Když to začíná slzami

Několikrát se mi v životě už stalo, že jsem věděl, co mám dělat, ale vůbec se mi do toho nechtělo. Únava, nechuť, jiné přitažlivější věci byly silnější. Ale nakonec jsem se překonal a udělal jsem, co jsem udělat měl. Měl jsem u toho pocit marnosti, nesmyslnosti, ale říkal jsem si přitom, že to třeba bude mít nějaký užitek.

Pak jsem měl radost, když jsem narazil na verš v pravém sloupci. Co když to jediné, co jednou bude mít skutečnou cenu, bude právě to, co vznikalo se slzami, v bolestech, možná v nejistotě. A Bůh to ocení právě proto, že jsme to nevzdali, ale vytrvali jsme, odolali jsme nechuti, strachu − a právě to Bůh ocení.

Tato myšlenka má ještě jeden rozměr. Vyjadřuje ho Ježíš slovy: „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek“ (Jan 12,24). Ten začátek, rozsévání, je něco strašně těžkého, bolestného − je to umírání! Ale když v něčem umřeme, pak to přinese mnohonásobný užitek. Z celkového pohledu neztratíme na tom ani my, protože Ježíš pokračuje slovy: „Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný“ (Jan 12,25).

Až budeme zase muset dělat něco, do čeho se nám nechce, zkusme si uvědomit, jestli právě to není třeba rozsévání drahocenného semene, které nám i druhým přinese velkou radost. Toto vědomí je pro nás povzbuzení, abychom všechno, co děláme, snadněji dělali „jako pro Pána, a ne jako pro lidi“ (Koloským 3,23).

Jan Vopalecký,

Pevnou půdu pod nohama

Otřesy jsou nepříjemné. To, co pro nás bylo jistotou, se kymácí, ztrácíme půdu pod nohama. A my se snažíme ...

Z čeho čerpáte sílu?

Každý z nás tak nějak tuší, ví, co by měl dělat, co po něm Bůh chce. A nám se do toho kolikrát nechce, vymlouváme ...

Nechat se vést

Co když se minu s Božím plánem ...