Nepadají vám slova z úst?
Divná otázka, že? Ale možná se vás netýká. Ale přece!
Bůh chtěl něco říct starému muži, který byl dlouhá léta autoritou, ale jeho synové mu to kazili, protože se nechovali, jak by se na ně a jeho otce slušelo. Byla to rodina starozákonního kněze Élího a jeho zesvětštělých a chamtivých synů.
Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!
Představte si, jak se malý kluk Samuel hádá se starým knězem, že mu Bůh vzkazuje, že hřeší a že jeho, kněze i jeho syny potrestá. Jak by se Élí asi zachoval? Možná by mu bylo trochu trapně, ale zase tak moc vážně by to nebral.
Proto to Bůh udělal velmi zajímavě. V noci zavolal: „Samueli!“ Samuela nenapadlo, že by to mohl být Bůh, připadalo mu to jako hlas Élího, tak se ho šel zeptat, co chtěl. Élí se probral, zívl, řekl, že ho nevolal, ať jde spát. Když se to však třikrát opakovalo, bylo to divné i Élímu a v tom si uvědomil: „To ho volá asi Bůh!“ – A o to šlo! O to, aby Élí věděl, že Samuela volá Bůh. Nevím, jestli Élí do rána ještě usnul. Myslím, že pořád přemítal, co to Bůh Samuelovi asi říkal?
Hned ráno se na to Samuela zeptal. Samuelovi to bylo trapné, protože to byly velmi ostré výtky adresovanému samému Élímu a jeho synům. Nakonec mu Samuel všechno řekl.
To všechno mělo ještě jeden důsledek: Élí poznal, že Samuel nemluví do větru, neplácá, ale že co řekne, to má váhu, že to jsou jakoby Hospodinova slova.
Bible říká, že sám Bůh dával pozor, aby Samuelova slova nepadala jen tak na zem. („Samuel vyrůstal a Hospodin byl s ním. Žádné z jeho slov nenechal padnout na zem.“ 1. Samuelova 3,19)
Samuelův příklad je pro mě od mládí velkou motivací. Mluvit tak, aby každé moje slovo mělo váhu, nebylo zbytečné, pokud je třeba říct něco vážného, důležitého. A zároveň nezraňovalo, ale budovalo, motivovalo, prostě bylo pro danou chvíli vhodné.
Kam míří naše slova? Mají nějaký cíl, nebo jen tak z našich úst odpadávají na zem?
Jan Vopalecký, srpen 2019
Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!