Ethos - Domovská stránka

  Křesťanské čtení pro celou rodinu

menu

Ke štěstí chybí často tak málo...

Co je štěstí?

Psychologové definují štěstí mimo jiné jako vnímání naprosté harmonie našeho vědomí. K tomu, co právě děláme, přistupujeme tak, jako by na ničem jiném nezáleželo. Psychologie tento pojem označuje jako „flow“.
Filozofové zase vidí štěstí jako vytoužený stav, kdy si už nic nepřejeme a jsme plně uspokojeni.
Daleko vědečtější vysvětlení dávají lékaři: „Látky dopamin a serotonin vyvolávají v lidském těle pocity štěstí. Tyto látky se uvolňují při různých činnostech, například při sportu nebo když jíme čokoládu.“
Také empirikové se snaží vysvětlit, co prožívají při „štěstí“ – a těch vysvětlení je tolik, kolik je lidí. Výsledky výzkumu ovšem ukázaly některé zajímavé skutečnosti týkající se štěstí:

• Bohatí lidé nejsou nutně šťastnější než chudí.
• Ani krása a inteligence nezaručují, že budeme šťastní.
• Těžké zranění nebo trvalé postižení nevede k tomu, že se lidé automaticky cítí nešťastní.

Velmi mnoho lidí si definuje vlastní přístup ke štěstí, ale výroky ne všech lidí ukazují pravdivou a uspokojivou perspektivu, protože pro mnoho lidí štěstí souvisí prostě s okamžitými životními okolnostmi.

Štěstí, které přečká všechno

Charles Spurgeon věděl z vlastní zkušenosti: „Kdo dokáže plně důvěřovat Bohu, může být šťastný i tam, kde si druzí malomyslně zoufají.“
„Kdo chce štěstí, musí mít něco, o co ho žádná rána osudu nemůže připravit.“ (Augustin)
Biblické jméno Josef znamená doslovně „ten, komu se všechno daří“. Josef nebyl žádný mimořádný génius. Bible spíš naopak zdůrazňuje, že „Hospodin byl s ním“ nebo „s Josefem byl Hospodin, takže ho provázel zdar“. Josefovo štěstí spočívalo v jeho těsné závislosti na Bohu. Takovým způsobem udělal kariéru i v Potifarově domě. Když ho sváděla jeho žena, jako Boží vyslanec nevyměnil své životní štěstí za chvilkový požitek. Skončil sice na nějakou dobu ve vězení, ale přesto i v této situaci jasně věděl, že skutečné štěstí existuje jen v úzkém vztahu s Bohem.
Kniha Žalmů začíná stejnou myšlenkou: „Blaze muži, který... si oblíbil Hospodinův zákon, nad jeho zákonem přemýšlí ve dne i v noci“ (Žalmy 1,1-2). Takový člověk je jako strom zasazený u vody, nese ovoce, listí mu nevadne a vše, co podnikne, se zdaří.
Spisovatel Theodor Fontane, který se pohyboval v pietistických kruzích, poznal, že život bez Boha nemůže být dlouhodobě šťastný. Smysl a radost životu dává jen pevný vztah víry.
Napsal:
„Co znamená i ten nejšťastnější člověk bez víry? Je jako krásná květina ve sklenici vody – bez kořenů, dlouho nevydrží.“
Tak to prožívala řada hrdinů víry v Bibli. Kdyby Josef postavil své štěstí na lidech, byl by z něho velmi nešťastný člověk. Jeho bratři na něho žárlili, prodali ho náhodným obchodníkům a otci nalhali, že umřel. A žena jeho zaměstnavatele mu ze vzteku zničila kariéru.
Mojžíš se nedočkal příliš velké přízně a vděčnosti od lidí, které vedl přes poušť, reptali, obviňovali ho. On však důvěřoval Bohu.
Stejně na tom byl Noe, který své štěstí a svou budoucnost hledal u Boha a přes všechno nepřátelství budoval archu.
Ani Pavlovi nešlo o uznání u lidí, o bohatství, aby se stal šťastným, protože věděl, že v Kristu má všechno. „Zůstávat v Kristu“ je zdrojem štěstí pro každého křesťana, v tom tkví tajemství naplněného života.

