Vedou všechna náboženství k Bohu?

V tomto čísle:
• Židovství
• Křesťanská víra

Jak se člověk stane křesťanem?

Podle Bible se člověk nemůže zachránit žádným náboženstvím – ani křesťanstvím. Jediný, kdo může člověka zachránit, je osoba Ježíše Krista. Člověka zachrání obyčejná víra v Krista a v to, že nás zachránil tím, že umřel za hříšné lidi. Tato záchrana je dokonalá, neomezená a platí navždy. „V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni,“ říká Petr v knize Skutků apoštolů (4,12).

K tomu není potřeba:
• náboženské cvičení
• členství v nějaké církvi, společnosti nebo organizaci
• prostředník (kněz, guru…)
• dobré skutky, dary pro lidi v nouzi nebo sociální angažovanost
• křest, biřmování nebo konfirmace

Před věčnou smrtí, zahynutím, zachraňuje pouze víra, že Ježíš za mě umřel, a to, že ho přijmu za svého Pána (Jan 3,16).

Co konkrétně musím udělat?

Ježíš vstal z mrtvých a žije. Je to někdo, s kým můžeme kdykoli a kdekoli navázat kontakt. Můžeme se na něho obrátit v modlitbě a mluvit s ním. Rozumí každému jazyku. Nejde mu o dobře formulovaná slova nebo dokonalé věty, ale o postoj srdce. Když se někdo rozhodne svěřit svůj život jeho vedení, může jeho modlitba znít například takto:

„Pane Ježíši, přicházím k tobě se všemi svými hříchy, problémy a závislostmi. Věřím, že jsi Boží syn. Věřím, že jsi za mě na kříži umřel, že jsi vzal moji vinu na sebe. Vím, že jsem zhřešil a vyznávám ti teď všechno, čeho jsem si vědom, že bylo špatné. Prosím, odpusť mi všechny moje hříchy. Děkuji ti, že jsi mě zachránil. Chci také odpustit všem, kdo se proti mně provinili. Od nynějška chci všechny dny svého života jít za tebou, hledat v Bibli, co ty chceš, a s tvou pomocí také naplňovat tvoji vůli. Prosím, převezmi vedení mého života a veď mě tou správnou cestou. Amen.“

Každý, kdo přijal Ježíše Krista do svého života, se stává Božím dítětem (Jan 1,12). Z toho přirozeně plyne přání s nebeským Otcem mluvit, víc ho poznávat a prohlubovat s ním vztah. Takový člověk zároveň hledá další lidi, kteří Ježíše také znají osobně. To všechno jsou však důsledky Boží záchrany (spasení), ne jeho podmínky.
Carole Huberová

„Kdo se narodil v křesťanské zemi, není křesťanem – stejně jako dítě, které se narodí v garáži, není autem.“ Billy Graham

Židovství

Židovství a obě další monoteistická náboženství se zásadně odlišují od všech ostatních náboženství. Nejsilnějším znakem je odvolávání se na jednu nebo několik historických událostí. Historičnost, tedy fakt, že se události opravdu staly, jsou základním předpokladem. Proto se právě v těchto náboženstvích tak zásadně jedná o otázku pravdy. Jestliže předpokladem pro mou víru je skutečná historická událost, pak této události nemůže odporovat žádný přírodovědecký poznatek. A právě přírodní vědy a východní náboženství tolik tlačí na monoteistická náboženství. Přírodovědci si pořád myslí, že v Bibli jsou rozpory se současnými poznatky vědy. Pod vlivem asijských náboženství se stále víc lidí ptá, jestli je historičnost opravdu tak důležitá, jestli nestačí, když budeme biblické zprávy považovat za legendy, hlavně když se zaměříme na jejich smysl místo na jejich historičnost.

Kdo však chce monoteistickým náboženstvím porozumět, musí brát vážně jejich dějiny. Víc než čtyřicet procent Bible tvoří vyprávění, značná část z nich je snadno pochopitelná i pro dnešního člověka. Dějiny izraelského národa začínají vyprávěním, ne Desaterem přikázání. Bůh povolává Abrahama (1. Mojžíšova 12) a slibuje mu potomstvo a zemi. Obojí pak tvoří hlavní náplň Starého zákona, tj. židovské Bible. Izraelský národ, tedy Abrahamovo potomstvo, a země Izrael, kterou Bůh Abrahamovi zaslíbil, jsou jádrem biblického obsahu. Až do knihy Jozue jde o to, jak se Izrael do této země dostane; dále Bible popisuje, jak v ní žili a proč je Bůh zase vyhnal. I když je příběh země Izrael základem židovské víry, jde konec konců o Boha, který tuto zemi přiděluje. On dává přikázání, jak bude fungovat život v této zemi. Dává postavit chrám jako místo setkávání s ním. A doprovází lid také tehdy, když zemi ztratí a Izraelci musí jít do babylonského zajetí.
Rozsáhlé části židovské Bible se zabývají Božím bojem o monoteismus:
„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit.“ (2. Mojžíšova 20,2-5)
Zničením Jeruzaléma a židovského chrámu v roce 70 po Kristu ztratilo židovství své centrum, místo, kde by se setkávalo s Bohem. Poté se praktikování víry přesunulo do synagog, kde se četly a vykládaly spisy z hebrejské Bible (Tóra − pět knih Mojžíšových, Proroci a Žalmy). Tento vývoj byl vlastně pokračováním hnutí farizeů. Vedle biblických spisů jsou velmi důležité staré komentáře rabínů (=učitelů). Jsou shrnuty v Talmudu, což je komentář k Tóře, a mnoha dalších spisech.

