Čtení Bible obnoví váš život

Tisk na papír
menu


------

Citát z Bible:

Toto praví Vznešený a Vyvýšený, jehož přebývání je věčné, jehož jméno je Svatý: "Přebývám ve vyvýšennosti a svatosti, ale i s tím, jenž je zdeptaný a poníženého ducha, abych oživil ducha ponížených, abych oživil srdce zdeptaných."

Iz 57,15 E
(Další citáty)

------
éčko - logo Ethosu

Zajímavé články


Do nového kroku
Máme nejistotu, obáváme se, jaké to bude? Pokud nejdeme proti svědomí, udělejme první krok a Bůh se vyjádří.

A co on?
Trápí nás, že ten druhý je lepší, má víc, má lepší podmínky? Zaměř se na to, co máš a naplno toho využij.

C. Snažíme se žít slušně
a zhruba se držíme biblických příkazů. Na jeden ovšem možná zapomínáme: Buďte svatí. To je požadavek, abychom se podobali Bohu. Tak můžeme svým charakterem mezi lidmi vynikat.

D. Manželská nevěra
je krutá rána do života. Člověk má chuť se vyčítat, mstít, ale to nikam nevede... Existuje východisko? Co pomůže?

------

Doporučujeme

Život obklopený smrtí

Co se děje s člověkem, když si postupně přestává uvědomovat sám sebe

Můj bratr zemřel 28. července v pečovatelském domě. Vyrostli jsme spolu ve velké rodině s pěti dětmi na venkově. Byl mezi námi věkový odstup deset let bez jednoho dne. V padesátých letech založil bratr v našem sboru klub pro mládež, já jsem v něm vyrůstal. O deset let později než on jsem začal studovat teologii na vysoké škole Bethel. V důchodu měl ještě velké plány: chtěl studovat, cestovat, psát, reprezentovat, někdy mi také pomoct. Ale postupující demence se nedala přehlédnout. Postupně neuměl vyjádřit, co prožívá a ani nechtěl.
A přece na něm bylo vidět, jak svou bezmocí trpí, jak se vnitřně bolestně loučí se životem, který aktivně utvářel. Chtěl si udržet ještě zbývající hodnoty svého života, ale stále víc se mu to vymykalo z rukou. Jeho oči zoufale a zmateně zíraly do prázdna.
Co se děje v člověku, který pozvolna, ale stále víc ztrácí schopnost uvědomovat si sebe sama? Fyzicky je sice tady, ale není přítomen. Sám sebe si neuvědomuje, i když ho před sebou vidíme. Když si sám sebou není jist – co se pak odehrává v živé bytosti zvané člověk?“
Takové otázky si klade bývalý ředitel Bethelu Alex Funke ve svých vzpomínkách „Život s Alzheimerovou chorobou“. A přitom žádný člověk není nikdy dokonalý, úplný, ale vždy jen část toho, čím by měl být. Právě to je nápadné na lidech postižených demencí. A zároveň tato lidská křehkost ukazuje někam dál, výš: Pro křesťana platí zaslíbení, že bude zase všechno v plné šíři vnímat – a s radostí!

Můj předchůdce Manfred Sorg si přivezl před několika lety ze své cesty po USA tuto zkušenost: „Asi sedmdesátiletá žena, která se pilně zapojovala ve sboru, onemocněla Alzheimerovou nemocí. Starosti a strach z nemoci jí nedávaly pokoj. „Co když všechno zapomenu: svoje jméno, všechny ty lidi, které mám ráda? Co když zapomenu na svůj život, na modlitby, na žalmy, když už nebudu moct říkat ani ‚Otče náš‘? Co když zapomenu na Krista?“ Po mnoha neklidných nocích i dnech na to přišla: „I kdybych na všechno zapomněla, Kristus na mě nikdy nezapomene! ‚Nezahynu‘ je pro mě synonymem slova věčnost.“ Můj bratr to v jednom ze svých posledních kázání vyjádřil takto: „V žádném slovníku nevyčteme, co jsme byli, než jsme se narodili. V žádné knize nenajdeme, co budeme, až zemřeme. Je však možné, že až budeme muset umřít, až se vydáme na poslední cestu, dostaneme cestovní horečku v touze po lásce a dokonalosti. Protože pak budeme konečně vědět, jak to vypadá v sedmém nebi, nebo také v prvním, o kterém jsme snili, a které se v té chvíli stane skutečností. Jestliže před sebou tedy máme tak růžovou budoucnost, pak přes všechny rány a prohry lásku nikdo neutluče, protože ona pochází od Boha a k Bohu vede – jak bychom jí už teď mohli nevěřit a nevsadit všechno na tuto kartu?“

Cestovní horečka?

