstreamingu, který nám má být předepisován, má za cíl odstranit původní uspořádání pohlaví muže a ženy.

Když „on“ je “ona“

Jak silně na postupu je tato myšlenka, že pohlavní identita se dá modelovat, jsem si uvědomil nedávno na našem výletě s osmiletým synem, švagrem a jeho chlapcem. Dojídali jsme opečené špekáčky, ještě jsme seděli kolem ohně, když se přiblížily dvě ženy, které zřejmě také chtěly opékat. Nabídli jsme jim naše ohniště. Když jsme se balili, zeptali jsme se, jestli jim těch pár žhavých polínek po nás bude stačit na jejich tlusté klobásy. „To je dobrý,“ pronesla jedna z nich, „ON to má stejně nejraději opečené jen tak napůl,“ a ukázala hlavou na kamarádku… − No teda! – dvě ženy a podle jejich vlastních slov jedna je ona a jedna je on.
Chtěl jsem to doma vyprávět manželce, ale ona mě předběhla: „Představ si, co se nám dnes u rybníka stalo: hned vedle nás se posadili dva kluci. Za chvíli se jeden z nich odešel koupat a vtom mu zazvonil mobil. Ten druhý ho vzal a říká: „Jo, dobrý…, přijdeme trochu později, ONA, je ještě ve vodě…“
Dva stejné zážitky v jeden den! – Zvláštní.
Tyto matoucí zkušenosti naznačují něco širšího, jako bychom se ocitali v nové realitě, se kterou se musíme nějak vypořádat. Mohli bychom to nazvat „zmatení pohlaví“, ztráta vnímání reality nebo útok na Boží stvořitelský řád – nebo prostě společenské důsledky tak zvané genderové perspektivy.

Je pohlaví nedefinovatelné?

Za požadavky „genderového mainstreamingu“ spočívá tvrzení, že každé pohlavní chování je pouze naučené. Mužství a ženství jsou podle toho jen důsledky toho, co si jednotlivec psychicky a kulturně osvojil. Iniciátorka radikálního feminismu Simone de Beauvoirová (1908-1986) tvrdila, že člověk se nerodí jako žena, že ženou je člověk udělán. Tento výrok jako by teď vyšel na světlo a začal se politicky prosazovat.
O tom, jestli je někdo muž nebo žena, by v budoucnu měl každý rozhodovat na základě subjektivního vnímání. Na internetových stránkách Centra genderové kompetence, výzkumného zařízení berlínské Humboldtovy university, kterou financuje ministerstvo pro rodinu, seniory, ženy a mládež, bylo vloni zveřejněno toto: „Člověk se rodí s biologickými znaky, které jsou rozloženy podél celého spektra mezi mužskými a ženskými znaky.“ To znamená, že neexistuje biologický základ, který by určoval, k jakému pohlaví daný jedinec patří. Právě naopak: primární a sekundární pohlavní znaky jsou individuální projevy různých biologických a psychických faktorů.

Konec oddělených toalet

A zatím genderoví ideologové v prostředí univerzit rozvíjejí a vyučují modely, u nichž se rozlišuje pět různých pohlaví – místo biologických dvou. Jiné lobbystické skupiny v tomto prostředí dokonce tvrdí, že každý má své pohlaví. Když to domyslíme dokonce, znamená to, že na zemi existuje přes šest miliard pohlaví. Vždy jde ale o to, aby se rozbil „diktát dvoupohlavní matice“. Tím, že se evropské i německé úřady samy zavázaly, že pracovní podmínky a projekty ve veřejných službách, ve školství, státních církvích budou utvářet ve smyslu genderového mainstreamingu, proniká názor na pohlaví spočívající za touto koncepcí tiše ale účinně od parlamentu až do mateřské školky.

