Citát z Bible:
Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich."
Mt 18,20 E
(Další citáty)
Doporučujeme články
Muž mezi dvěma ženami
Snacha a tchyně . .
Na zemi v dětském pokoji leží pět ponožek různých barev, sešit do matematiky, kousky lega a tenisky. Poslední kapkou přesahující už únosnost emocí maminky, která se snaží udržet doma trochu pořádek, je hadrová opice a špinavý kopačák.
Co máme teda dělat, když v dětském pokoji uklidíme a přes všechnu naši snahu je tam zase za chvilku nekonečný nepořádek?
Je zvláštní, že mnoho dětí ve školce nebo ve škole bez odmlouvání uklízí všechny hračky na určené místo, ale doma je nechávají ležet tam, kde jim vypadnou z ruky. S tím souvisejí tři důležité principy, které nám pomůžou při udržování pořádku v dětském pokoji.
Při uklízení musíme dbát na určitá pravidla, například: kdo něco vytáhne, musí to vrátit na své místo. Když na to dbáme, pak hraní hned dostává pevnější hranice. A může se dokonce stát, že děti si už nebudou chtít hrát, protože hned na začátku se jim příčí představa, že nakonec budou muset uklízet.
Naše děti si často spolu s babičkou pod stolem v obývacím pokoji za pomoci polštářů, židlí a krabic postavily jeskyni, ve které pak hrály Člověče nezlob se, a přitom pojídaly krájená jablka. Ze začátku jsem si z toho jako pořádkumilovná maminka úplně zoufala, když jsem pomyslela, že u toho stolu máme večeřet a mít u něho rodinné čtení z Bible. Děti si samozřejmě chtěly hrát co nejdéle, ale babička je vždycky vlídně a s láskou přiměla, aby se všechno včas uvedlo do původního stavu. Dnes takové jeskyně pod stolem patří k mnoha milým vzpomínkám našich dospívajících dětí; babička už mezitím před několika lety zemřela.
Při hraní není vždy možné udržovat vzorný pořádek.
Pravidla pro pořádek v rodině platí i v koupelně, v kuchyni nebo v předsíni.
Křesťanské rodiny mívají často hosty. Co když děti, které přijdou na návštěvu, se nedrží pravidel udržování pořádku. Ale i tady může být maminka-hostitelka vlídně důsledná. Většina dětí, které přicházejí na návštěvu, se rády drží pravidel pořádku. Vzpomínám si na malého chlapce, který při odchodu mamince nadšeně hlásil: „A já jsem taky mohl uklízet!“
Za důležité považuji vychovávat děti k tomu, aby měly úctu k vlastním i cizím věcem. S knihami by měly zacházet „slušně“, i když jsou ještě malé. Kdo dělá na listech oslí uši, bezstarostně je hází na zem, sahá na ně špinavýma rukama, čmárá do nich nebo dokonce trhá listy, není na knihy ještě zralý a neměl by je dostat do ruky. Totéž platí o figurkách.
Dejte dětem najevo, že vám na pořádku záleží. Mít kolem sebe pořádek vytváří dobrý pocit. Domácí úkoly a učení v uklizeném prostředí je lehčí. Spoustu času ušetří tím, že nemusí hledat různé věci.
Dárky a odměny za úklid však nevidím jako správnou cestu. Věty, které začínají slovy „když…, pak dostaneš…“ vedou děti nesprávným směrem. Uklízení patří k životu stejně tak, jako při práci nebo hraní vzniká nepořádek.
Za svůj majetek, ale i za svůj čas neseme před Bohem odpovědnost. Bezmyšlenkovité, ledabylé zacházení s těmito hodnotami je koneckonců neúcta vůči Stvořiteli. Nepořádek ve vnějším životním rámci může přitom komplikovat to, abychom dokázali udržovat pořádek ve svém duchovním životě.
Děti, které jako by postrádaly smysl pro pořádek, se mohou spolu se svými rodiči modlit za to, aby je Bůh v této oblasti změnil a dal jim zaujmout nový postoj. Změna i růst potřebují čas. Rodiče se někdy diví, že z jejich syna-nepořádníka vyroste spořádaný muž, třeba podnikatel, a z jejich jako by nepořádkumilovné dcery je najednou dokonalá hospodyně
Roswitha Wurmová
(131)
Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!
„Člověče, zvedni oči ze země k nebi – to je obdivuhodný řád!“
L. N. Tolstoj
Výchozí situace:
Požádám některého z našich kluků, aby něco udělal – vyčistil si zuby, vyklidil myčku nádobí, uklidil si tašku se sportovním náčiním, když přijde domů, před večeří uklidil kostky lega nebo podobně. Ale můj pan syn na to reaguje svým „Ne“.
Alternativa:
Pokojně mu řeknu, co je třeba udělat. Dítě odpoví svým „Ne“ a jde pryč. Místo abych za ním chodil, opakoval se a rozčiloval se, jdu si po svých a věnuji se své práci. Když dítě za chvíli přijde a něco ode mě chce, stručně a pokojně mu připomenu, co jsem mu před chvilkou přikázal. (To je pro mě dost náročné: mám hlavu plnou jiných starostí, takže na svůj příkaz po dvou třech minutách obvykle zapomenu.) Nemůžu si dovolit žádný ústupek, dokud dítě neudělá přesně to, co jsem chtěl.