Je možné dostat „cestovní horečku“? Byla to cestovní horečka, když bratr v posledních týdnech svého života sundal ze stěn všechny obrázky svých jednotlivých životních zastávek a pečlivě je uložil na skříň? Už ty vzpomínky nepotřeboval? Nechal si jen Bibli, zpěvník a hesla – mosty své víry – dokud i ty neodložil a nerozbil si brýle. Horečka před stěhováním? „Hle, já jsem s tebou, a půjdu s tebou“ zaznělo v den jeho pohřbu. Později nám švagrová napsala: „To, co mnou hluboce pohnulo a stále se mě silně dotýká, bylo, jak jsem prožívala, že se neztrácí víra v Boha, radost a jistota, že nezůstávám sama ani v nejtěžší nemoci, ani když se mi rozkládá mozek. Že ani v tomto téměř vegetativním životě neztrácím jistotu, že jsem milované Boží dítě a že On mě až do smrti ponese. To, co jsem s manželem prožila, je pro mě nejneuvěřitelnější a nejpřesvědčivější svědectví víry mého života. Nikdy bych si nemyslela, že ne osmačtyřicet let života s manželem, ale jeho umírání a smrt bude pro mě mít tak přesvědčivou sílu víry.“ „I kdybych na všechno zapomněla, Kristus na mě nikdy nezapomene!“

Mám rakovinu

Máte rakovinu!“ Taková věta zní jako rozsudek smrti, chladně, tvrdě, nesmírně bolestně. Existuje naděje? Co můžu dělat? „Naděje umírá poslední,“ probleskne mi hlavou. „Ne,“ oponuji sám sobě, „naděje v Krista, toho vzkříšeného, je nesmrtelná. I já jsem nesmrtelný, protože mě Kristus v poušti mého života našel. On svým slovem dává mé duši věčný život.“ Tuto útěchu potřebuji teď, kdy jsem tak zasažen, že mám sucho v ústech. Co mám na takovou diagnózu říct? Nemám slov. Moje duše neslyšně úpí k Bohu. Proč já? Proč právě já a proč už teď a ne později?

Lékař mi vysvětluje nemoc, terapii a možnosti operačního zákroku. „Karcinom močového měchýře na vnitřní stěně,“ zní diagnóza. Pořád se vyptávám na podrobnosti. Chci, aby mi lékař vysvětlil všechny pojmy, jako když se učím cizojazyčná slovíčka. Doktor jedná vlídně a snaží se mě trochu povzbudit úsměvem. Zůstávám skeptický a ptám se dál a dál, až mám hlavu úplně prázdnou…

Zpět do normálního života

Teď je na čase domluvit si termín operace a jít. Musím konečně pryč, do normálního života, chci jezdit autem, být mezi lidmi, objevovat, že život jde dál a že svět je pořád stejný jako dřív. Čas se nezastavil, přestože jsem měl takový pocit, když mi lékař sdělil tu hroznou diagnózu. Na chvíli stojím sám vedle sebe a kousek vedle normálního života. Rakovina. Je to konec, můj konec? To má být konec i mé téměř třicetileté služby ve sboru? Jak byla naplněná moje práce coby poradce v těžkých situacích? Teď jsem já sám v nouzové situaci. Kdo mi pomůže?

Nebezpečný virus

Po první operaci, kterou jsem přes všechny pochybnosti prvotního šoku vzal spíš lehce, vlastně skoro až jako hračku, mě během rekonvalescenční dovolené napadl nebezpečný virus spolu s bakteriální infekcí, která zalomcovala ochrannou slupkou mého imunitního systému a spustila smršť na tyčích a lanech mého malého stanu. Každoročně umře v Německu na nebezpečný virus chřipky „A“ asi 120 000 lidí. Lékaři bojovali o můj život. Díky nim mě Bůh přenesl i tímto těžkým obdobím a zotavil jsem se.
Byla přede mnou druhá operace. Všechno šlo dobře, méně bolestně než minule a hlavně rychleji. Také doba rekonvalescence byla kratší. Zdálo se, že rakovina je překonaná. Temno hrozící smrti ustoupilo světlu naděje Kristova vítězství a já jsem to mohl prožívat. On má moc léčit, je vítěz nad nemocí, pomíjivostí a smrtí. Tomuto Ježíši Kristu důvěřuji, on sám trpěl nepochopitelné bolesti a muka. Moje tělo utrápené lékařskými zásahy a léky začalo nabývat nových sil.

