Důvěřujete, i když on vám nevěří?

„Příště se ho už na nic ptát nebudu! Vůbec mě nepochopil. Zklamal mě! Já jsem si myslela, že mi porozumí, že mi pomůže, že bude se mnou cítit, ale on bere všechno tak technicky, tak chlapsky. Už se mu nebudu s ničím svěřovat!“

Máte podobné zkušenosti se zklamanou důvěrou? Nebo naopak trpíte tím, že vám druzí nedůvěřují? Člověk se cítí sám, nikdo mu nerozumí, nikdo si ho nevšímá, sám nemá už chuť k nikomu vyjít a znovu zkoušet navazovat nějaký vztah.

Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!

Bible 21 modrá
Biblion, běžná cena 490 Kč
Naše sleva: 15 Kč
Vaše cena: 475 Kč

Na druhé straně mám přátele, se kterými máme mezi sebou velkou důvěru. Některým z nich dokážu svěřit takřka všechno – a něco podobného vnímám od nich.

Možná si řeknete, že jsem naivní, nebo naopak, že mám štěstí na přátele. Možná od obojího něco. Ale byly doby, kdy jsme právě s těmi dobrými důvěrníky měli vzájemné problémy v oblasti důvěry a porozumění. Zraňovali jsme se, jeden druhému jsme připisovali špatné motivy, nesprávné životní postoje, celkově jsme jeden druhého vnímali negativně. Ale nevzdali jsme to.

Vím, že Pán Ježíš neměl důvod mi důvěřovat, jít za mě na kříž. Nic nenasvědčovalo tomu, že jsem hoden jeho důvěry a dokonce takové oběti – a on přece šel. Jednostranně se rozhodl. A já jsem jeho oběť přijal – uvěřil jsem, že to je něco, co mě zachrání, uvěřil jsem jeho důvěře. Je úžasné, že byla jednostranná – bez ohledu na to, jestli mu budu důvěřovat já. Pán Ježíš je v tom nejen příklad, ale především zdroj síly k tomu, abych taky uměl takto jednostranně vycházet druhým vstříc (i když se to musím pořád znovu učit).

Uvědomuji si, že je to někdy sice trochu riskantní, ale stojí za to nabídnout člověku důvěru. Dokonce to i slovně vyjádřit: „Budu ti věřit, důvěřuju ti, myslím to s tebou dobře, nedělám ti naschvály, nebudu tě snižovat, chci ti rozumět, vidět, co potřebuješ a pomáhat ti ve tvých potřebách...“ To vše i za cenu rizika, že ten druhý se nebude chovat podle toho, jak sám nabízím. Taky si uvědomuji, že toto jsou jen slova – i když za nimi může být odhodlání, je v tom také moje lidská přirozenost. Ve svém životě však počítám s Bohem a věřím, že se i v těchto krocích bude ve mně on sám projevovat.

Nemám zaručený recept na vybudování důvěry, ale věřím, že i rozbitý vztah se dá díky Boží moci urovnat. Patří k tomu i umění říct: „Odpusť, byla to moje vina.“ Jsem rád, že hluboké vztahy důvěry v rodině, s dětmi či s dalšími lidmi jsou možné, i když za sebou máme vzájemné zranění a bolesti. Někdy vede cesta jednostranným vykročením – bez jistoty, jak to dopadne.

Jan Vopalecký,
Úvodník z Ethosu 2008/4

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl.
 Dal mi nový impuls.
 Dávám mu za pravdu.
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.