Židovství je náboženství praxe v tomto životě. Nebe a věčnost nemají nějaký zvlášť výrazný význam. Praxe spočívá především v pravidelném studiu Tóry, v dodržování stravovacích předpisů a zachovávání soboty. Patří sem také obřízka nově narozených chlapců, přikrývání hlavy během modlitby (kippa) a slavení svátků.
Ortodoxní židovství považuje Tóru za Bohem inspirovanou a vyžaduje přísné dodržování zákona, zato reformované židovství je velmi liberální. Konzervativní židé se snaží spojit duchovní život a modernu. Proto bohoslužby v synagogách nejsou v hebrejštině, ale v jazyce dané země.
Bůh Starého zákona není abstraktní pojem. Je to Bůh, který vyjadřuje pocity, který s lidmi mluví, pomáhá jim, vede je a také trestá. Může se zjevovat v podobě člověka a s lidmi mluvit, může se také přikrývat oblakem jako hora, nebo jako král sedět na trůně. Proniká do tohoto světa, vede krále, rozhoduje bitvy a předchází hladomoru. Člověk však do Božího světa proniknout nemůže. K Bohu neexistuje jiná cesta než ta, kterou on sám umožní a připraví. Proto i když je Bůh blízko, není modlou, není obrazem, kterým se dá manipulovat a zneužívat k vlastním cílům. Bůh se nenechá našimi oběťmi uchlácholit, když jimi chceme maskovat své zlo. Není možné se s ním spolčit k útisku a násilí. Přestože přichází k člověku velmi blízko, zůstává Bohem. A člověku nezbývá, než se řídit jeho slovem. V tom došlo židovství až do extrému, a proto je Ježíš kritizuje: ve fanatické snaze stoprocentně konat Boží vůli se řada náboženských lidí natolik upnula na vlastní život, že opomíjí potřeby druhých. Proto nejhlubším jádrem vztahu s Bohem ve Starém zákoně nejsou pravidla, co je čisté jídlo, co dělat v sobotu a podobně, ale láska.
Výzva, abychom Boha milovali, je nejvyšší přikázání a přikázání milovat svého bližního následuje hned po něm. To říká nejen Rabbi Ježíš, ale potvrzují to i ostatní rabíni, jak to vidíme v tomto textu z úst židovského zákoníka:
„Přistoupil k němu jeden ze zákoníků, který slyšel jejich rozhovor a shledal, že jim dobře odpověděl. Zeptal se ho: ‚Které přikázání je první ze všech?‘ Ježíš odpověděl: ‚První je toto: «Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly!» Druhé pak je toto: «Miluj bližního svého jako sám sebe!» Většího přikázání nad tato dvě není.‘ I řekl mu ten zákoník: ‚Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že jest jediný Bůh a že není jiného kromě něho.‘“ (Marek 12,28-32)

Židovství

Židovství je nejstarší monoteistické světové náboženství. Své kořeny má ve smlouvě, kterou Bůh Hospodin uzavřel s Abrahamem. Proto se jeho potomci považují za vyvolený Boží lid. Tuto smlouvu stvrdil Mojžíš, který Izraelcům předal židovský zákon.

Spisy:

Tóra (1-5. kniha Mojžíšova) je považována za Bohem inspirovaný zákon pro život a víru židů.
Biblický Starý zákon (hebrejská Bible) je svatý spis židovstva.
Talmud – komentář k Tóře.

Náboženský život:

• pravidelné studium Tóry
• každodenní ranní modlitba
• obřezání chlapce 8.den po narození
• dodržování sobotního odpočinku
• život košér (jíst pouze „čisté“ věci, např. nejíst vepřové maso)
• mezuza (malá schránka se dvěma texty z Tóry upevněná na zárubních dveří)
• slavení židovských svátků
• návštěva bohoslužeb v synagoze

Židovské svátky:

Pascha: Připomenutí odchodu z Egypta (Velikonoce)
Jom Kippur − Den smíření
Chanukka – Svátek světel
Sukot – Svátek stanů
Bar mizva a bat mizva – dovršením 13. roku jsou mladí lidé plnoletí pro náboženský život.