Myslel jsem si, že jsem to zvládl

Dařilo se mi dobře – ale ne dlouho. Naprosto nečekaně a bez nějakých předzvěstí mě přepadly křečovité bolesti ledvinové koliky. Zoufale jsem se snažil jim uniknout různými pohyby a polohami. Už jsem v tom měl nějaké zkušenosti. Od roku 1974 jsem měl celkem osm ledvinových kolik – toto byla devátá. Že by se zase tenounkými trubicemi tlačily ledvinové kameny?
Přišel jsem do nemocnice. Nepozornost a nedorozumění mezi lékaři mě přivedly na pokraj smrti. Už jsem nemohl ani dýchat. Prostředky proti bolesti ochromily i moji schopnost se nadechnout. Krevní tlak mi nebezpečně stoupal. Z dalších vyšetření v jiné nemocnici vyplynulo, že se nejedná o devátý ledvinový kámen, ale že na sebe upozorňuje dosud neobjevený rakovinový nádor, který tlačí na močovod levé ledviny a nahromaděná moč způsobuje koliku. Zachránit mě mohlo jen radikální řešení: velká operace.

Shromáždění před osmihodinovou, životu nebezpečnou operací Aby se nádor úplně odstranil, bylo třeba podstoupit třetí, nejnáročnější, nejdelší a nejriskantnější operaci. Bylo třeba odstranit močový měchýř a několik sousedních orgánů. Operující profesor měl v plánu udělat ze šedesáti centimetrů tenkého střeva nový měchýř – za předpokladu, že moje tělo asi osmihodinovou operaci vydrží. Měl jsem před sebou nové ohrožení a zároveň novou šanci.
Den před operací byla krásná květnová neděle. Přestože jsem před operací musel brát speciální léky a měl jsem přísně zakázáno od sobotního rána cokoli jíst – mohl jsem pít jen vodu – jsem vedl bohoslužbu našeho velkého shromáždění. Podle rozvrhu kázání byl v plánu text z Ježíšovy řeči na rozloučenou. Mám mluvit k tomuto textu? Nechtěl jsem svůj odchod na operaci spojovat s Ježíšovým loučením. Kdo je Pán Ježíš – a kdo jsem já? Nakonec jsem se rozhodl vyjít z daného textu a celému kázání jsem dal nadpis „Rozloučení“. Během bohoslužby a kázání jsem nechtěl myslet na to, že odcházím na operaci. Ale úplně se mi to nepodařilo. Přesto pro mě tato bohoslužba byla velkou posilou pro to, co mě čekalo. Až do narkózy v pondělí ráno mi v uších zněly písně z nedělní bohoslužby, zvlášť dvě z nich: „Můj čas je ve tvých rukou…“ a „Ty jsi hoden vzít slávu, čest a dík…“

Už byl objednán i hrob

Věděl jsem, jak vypadá moje situace. Na operaci jsem šel s důvěrou a vnitřním pokojem. Byl jsem si jist, že můj život je pevně v rukou Vítěze nad smrtí i nad ďáblem. Zařídil jsem všechno i pro případ, že by se moje oči tady na zemi zavřely naposled. Hrob byl objednán, smuteční slavnost připravena a byl stanoven i kazatel, který vyjádřil souhlas, že by mluvil na mém pohřbu.
Ne že bych byl unavený životem, prostě jsem tak vnímal realitu. Navíc jsem nechtěl druhým jen kázat a sám jednat špatně. Lidem kolem sebe jsem vždycky říkal, aby si v dobrých dobách připravili vlastní konec. Naši otcové tomu říkali „udělat pořízení“ o svých věcech. Mám za to, že jsem se na svůj odchod spolu s ostatními členy rodiny dobře připravil. A přitom všem jsem věděl, že jsem Boží dítě bezpečně ukryté v jeho ruce. Co se mi mohlo stát?