Nové evangelium štěstí

Proud dnešní doby a nová učení se pokoušejí křesťany učit něco jiného. V Americe existuje sbor, jehož vyučování se prostřednictvím médií šíří do celého světa. Pastoři tohoto velkého sboru slibují svým členům bohatství a štěstí tady na zemi. Před jejich sborovými domy parkují limuzíny, tématem kázání je zemský blahobyt. Členové této skupiny můžou také navštěvovat semináře k různým tématům a za správnou víru se jim slibuje úspěch a blahobyt.
Ale to je falešné učení. Boží slovo Ježíšovým následovníkům nikde neslibuje štěstí tady na zemi. Křesťané si sice nemají dělat starosti o všední život, ale Bůh se při našem obrácení nezaručuje tučným bankovním kontem a luxusním autem. Sám Ježíš neměl – když žil na této zemi – ani místo, „kde by složil hlavu“. Vůbec neodpovídal představám pozemsky bohatého královského syna, jakého lidé tehdy očekávali.
Pravé štěstí, o kterém mluví Ježíš, je jiné: „Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha“ (Matouš 5,8).

Někdy si své štěstí kazíme sami: závist, hněv, vztek, nepřejícnost nebo spory vznikají tehdy, když si své srdce nenecháme očistit a svou spokojenost nehledáme u „potoků vody Božího slova“, ale někde jinde.
V New Yorku stál dlouhou dobu nejužší dům na světě. Byl 32 metrů vysoký, ale jen asi jeden a půl metru široký. Obyvatelé New Yorku této svérázné budově říkali „Spite House“ (= „dům zloby“). Jeho majitel, pan Richardson, byl velmi rozezlený, když mu po stavebních úpravách silnice zůstal jen úzký proužek pozemku. Chtěl tento nepoužitelný kousek prodat sousedům za přemrštěnou cenu. Ti na to ale nepřistoupili, protože svůj pozemek nepotřebovali zvětšovat, ale nabídli mu přiměřenou cenu. To se však majiteli úzkého pruhu pozemku zdálo příliš málo. Nebyl ochoten nikomu vyjít vstříc. Dlouho hloubal, jak by své „lakomé“ sousedy doběhl. Škodolibě se dal do práce a postavil vysoký, mimořádně úzký dům. Měl čtyři patra, aby sousedům zastínil slunce a světlo. Do domu nastěhoval na zakázku vyrobený, zvlášť úzký nábytek. Zlomyslný majitel bydlel se svou ženou a dcerou až do konce života v takto stísněných poměrech. Pro návštěvy neměl místo, i po schodech mohli chodit jen velmi štíhlí lidé. Pan Richardson strávil závěr svého života v suterénu. Dělalo mu potěšení, když se díval z okna na zastíněnou zahradu souseda a přitom si myslel: „To ti právem patří, měl jsi ten pozemek koupit! Pan Richardson ani celá jeho rodina neměla se sousedy žádné kontakty a zemřeli jako osamělí – a nešťastní. Sevření v srdci, v myšlení, v jednání. Po řadě let nový majitel nechal budovu zbourat. Z „domu zloby“ nezůstalo nic.

Štěstí se dá nacházet také v tom, když chceme druhé dělat šťastnými, nebo jak řekl Ježíš: „Požehnanější je dávat, než dostávat.“ Nepřát druhému štěstí je nejlepší cesta k vlastní nešťastnosti. Dům zloby jasně ukazuje, jak je takové jednání směšné. Přesto i křesťané se dostávají do nebezpečí, že v určitých situacích budou chtít stavět „vysoké, úzké domy zloby“. A pak jako pan Richardson dřepí ve své věži zloby, odmítnutí a osamělosti, jen proto, aby někomu „ukázali…“ Křesťan, který nenajde odvahu vyjít z takového domu zloby je snad nenejšťastnější člověk na světě.
Teolog Helmut Thielicke to vyjadřuje výstižně takto: „Čeká se od nás, že Ukřižovaného budeme milovat víc než štěstí, které nám dává.“
Žít v Kristu znamená nesmírné bohatství. Ale naši křesťanskou zvěst nemůžeme rozmělnit tím, že štěstí, které s sebou nese život následování, postavíme před zvěst kříže. Protože tato spokojenost je dostupná teprve prostřednictvím osvobozující Kristovy záchrany (spasení).