Základy víry

Židovství je dnes především náboženství praxe, ne víry. Jediným náboženským principem je to, že existuje jen jeden Bůh. Různá odvětví židovství (ortodoxní, konzervativní, reformní) zastávají různé postoje k Boží osobě nebo k podstatě člověka.

Představa o Bohu

Jahve, Bůh židů není abstraktní Bůh, ale Bůh, který zasahuje do prostoru a času i do historie lidstva.

Křesťanská víra

Základním pilířem křesťanské víry je osoba: Ježíš Kristus. Vystupoval jako Boží Syn a prohlašoval o sobě, že je vyplněním starozákonních slibů. Jeho odkaz úplně změnil svět, i když na veřejnosti působil jen tři roky a už ve věku 33 let zemřel.
Jeho posláním byla výzva, aby se lidé obrátili k Bohu, věřili mu a změnili svůj život.
Zároveň mnoho lidí uzdravil a jiné nekompromisně burcoval kvůli jejich nesociálnímu chování nebo bezbožným postojům. Velmi nápadný byl jeho zvyk mluvit právě s lidmi, kteří byli považováni za odpadlíky nebo vyvrhele, společně s nimi jedl a slavil.
Do této skupiny lidí patřili i ti, kteří se morálně diskvalifikovali nebo kolaborovali s nenáviděnou okupantskou mocí Římanů. Stejně tak se ale Ježíš stýkal se zbožnými a velmi přísnými Židy. Během chvíle u společného jídla zároveň jasně vyzýval: Bůh chce získat i lidi, kteří to s Bohem nebo sami se sebou už dávno vzdali.
Kvůli náboženským názorovým rozdílnostem, politické vypočítavosti a osobním výhradám se vůdčí osobnosti v Izraeli rozhodly, že Ježíše Krista odstraní tím nejkrutějším typem trestu – ukřižováním.

Pro Ježíšovy stoupence a následovníky byla katastrofou nejen jeho nečekaná smrt, ale také způsob, jakým zemřel: přibít někoho na kříž byla nejen poprava, ale také kruté mučení, které odsouzenci působilo nesmírné několikahodinové, často i několikadenní bolesti, než zemřel. Ježíše však mučili a zostudili ještě před ukřižováním. To, že jeho učedníci riskovali svůj život, když Ježíše dále hlásali, se dá vysvětlit jedině tím, že vstal z mrtvých. Jinak by nebylo možné, aby Ježíšovo hnutí pokračovalo.
Základy křesťanství spočívají především v učení a způsobu života. Na rozdíl od židovství a islámu nehrají obřady, svatá místa nebo zvláštní znamení téměř žádnou roli.
Důvody je třeba hledat především v Novém zákoně, který současně s židovským Starým zákonem tvoří Bibli, svatou knihu křesťanů.
Nový zákon popisuje víru v Boha spíše jako vztah než systém. Stejně jako dítě poznává svého otce, který ho miluje ještě dříve, než se naučí pravidla a než je dodržuje, tak křesťané žijí především ze vztahu se svým „nebeským Otcem“ a pak přemýšlejí o jeho pravidlech a přikázáních.
V souladu s tímto zásadním pojetím Boha jako Otce, spočívá praxe především v „rozvíjení vztahu“, podobně jako u dětí: co nejvíce osobních rozhovorů s Otcem, udělat si čas a objevovat v Bibli, co si Otec přeje, prostor pro učení se a růst, možnost dělat i chyby, možnost prosit o odpuštění a začít znovu. Jakou formu tyto procesy navenek mají, není v Novém zákoně důležité. Na otázku nežidovské ženy, kde tedy máme Boha uctívat, Ježíš odpovídá takto: „Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili.“ (Jan 4,23)

Ve všem je rozhodující vztah dítěte k Otci: „Kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde.“ (Marek 10,15)
Bůh je v křesťanské představě mimo dosah člověka. Je Stvořitelem všech lidí, a lidé se přesto rozhodli proti němu. Poté, co první lidé vědomě přestoupili Boží slovo, museli z ráje odejít. Od té doby je vztah přerušený a člověk je odsouzený k tomu, že musí umřít a obrátit se zase v prach (1. Mojžíšova 3,19).

