Citát z Bible:
Potom Jákob učinil slib: Jestliže bude Bůh se mnou, bude mě chránit na této cestě, kterou se ubírám, a dá mi chléb k jídlu a oděv k oblékání,
1M 28,29 E
(Další citáty)
Fyzické tresty nezakázat! Ta možnost tu má zůstat. Když dítě ví, že je milované, trest rukou mu neublíží. Seřezat dítě, výprask
Nikdo konkrétní za to sice nemůže, ale lze sledovat faraonovské trendy − snahu odloudit děti od rodičů. Jak se rodiče mohou bránit, aby jim děti nebyly „ukradeny“?
Manželská nevěra neznamená rozvod, bolí to, ale máme východisko.
Žena může být skvělá jako bohyně, ale muže nenaplní. To muž má naplňovat ženu − ale kde na to brát lásku, sílu, obsah?
Simone Kathrin Wollmannová − je jí pětatřicet let, je vdaná, má čtyři děti a trpí oboustrannou rakovinou hlasivek, poměrně zvláštní formou této nemoci.
Dny se vlečou a noci mě ubíjejí. Moje srdce úpí po nějaké útěše: „Bože, kde jsi? Copak jsi na mě zapomněl?“ Kolikrát mám obavy, abych se nezbláznila, protože někdy nechápu a pak se upínám na verše v Bibli, čtu je jako dopis milého z dálky už posté. A v té tmě mých nocí ke mně promlouváš, dáváš mi pocítit svou blízkost, připomínáš mi, co jsem už prožila, co všechno jsi mi už řekl.
Chci vzdát a prohrát boj s rakovinou? Nikdy! Pro mě to znamená víc než jen přestat žít. Všechno se ve mně vzpírá proti kapitulaci. Ať nikdo neříká, že můj Bůh nemá moc mě zachránit. Děj se jeho vůle − a ona se stane! Jak asi vypadá Boží vůle pro můj život? Je můj nepřítel − rakovina − také Jeho nepřítel?
S Bohem můžu mluvit všude, k tomu naštěstí nepotřebuji ani hlas, stačí hlas srdce − a vztah...
Břemeno, které nás tlačí k zemi, není jen rakovina. Když člověk stojí před branami smrti, probíhá mu před očima film života, na povrch vyplouvají dávno zapomenuté otevřené účty a člověk by je rád vyrovnal, než bude pozdě.
Odvaha k novým krokům
Kroky... musím podnikat kroky... kroky víry. Když nejistě kladu nohu před nohu, začíná to ve mně pracovat − skoro jako dřív, když jsem tu a tam ještě připravovala šílené plány, trochu odvážné vůči sobě i Bohu. Nastává doba, abych i přes bolesti a pochybnosti podnikala nové kroky. Chtěla bych Bohu předvést, jak mu důvěřuju. Je na čase, abych tuto důvěru prokázala a podnikla něco konkrétního, něco nepředstavitelného, co překračuje mé úzké hranice posledního období. A najednou přesně vím, co to bude... „Dodejte síly ochablým rukám, pevnosti kolenům klesajícím. Řekněte nerozhodným srdcím: “Buďte rozhodní, nebojte se! Hle, váš Bůh přichází s pomstou, Bůh, který odplácí, vás přijde spasit.„ Tehdy se rozevřou oči slepých a otevřou se uši hluchých. Tehdy kulhavý poskočí jako jelen a jazyk němého bude plesat“ (Izajáš 35,3-6).
O týden později mám zase v ruce kabelku, když se spolu se stříbrným ptákem lehce vznáším do vzduchu. Opravdu jsem radostně rozrušena, s celou rodinou kousek blíže nebi − odlétáme do teplých krajů, proti svému lepšímu „vědomí“, proti všem rozumným obavám a bez požehnání lékaře... Hlava nehlava jsem se odhodlala k něčemu nepředstavitelnému; jsem si jista požehnáním Božím a dětsky rozmazleně letím pod jeho dobrotivou ochranou...
Vybráno z Ethosu 2002 č. 3
Co dělat, aby mě už nesvíral strach?Vynikající pomůcka pro ty, koho pronásleduje strach, kdo se často bojí a vlastně ...
Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!