Bůh je stvořil jako muže a ženu

Uvědomování si svého pohlaví – tedy toho, zda jsem muž nebo žena – se tedy odehrává pouze v hlavě. Ale dochází taky ke zvláštnímu posunu. Možná je to příliš radikální, když domyslíme důsledky toho, co v sobě nese tento trend: Jestliže nejvyšším dobrem je svobodná, individuální subjektivní volba, kdo chce pak omezovat právo druhého, aby si denně znovu objevoval svou pohlavnost, své pohlaví.
Také z duchovní perspektivy se tento směr jeví jako přirozený důsledek. Ve dvacátém století se silám, které vyhlašovaly „Bůh je mrtvý!“, úspěšně podařilo postavit do centra myšlení nezávislé individuum. Člověk si měl svou identitu utvářet a utvrzovat sám, daleko od Boha. Zdálo se, že stopy starého „zranění“ (=naší závislosti, odkázanosti na Stvořitele), se konečně podařilo odstranit. Co však zůstalo, byla zcela nesporná závislost každého individua na (tehdy ještě) opačném pohlaví.
Právě v polaritě muže a ženy je ovšem zakotveno to, že jako lidé jsme Božím obrazem. Tendence rušit dvojpohlavnost a mazat tak stopu, že jsme Božím obrazem, se tedy jeví jen jako krok, který je důsledkem.

Být „matkou“ je nežádoucí

Boj o moc mezi pohlavími má skončit novou formulací genderové identity. Příčinou šílené honby za rovností mezi pohlavími je bolest z jejich nerovnosti. Rovnost zde však není polární a navzájem se doplňující, jak to Bůh při stvoření zamýšlel, ale jde o rovnost do jisté míry abstraktně bezpohlavní. Když se podíváme důkladněji, rozpoznáme tam ani tak srdnatý boj za práva ženy, ale spíše hluboké odmítnutí ženství a všech mateřských pocitů. To se totiž neslučuje s mužskými „mocenskými ctnostmi“ jako je síla, moc, nezávislost. Podle této ideologie ten, kdo chce být silný a nezávislý, nesmí rodit – pojem „matka“ se stává nežádoucím.

Být člověkem s sebou vždy nese to, že jsme mužem nebo ženou. Rozdílnost je z antropologického pohledu ústřední signál, že každý z nás je odkázán na někoho druhého, konec konců ne na druhého člověka, ale na někoho úplně jiného, na samotného Boha. Prožívání dvojpohlavnosti je tedy „praobraz jakékoli transcendentní zkušenosti“ (katolický teolog Peter Henrici, nar. 1928).

Co bychom měli dělat?

Co tedy dělat, aby tato nenápadná revoluce jednoduše nepřepsala „mapy v našich hlavách“ – stvořitelský řád, jak si to Bůh představoval? Především je důležité, abychom tuto matoucí hru genderových aktivistů prohlédli. Je na místě, abychom všude, kdekoli na jejich požadavky narazíme – ve škole, v církvi, ve společenském nebo politickém kontextu − byli ve střehu, abychom se ptali dále a měli jasnou pozici: Naše děti nejsou pokusným polem pro scestné ideology! Kultura stojí na stvořitelsky daném napětí mezi muži a ženami, ne na rozmělnění tohoto napětí formou „multisexismu“. Může být rozumné a přiměřené, když politickým reprezentantům našich volebních okruhů dáme jasný osobní signál a povzbudíme je, aby k této tématice přistupovali obezřetně.

Nejtěžší krok

Pak následuje další, často ale ten nejtěžší krok: vést život v naší všední kultuře se vzájemnou pozorností. Jde tedy o to, abychom se jako muži a ženy navzájem doplňovali, nechávali se korigovat, odpouštěli si, důvěřovali si a milovali se, tedy abychom naslouchali tomu druhému a brali ho vážně. Tak můžeme zcela konkrétně pracovat na harmonii mezi pohlavími a vyvolávat v druhých úctu vůči Stvořiteli.
Dobrou a nadějnou protiváhou k absurditám genderových programů tvoří dojemné zkušenosti mužů a žen, například „ztroskotaná“ manželství, lidé s duševním zraněním, bývalí homosexuálové, a to, jak skrze svůj příběh plný zranění našli cestu k Bohem darovanému určení. Jejich příběhům patří větší pozornost v křesťanských akcích a publikacích, protože ukazují naléhavost jasného stanoviska a odvážného zasazování se za biblický obraz člověka i světa.