„Mami, proč pláčeš?“

Nikdy nezapomenu na slova jednoho z našich synů, když se v létě 1989 asi ve věku deseti let musel podrobit náročné operaci. Spolu s manželkou jsme seděli den před zákrokem na jeho posteli v nemocnici – chtěli jsme být u něho, aby se operace tolik nebál. Mojí ženě moc do řeči nebylo, věděla, že úspěšnost operace je kolem padesáti procent. Začala plakat a náš syn ji těšil slovy: „Mami, proč pláčeš? Jsi smutná? Když při operaci umřu, budu u Pána Ježíše. To je přece dobře! A když se operace podaří, tak se zase brzy uvidíme! Tak proč teda pláčeš?“ I já jsem před svou velkou operací věděl: Můj čas je v Božích rukách. Proto můžu mít pokoj v důvěře v Ježíše Krista, který je vítězem nad všemi bídami v tomto světě. S hudbou a texty písní z nedělní bohoslužby jsem usnul. Narkóza zabrala. Ztratil jsem ponětí o čase. Asi po dvanácti hodinách jsem se probral a slyšel jsem hudbu, nádhernou hudbu. V ní zněly obě moje písně úplně nově: „Můj čas je ve tvých rukou, nyní mohu klidně odpočívat – v tobě.“ Tato píseň postupně přešla v tu druhou: „Ty jsi hoden vzít slávu, čest a dík!“

Jsem v nebi?

Jsem v nebi?Byl jsem šťastný, cítil jsem se svobodný od všech břemen pozemského života. Na okamžik jsem si myslel, že jsem v nebi. Po nějaké chvíli jsem s trochou námahy otevřel oči. Viděl jsem před sebou velké kuchyňské hodiny na bílé stěně: Za deset minut sedm, rozpoznal jsem. Tak to asi není nebe. Trochu zklamaný, ale zároveň přece rád, jsem se snažil trochu zorientovat. Poprosil jsem ošetřovatele, aby zatelefonoval manželce. Držel mi sluchátko u ucha. Bylo krásné zase slyšet důvěrně známý hlas milované ženy! Zesláblým, chraplavým hlasem jsem ji prosil, aby, pokud může, ještě ten večer přišla. Za chvilku stála vedle mě. Na rozhovor jsem byl ještě příliš slabý, mluvil jsem tiše, přidušeně. Myšlenky ani slova jsem neměl po ruce. Manželka navrhla, že mi zazpívá a já se můžu přidat. Byli jsme na pokoji sami. Personál přesto náš zpěv slyšel – a nebylo jim to nemilé. Jasný hlas mé ženy nerozechvíval jen můj pokoj a mé uši, ale také srdce. I když jsem moc zpívat nemohl, snažil jsem se přidat, vždyť jsme za dobrých dnů často spolu zpívali. Křesťanské písně v mysli působily blahodárně a jejich melodie provívaly moji duši! Pro mě to byl jen velmi malý náznak toho, co na nás čeká jednou v nebi – hudba, písně, radost, bezpečí a pokoj.
Tak se ladíme na chválu nebeských andělů a všech těch, kteří žili před námi a které Bůh povolal domů – do věčnosti.
Jsou to úžasné okamžiky, kdy se k Boží chvále sjednocujeme – často právě v největší tísni a v nebezpečí. Relace a priority našeho všedního života jdou stranou, maličkosti se stávají opravdu maličkými a velikost velkého Boha je nedostižná.
Tak můžeme i my na této zemi na chvilku prožívat kousek věčnosti. Tyto nebesky šťastné okamžiky září jasněji než pozemská bolest, než všechno osobní hoře, i ty nejhlubší obavy z umírání a smrti. Tak se my křesťané můžeme i v těch nejnešťastnějších situacích stát díky Bohu šťastnými. Situace se mění. Napřed náš život obklopuje smrt. Pak skrze Krista, vítěze nad smrtí, prožíváme, jak nás v té pomíjivosti a smrti obklopuje jeho život a jeho láska. Věděl jsem: „Můj čas je v Boží ruce.“

