Tatínek mi zemřel, když jsem byl malý

Vzpomínky na tatínka

Když jsem se narodil, měli rodiče velkou radost. Z té doby mám jen několik vzpomínek. Jednou večer mi maminka říkala: „Jeníčku, pojď se koupat.“ Ale moc se mi nechtělo. Měl jsem narozeniny, dostal jsem malý vláček. Lokomotiva se natočila klíčkem, připojila se před tři vagónky a vláček se rozjel do kruhu po kolejích. Nedivte se, že se mi nechtělo jít se koupat a spát.

Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!

Ale můj tatínek tehdy prohlásil: „Jestli se půjdeš hned koupat, tak ti z jednoho vagónku udělám lokomotivu.“

Skoro přesně tři roky po mně se narodil můj bratr Pavel. Tatínek mě tehdy vzal do ZOO. Dodnes si pamatuji, jak jsme před sloním výběhem na lavičce spolu svačili. Já jsem houpal nohama a koukal, jak má slon nohu připoutanou k zemi, aby neutekl. Uchovávám si v paměti ještě asi dvě tři další vzpomínky na tatínka.

Srna

Když bráškovi byly tři měsíce, jel tatínek v sobotu odpoledne na motorce na jedno křesťanské setkání. Cestou zpátky mu do cesty skočila srna − a tatínek to nepřežil.

To bylo v roce 1960. Na toto období si nevzpomínám. Jen z filmu a fotografií vím, že na pohřbu bylo obrovské množství lidí a všichni tatínkovi kolegové, naši sousedé − včetně komunistů − slyšeli jasné evangelium.

Tatínkův přítel a svědek na svatbě tehdy mamince řekl: „Víš, Drahuško, musíme vždy usilovat, aby ze všeho vzešla Bohu sláva.“

Naše rodina − výstavní skříň Boží péče

Maminčiny hodnoty

Další život naší rodiny byl ukázkou toho, jak se Bůh stará o vdovy a sirotky. Maminka chtěla chodit na bohoslužby. V tehdejším prostředí byla kromě neděle také dvě večerní biblická a modlitební setkání během týdne − ale jak mohla chodit malými dětmi? Často se našli mladí lidé, kteří nás kluky přišli večer, když jsme už spali, hlídat, aby maminka mohla jít na setkání.

Náš sbor navštěvovala v neděli řada hostů, kazatelů. Velmi často k nám chodili na oběd. A já jsem měl před očima celou plejádu mužských vzorů. Až po desetiletích jsem si uvědomil, jak to bylo důležité.

Na jedné konferenci se maminka seznámila s věřícími z Vysokých Tater. Od mých pěti let jsme k nim pravidelně jezdívali na prázdniny a strávili tam vždy tři týdny. Vznikla tam celoživotní přátelství, poznal jsem další křesťanský sbor, hory i duchovní věrnost tamějších rodin.

Maminka nechodila do práce, nedala nás do jeslí a do školky. A Bůh se staral. Až bráškovi bylo osm let, Bůh jí připravil zaměstnání na čtyři hodiny denně, z domu odcházela chvilku před námi, v poledne už byla doma.

Vodila nás do každého shromáždění, měli jsme tam kamarády, jezdili jsme na tábory a já sám jsem svůj život odevzda Ježíši v jedenácti letech.

Dospívání

V patnácti letech jsem chodíval na hřbitov. Za tatínkem. Kolikrát jsem si říkal: „A co když to není pravda a tatínek někde žije?“ Marná útěcha. Ale v té době jsem se také identifikoval jako Boží syn. Nemám tatínka, ale mám nebeského Otce. Prožil jsem to tehdy tak silně, že od té doby o Boží lásce a blízkosti nepochybuji. Pomohla tomu také kázání, ze kterých jasně vyplývalo, že nás Bůh má rád.

Tehdy nikdo nerozuměl, proč tatínek odešel. Nerozumíme tomu ani dnes. Ale vím, že Bůh je dobrý.

Jan Vopalecký