Co zůstane ze štěstí?

Štěstí není otázka toho, jaké mám životní okolnosti, spíš jde o vnitřní postoj, je to otázka životního nastavení. Na co vzpomínám? Jsem vděčný za dobré okamžiky, za milá slova a radostné chvíle, nebo se moje myšlenky pořád točí kolem toho, co mi kdo zlého řekl, kolem nepříjemných setkání a urážek?
V jednom rakouském hospici se ptali na smrt nemocných lidí, na co ve svém životě vzpomínají a co z jejich unikajícího pozemského života zůstane. A výsledek? Většina vyprávěla o krásných setkáních a šťastných okamžicích. Chudý rolník neměl ani na pořádnou kytici pro svou nevěstu v den svatby a nečekaně mohl mít svatbu v překrásném šlechtickém prostředí. Jiný žasl, jak zázračně přečkal náročné období hladu, další najednou dostal skvělé místo po letech nezaměstnanosti. Co nakonec zůstane, nejsou peníze, úspěch v zaměstnání nebo moc. Nejčastěji to jsou vzpomínky na štěstí, lásku a mimořádné události – hodnotí personál hospicu. A pacienti, kteří si tyto nejšťastnější okamžiky života v paměti uchovali, byli ti, kteří se dokázali rozloučit se životem nejsnadněji. Zvlášť ti, kteří byli zakotveni v hluboké důvěře vůči Bohu.

„Jenom v tobě“

To, co sekulární společnosti pro výzkum veřejného mínění zjišťují ve svých studiích, nás křesťany může tím spíš povzbudit k tomu, abychom své naplnění hledali jen u toho, kdo za nás položil svůj život. Je to štěstí, být zachráněný – spasený, mít odpuštěno a skrze Ježíše Krista přijmout věčný život.
To věděl také slavný malíř Vincent van Gogh: Roku 1847 se cítil velmi deprimovaný, nešťastný. I když se pak jeho vnější životní okolnosti a zabezpečení změnily, Vincentova mysl a nálada zůstávala ponurá. Začal se v té době intenzivně zabývat Biblí, stal se dokonce pomocným kazatelem v metodistickém sboru v Isleworthu. Ve svých kázáních vyzýval posluchače k nekompromisní oddanosti vůči evangeliu a Bohu. Vedle své umělecké činnosti četl v těch letech horníkům z Bible a své jmění rozdával nemajetným. Vincent van Gogh, který byl předtím celá léta nešťastný, v depresích, prožíval v těchto letech štěstí a spokojenost.
Získal zkušenost: „Kdo věří v Boha, je šťastný, protože – i když to není bez námahy a utrpení – nakonec všechny útrapy života překoná.“
Škoda, že se pak na rady jiných lidí stále víc odvracel od evangelia a svou bezpodmínečnou víru opustil. Vincent prožíval stále více pocit poraženosti, byl nešťastný. Nakonec litoval svého životního stylu – zemřel na následky pokusu o sebevraždu.
Kdo přijímá Kristovu smrt na kříži a jeho vzkříšení pro sebe osobně, má otevřený zdroj štěstí; takto se rozhodl i David: „Ty jsi, Panovníku, moje dobro, nad tebe není“ (Žalm 16,2).
Ke štěstí chybí často tak málo – a přece tak mnoho!
Roswitha Wurmová
„Kdo chce štěstí, musí mít něco, o co ho žádná rána osudu nemůže připravit.“
Augustin
-------------

Cesta ke štěstí

David G. Myers, Ph.D
Cesta ke štěstí
Návrat, běžná cena 254 Kč
Naše sleva: 8 Kč
Vaše cena: 246 Kč

ks

„Přeji ti moc štěstí!“ – kolikrát jsme tuto dobře míněnou větu už říkali svým milým blízkým? Tato slova toho obsahují tolik a zároveň je štěstí pojem, který se tak těžko definuje...