Křesťané, nepřizpůsobujte se!

Biblická zpráva však slouží jako ústřední orientační rámec, který dává naději. Vezměme například slova z dopisu Římanům (12,2). Z pohledu genderové perspektivy dostává Pavlova výzva novou aktuálnost; jeho slova zní řecky mé syschematizesthe! Nenechejte se „naschématizovat“, nezapadněte do schématu tohoto věku! Zůstaňte originály! Zůstaň mužem či ženou! Rozvážně rozviň důstojnost stvořitelského tajemství svého života! Zůstaň ostražitý a měň své smýšlení, uč se myslet biblicky. To získáme tím, když zůstáváme v kontaktu s biblickými texty a sdílíme se o nich s druhými.

Bůh se prosazuje

Genderová otázka se dotýká základních pilířů lidského života. Je výzvou pro kulturu, která všechno považuje za uskutečnitelné a změnitelné. Zcela určitě je v dnešní době v Evropě patrné působení ducha neplodnosti. Určitě stojí za to, abychom se spolu modlili za jasno a pravdu v myšlení i počínání těch, kdo nesou odpovědnost. „Když jdeme kupředu tváří v tvář lži, tak to není žádný pokrok,“ poznamenal jeden moudrý muž před půl stoletím. Můžeme doplnit: „Když jdeme kupředu tváří v tvář lásce, tak to není krok zpět.“ Víme, že láska je nakonec silnější než lež a smrt. Boží plán naší záchrany se prosadí, ale zvrácené myšlení může několika následujícím generacím způsobit velkou bolest.

Dominik Klenk
Co všechno se už děje

Některé konkrétní důsledky je vidět na těchto příkladech:

• Aby děti a mladí lidé ve vývoji své pohlavní identity nebyly příliš brzy ovlivněni zaběhnutými společenskými zvyklostmi, první základní školy například v Oaklandu (USA) nebo v Kristiansandu na jihu Norska zavedly „unisex bath-rooms“, společné toalety.
• Na univerzitě v Hamburku existovaly od roku 1999 přednášky k tématu homosexuality. Propagovaným cílem těchto přednášek byla „destabilizace dvoupohlavního uspořádání.“ Takovým způsobem se pracuje na tom, aby se v oficiálních dokladech (například v občanském průkazu!) v rámci rozšiřování počtu druhů pohlaví už vůbec neuvádělo, zda se jedná o ženu nebo muže.
• Na lékařské fakultě téže univerzity v současné době zdravému třináctiletému biologicky normálnímu chlapci podávají ženské hormony
  – protože za každou cenu chce žít jako děvče.
• Představitelé genderové perspektivy v Berlíně a v Bruselu tlačí na členy parlamentu, aby se zrušily dosud vyžadované předpoklady pro právní změnu pohlaví. V budoucnu má „právo na sebeurčení“ stačit k tomu, aby se v úředních dokumentech mohlo měnit jméno i pohlaví.
• Německý antidiskriminační zákon (mezitím se mu říká zákon o rovnosti), je krok, který právně uznává a přiděluje práva i jiným „identitám“ (homosexuálům, transsexuálům atd.). Tím se rozmělňuje a neomezeně rozšiřuje bipolární spektrum pohlaví (muž-žena).
• Lotyšsko ve své ústavě z prosince 2005 zakotvilo manželství pouze jako vztah muže a ženy. Evropská unie teď Lotyšsku a všem ostatním zemím, které homosexuálním svazkům nepřidělí zákonně příslušný rámec, vyhrožuje finančními postihy.

idea-spektrum.de, rok 2008

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl.
 Dal mi nový impuls.
 Dávám mu za pravdu.
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.