Náš syn se utopil

Věděla jsem, že můj nejstarší syn Filip je se svým kamarádem na přehradě – jako toho léta už několikrát předtím. Šli jsme se tam s mojí maminkou a dvěma mladšími dcerkami za tak krásného počasí taky vykoupat. V tom jsme si všimly skupiny záchranářů. Hasiči vyjížděli na člunu. Napřed jsem se jen zvědavě vyptávala. Ale při každé další větě jsem se mimoděk dostávala k hrozné zprávě.
„Posaďte se.“
Věta, která moje tušení změnila v jistotu. Hluboce se mi vryla do paměti. Jeden záchranář se mě 19. července na břehu přehrady Falkenstein snažil připravit na nejhorší.
Hledali mého syna, už byl přes dvacet minut pod vodou. Když ho našli, byla jsem v bezprostřední blízkosti. V té chvíli mi hlavou problesklo mnoho myšlenek – písně, biblické verše… Slunce svítilo, záchranáři se bavili o svých dovolených. Kolem plula kachna se třemi mláďaty. „Mám ještě další tři děti, které mě právě potřebují,“ pomyslela jsem si. To mi dalo sílu. Už po několika dnech od tragického neštěstí jsem i přes hlubokou bolest cítila také vděčnost. Jako matka čtyř dětí jsem se vždycky nejvíc bála, že někdo u nás doma zazvoní a sdělí mi nějakou špatnou zprávu. Já jsem však u samotné události mohla být osobně.

Křest před smrtí

Je jasné, že šok ze ztráty Filipa byl hluboký. Přesto se naší rodině svět nezhroutil. Filip si už brzy v dětství uspořádal svůj život s Bohem. Deset dní před smrtí svou víru veřejně vyznal. On a jeho kamarád chtěli být pokřtěni v přehradě. Nade vše milovali přírodu. Byl to krásný obřad. O deset dní později přišel na opačném břehu o život. Skočil do vody tak nešťastně, že si nárazem o vodu způsobil vnitřní zranění. Manžel tam postavil kříž. Ten pro nás znamená jistotu, že Filip je u Boha.
Uvidíme se s ním. Teď už je v bezpečí.

Dívejte se do nebe…

Filip měl pohřeb v den, kdy měla naše dcera Karolína narozeniny. Dopoledne jsme – jako vždy – oslavovali narozeniny nafukovacími balónky a ozdobami. Potom jsme šli na pohřeb. Jaksi jsem z něho ztratila strach. Na rozloučení s Filipem a několik dnů předtím spolu s celou rodinou nikdy nezapomenu, i když jsem se ho opravdu bála. Ale všechno probíhalo úplně jinak, než jsem si plná obav představovala. Děti Filipa dokonce hladily. Možná to zní komicky, ale byla to tak krásná atmosféra, tolik vřelosti, tolik síly.
Pohřeb probíhal podobně. Hrob zdobilo moře slunečnic. Když spustili rakev, jeho kamarádi vypustili spousty nafukovacích balónků. Ať všichni vědí: Zaměřte svůj pohled ne do hrobu, ale dívejte se do nebe, k Bohu! Nic, co se v těch dnech v souvislosti s Filipem dělo, nebyla náhoda. O tom jsme přesvědčeni. Někdy to byly maličkosti, které se vyřešily tím, že někdo zazvonil u našich dveří. Také časově události někdy navazovaly přesně na sebe. „Člověk nemá moc nad dnem své smrti,“ zaznělo na jeho pohřbu. V následujících týdnech a měsících jsme stále cítili, jak nás Bůh nese. Dostávali jsme odvahu a sílu, abychom mohli o ztrátě našeho syna mluvit. Mnoho lidí nás poslouchalo s otevřeným srdcem. Mohli jsme mluvit o tom, kdo náš život pevně drží ve svých rukou a který stojí nad životem a nad smrtí vůbec. Nechceme Boha obviňovat, ale hledat u něho útěchu a bezpečí. Jen on umí vnést do naší únavy odpočinek a do nejtemnějších hodin světlo.

Hodnocení článku:
 Článek mě nadchl.
 Dal mi nový impuls.
 Dávám mu za pravdu.
 Není na něm nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.
------

  Napište svůj názor.

www.ethos.cz/zivot-obkloprny-smrti-084.php

Nákupem knih podpoříte tento web.

Poodhalené tajemství

Tomáš Pala
Poodhalené tajemství
Kř.sbor Ostrava, běžná cena 95 Kč
Naše sleva: 3 Kč
Vaše cena: 92 Kč

ks

Tři křesťané, z nichž se každý v jiné situaci setkal se smrtí, mluví o své zkušenosti. Předseda evangelické církve Alfred Buss vypravuje, jak prožíval smrt svého bratra, který trpěl Alzheimerovou chorobou. Do osobního prožívání nám dává nahlédnout pastor Burghard Affeld, který trpí vážným rakovinným onemocněním a Anja Klitzschová píše, jak prožívala, když v létě při koupání zahynul její patnáctiletý syn