Rozpoznej vnitřního nepřítele

Mám na mysli nepřítele, který je dobře zamaskovaný. Je oblečený stejně jako my a spokojený jako my. Žijeme s ním a vůbec o něm nevíme. Vlastní pýcha je dobře utajený nepřítel.

Podle čeho ho rozpoznat, když je zamaskovaný?

Všiml jsem si, že nepřítel pýcha se projevuje mimo jiné například takto:

Myslíme si, že to, jak jsme dobří, je naše zásluha.
Hodně nám to mluví. Nemusí to být vždy o sobě, ale předpokládáme, že nás druzí chtějí poslouchat.
Snažíme se líbit lidem a někdy nemáme problém ohnout pravdu.
Máme sklon přehlížet ty, kdo s námi nesouhlasí a kdo jsou jiní než my.
Nemáme opravdové přátele.

Pýcha dokonalých

Nepřítel pýcha se rád schovává tam, kde je nám dobře a kde se cítíme příjemně. Nikdo nám tam nic nevyčítá, my máme pocit, že jsme skoro dokonalí a jsme za to vděční − přesně jako farizeus, který stál v chrámě vedle celníka.

Pýcha je jako neléčená nemoc. Kdo by chodil k lékaři, když se necítí nemocný? Bůh naopak věnuje zvláštní pozornost těm, kdo jsou zdrceni. Má slitování s těmi, koho trápí, že něco pokazili, promarnili, zhřešili, s lidmi, kteří prožili pokoření: „Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš!“ (Žalm 51,19). „Hospodin je blízko těm, kdo jsou zkrušeni v srdci, zachraňuje lidi, jejichž duch je zdeptán.“ (Žalm 34,19). Takovým Bůh projevuje zvláštní milost (1P 4,6).

Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!

Co když jsem opravdu dobrý?

Někdy se může stát, že jsme opravdu dobří − vlastně každý člověk má nějaká obdarování. Pak si nás druzí všimnou a snadno nás popostrčí do postavení vedoucího či jinak zodpovědného člověka. Tehdy se nepřítel pýcha dostává dovnitř ještě snadněji a tiše nás ujišťuje: „Jsi dobrý! Zasloužíš sis to! Máš právo rozhodovat, máš důvod být hrdý… máš právo i na něco, co druhým není dovoleno.”

Nemusíme podlehnout. Znám i vedoucí, kteří jsou velmi pokorní. Uvědomují si, že potřebují kolem sebe další jinak obdarované lidi. Přiznávají své chyby. Byli pokorní už dlouho předtím, než se stali vedoucími. Uměli se podřizovat a dodnes dávají najevo, že se umí zařadit do hierarchie. Vědí o nepříteli pýše a nepodlehli jí. Jsou pokorní, i když jsou vedoucí. Stále si uvědomují, že to, kým se stali, je Boží milost.

V záři reflektorů?

Někdy se piedestalu a záři reflektorů neubráníme. Dostaneme příležitost mluvit o velkých Božích věcech. Tehdy si vždy připomínám, že jsem jen nástroj jako štětec nebo housle, které Mistr vezme do ruky a vytvoří s ním mistrovské dílo. Neříkáme, že Leonardo da Vinci měl skvělé štětce, neoslavujeme housle, že Paganinimu tak svěle hrály, ale obdiv si zaslouží Mistr, MISTR!

Jan Vopalecký, únor 2026