Tomu pak, který působením své moci mezi námi může učinit neskonale víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit. (Bible, Ef 3,20 E)

Inspirováno:

Dokážu i nemožné!

Plavec vedle velkého trajektu, Copilot ai, prompt JV

Dejme tomu, že jste pracovití lidé, kteří umí zabrat, když je třeba. Poradíte si s kdejakým úkolem, víte, jak to v životě chodí.

Taky mám takovou povahu. Nedokážu se nudit, pořád něco dělám, docela systematicky a pravidelně a určité výsledky mám. Přesto však mám někdy pocit, že nestačím na to, co je přede mnou. Prostě nestíhám. A to ani když si natáhnu pracovní dobu, když pracuji s velkým vypětím sil, prostě jsou věci, které jsou nad moje možnosti.

Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!

Ale zároveň musím přiznat, že znám situace, kdy jako bych dostal křídla. Vím, co mám udělat teď, co v příštím okamžiku, všechno se daří, ostatní lidé pomáhají, celou myšlenku rozvíjím, těším se, co mě ještě napadne, jak to ještě vylepšit. − A zřejmě to nesouvisí se zkušenostmi, schopnostmi nebo talentem, protože jindy v úplně podobných podmínkách schlíple sedím, nevím, co říct, co si počít. Kdyby to šlo, všem lidem bych se vyhnul, nejraději zalezl pod peřinu a takový den prospal.

Co myslíte? Když se ráno probudím, dokážu ovlivnit, nějakým způsobem určit, jaký to bude den? − Vystopoval jsem, že záleží na tom, jestli jdu do toho dne sebejistě, s jistotou, že to přece zmáknu a nikoho nepotřebuji, nebo na druhé straně, jestli si sice uvědomuji vlastní možnosti a zkušenosti, ale přece jen se obrátím na Boha, že stojím o to, aby do toho šel se mnou. Někdy mu dokonce přiznám, že se na to sice cítím, že v tom už mám zkušenosti, umím to, ale přesto to chci dělat s jeho pomocí, požehnáním, pod jeho vedením a dohledem. A tehdy bývá výsledek neuvěřitelný. Žasnu já a pokud jsou kolem nějací lidé, žasnou také.

Zkuste si představit výborného plavce, říkejme mu Franta. Fyzičku má taky dobrou. Byl s partou na dovolené v Chorvatsku na jednom ostrově. Druhý den odpoledne se všichni rozhodli, že se půjdou podívat do města na pevninu. Franta si řekl, že to přeplave, to přece zvládne. Dal si asi dvacet minut náskok, navíc nemusel ani chodit do přístavu. Když ho po chvíli trajekt míjel, všichni mu mávali, obdivovali ho − ale loď plula dál a Franta zůstal vzadu. Ve městě na něho museli dlouho čekat.

Obdivuhodný, skvělý výkon, ale přece jen trochu nepraktické. V životě člověk potřebuje dostat přes vodu věci v suchu, víc než udrží v zubech nebo ve vodotěsném sáčku uvázaném na noze. Franta je sice skvělý, ale na to, aby se mohl srovnávat s trajektem, prostě nemá.

Když se podívám kolem sebe − a často i na sebe − tak vidím samého Frantu. Všichni jsme schopni docela dobrých výkonů, lidi nás možná obdivují, ale skutečnost je taková, že nám uplouvá loď, nebo chcete-li ujíždí vlak. Jestliže se však do věci vloží Bůh, tak na něho nikdo nemáme. Ať se jedná o nápad, jak třeba pomoct potřebným, jak zahrát nebo zazpívat chválu, jak něco říct a zaujmout, nebo o situace, kdy se projeví naše ryzost charakteru a nadšení − sebelepší lidský výkon je zanedbatelný ve srovnání s tím, když totéž děláme z Božího pověření a v Boží moci.

Tím přiznávám, že i já sám toužím předávat veslo svého života Bohu, aby moji loďku kormidloval a poháněl sám Bůh.

Jan Vopalecký, prosinec 2017