Obřady ani zbožné počínání nepřivedou člověka na druhou stranu. V osobě Ježíše Krista vstupuje Bůh sám do pozemského světa a skrze kříž opět navazuje kontakt s člověkem. V jádru věci se přitom jedná o otázku jak zrušit „trest smrti“ za vzpouru člověka proti Bohu.
Řešení spočívá v tom, že někdo, kdo si tento trest nezaslouží, ho dobrovolně podstoupí za viníka. To udělal Ježíš Kristus, který žil bez hříchu a dobrovolně na sebe vzal smrt na kříži. Je to sám Bůh a v Ježíši Bůh vzal na sebe trest, který si člověk zasloužil. Setkání s Bohem a představa o Bohu se v křesťanské víře spojuje v Ježíši Kristu na kříži. Kříž se pak stal symbolem, který se používá ve všech křesťanských církvích. Křesťané se nepovažují za zbožnou elitu, která něco dokáže, ani za zvláštní lidi, ale za hříšníky, kterým bylo odpuštěno, za ztracené, které Bůh zase našel. Praktický život křesťana není opožděná snaha udělat na Boha dojem, ale důsledek nového života v nové rodině s novým Otcem – Bohem.
Tento nový vztah s Bohem vede křesťany k novému životu. Už nemusí pochybovat, jestli budou na věčnosti žít s Bohem, protože to nezávisí na nich, ale na samém Bohu. Jakmile člověk vírou vyjádří své ano k životu s Kristem, začíná jednat Bůh a k lidskému ano řekne své Boží Ano.
Z několika důvodů jsou tyto výroky v dnešní společnosti vnímány jen jako něco druhořadého. Na jedné straně vědecký světový názor zakazuje věřit v něco, co se nedá experimentálně opakovat. Sem spadá vzkříšení Ježíše Krista. Bůh je Bohem právě proto, že dělá věci, které přesahují náš lidský horizont, a to je pro „vědecky“ myslícího člověka jen těžko pochopitelné. Na druhé straně společnost, která starost o vlastní ego povýšila na náboženství a která Boha akceptuje nanejvýš jako terapeuta pro náročná životní období, Ježíšovy nároky obtěžují.
Bůh, který mluví proti manželské nevěře (zakazuje ji) a za měřítko víry klade nouzi bližního, se vměšuje nejen do tohoto světa, ale i do mého osobního života. „Soukromí“ člověka v naší kultuře takové vměšování snáší nerado a nejraději by Boha vidělo zavřeného v kostelech. To však není živý Bůh, Bůh Bible.
Ulrich Neuhausen

Křesťanská víra

má svůj původ v 1. století po Kristu, vychází z osobnosti židovského putovního kazatele Ježíše.

Ježíš Kristus

je ústřední osobou křesťanské víry. Během svého pouze tříletého veřejného působení vyzýval k obrácení a k víře v Boha a svým životním stylem nastavoval měřítka.
Svou smrtí zaplatil za hříchy každého člověka. Podle očitých svědků vstal z mrtvých.

Duchovní život

Základem křesťanského života je osobní vztah k Bohu. To se prakticky projevuje:
• modlitbou
• čtením Bible
• bohoslužbami a společenstvím s dalšími křesťany
• praktickou láskou k bližnímu
• předáváním křesťanské zvěsti

Spisy

Bible je Boží slovo – je inspirováno Bohem, psali je lidé. Skládá se ze Starého a Nového zákona, celkem 66 knih, které vznikly v období let 1500 před Kristem až 100 po Kr. Bible je závazným zjevením Boží vůle.

Základy víry

Bůh stvořil lidi z lásky jako svůj obraz. Od doby, kdy se první lidé rozhodli postavit se proti Bohu, je celé lidstvo od Boha odděleno tím, co Bible nazývá hřích.

Ježíš Kristus přišel na svět jako Boží Syn, aby svou smrtí na kříži a zmrtvýchvstáním překonal propast mezi Bohem a člověkem.

Boží milost každému člověku umožňuje smířit se s Bohem. K tomu stačí pouhá víra, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých pro odpuštění osobních hříchů. Tato víra vede k duchovnímu znovuzrození.

Křesťané chtějí žít podle Ježíšova vzoru. Duch svatý, který se při obrácení nastěhuje do srdce každého věřícího, mu pomáhá poznávat a konat Boží vůli. Křesťan žije celý život z Boží milosti, protože selhání patří k tomu, že jsme lidmi.

Po smrti čeká každého věřícího věčnost v dokonalém vztahu s Bohem.

Představa o Bohu

Křesťanská víra je především láskyplný vztah mezi Bohem a člověkem. Skrze Ježíše Krista vytvořil sám Bůh předpoklad k tomu, aby lidé mohli navázat osobní vztah s ním. Tento vztah Bůh nabízí každému člověku. Člověk má svobodnou možnost volby, zda chce s Bohem žít.