Citát z Bible:
Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich."
Mt 18,20 E
(Další citáty)
Fyzické tresty nezakázat! Ta možnost tu má zůstat. Když dítě ví, že je milované, trest rukou mu neublíží. Seřezat dítě, výprask
Nikdo konkrétní za to sice nemůže, ale lze sledovat faraonovské trendy − snahu odloudit děti od rodičů. Jak se rodiče mohou bránit, aby jim děti nebyly „ukradeny“?
Manželská nevěra neznamená rozvod, bolí to, ale máme východisko.
Žena může být skvělá jako bohyně, ale muže nenaplní. To muž má naplňovat ženu − ale kde na to brát lásku, sílu, obsah?
Snacha a tchyně . .
Proč se děti bojí školy? Co s tím mohou udělat rodiče, co škola? Komunikace školy a rodičů.
Hranice jsou potřebné pro naši orientaci a bezpečí. Bez nich je člověk zmatený, bezradný. Silnice bez čar, obchody bez cen, pracovní vztah bez stanovené mzdy a popisu práce − to se žije těžko. Člověk pak každou chvíli udělá chybu, buď ublíží druhým, nebo sobě.
Je třeba, abychom pravidla a hranice měli a znali je a také je předávali těm, kteří nám jsou svěřeni a za které neseme odpovědnost. Než abychom nad nimi pořád stáli a v každém situaci jednotlivě dětem, podřízeným nebo třeba zákazníkům říkali, co mají dělat, je lepší stanovit pravidla a na ně pak odkazovat.
Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!
Izraelci byli v Egyptě otroky, kde je omezovalo všechno a ze všech stran. Bůh je odtud vyvedl a najednou byli svobodní. Žili sice na poušti, ale Bůh se o ně staral a zároveň je učil, jak žít na svobodě, a to tak, aby se to líbilo Bohu. Denně jim zajišťoval stravu, oblečení a oni přitom poznávali, jaký je vlastně Bůh. Pak se dostali k hoře Sinaji, kde se Mojžíš kdysi setkal s Bohem osobně poprvé. Tam Bůh Mojžíšovi řekl: „Vyznač kolem mé hory hranici, aby se k ní nikdo nepřiblížil! − Jinak by to nepřežil.“ Bůh je nedotknutelně svatý. Proto musel Mojžíš vytyčit lidu hranice, kam až můžou jít.
Zkouším se vžít do Mojžíšovy role: „Mám ten kolík dát sem? Nebo až sem?“ Někdy se dá diskutovat, kde přesně má ta hranice být − metr sem, metr tam − možná na tom zase tak přesně nezáleželo − to ve chvíli, kdy Mojžíš hranici vytyčoval. Potom už byla hranice pevná.
Bůh ale není takový, že by stanovil odosobněná pravidla a šel si po svých. Domlouval s Mojžíšem, co má udělat, aby on, Bůh, mohl bydlet mezi svými, uprostřed svého lidu. K tomu bylo nutné překonat příkrý rozpor mezi lidskou hříšností a Boží svatostí. Mojžíš měl pro Boha uprostřed tábora Izraelců postavit speciální objekt, jakýsi stan obehnaný vysokým bílým plotem a dovnitř směl člověk pouze s obětí. „Budu se tam setkávat se syny Izraele a místo bude posvěceno mou slávou.“ (2. Mojžíšova 29,43)
Bůh stojí o to, aby ty hranice mezi ním a námi být nemusely. Záleží mu na bezprostředním vztahu s námi, který bychom s ním mohli mít nepřetržitě − i za cenu oběti. Ve Starém zákoně to byly ovce či dobytek, dnes nám cestu k Bohu umožňuje oběť Pána Ježíše Krista, který za nás umřel, aby tak překonal propast, hranici, která nás od Boha oddělovala. Z naší strany je možné ji překonat vírou, že jeho smrt platí i pro nás osobně.
A potom jsou ještě nepotřebné hranice. Ty si vytváříme sami kolem sebe jako ploty, aby k nám druzí nemohli blíž, když si nerozumíme a „nemusíme se“. Máme své soukromí, své poklady, svá tajemství a možná také své hříchy a nechceme, aby nám do toho druzí viděli nebo dokonce mluvili. Jen si hrajeme na skoro dokonalé a často je to tak, že jsme na tom stejně my i ti, před kterými se skrýváme.
Bourání plotů vyžaduje oběť. Když si uvědomím, co obětoval Pán Ježíš Kristus, aby zboural plot mezi námi a Bohem, neměli bychom potom být ochotni přinést (daleko menší) oběť pro to, abychom zbourali plot mezi sebou a druhým, často blízkým člověkem? Tou obětí bude možná sebezapření, skousnutí křivdy, odpuštění. Pohled na Ježíšovu oběť nám v tom pomůže. Pomůže nám uvěřit, že zbourání plotu bude mít daleko větší přínos než jeho udržování. Pak se můžeme navzájem obohacovat svými poklady a třeba i zkušenostmi s tím, jak jsme se vypořádali se svými hříchy a tajemstvími, za které bychom se jinak styděli.
Jan Vopalecky, leden 2019
Právě vyšlo! Poslední judští králové svou poslední šanci nevyužili − využijeme ji my? Na jedné straně ...
Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!
Říkáte: »Sloužit Bohu není k ničemu. Co z toho, že jsme před ním drželi stráž a že jsme chodili před Hospodinem zástupů zachmuřeně? 15 Proto za šťastné pokládáme opovážlivce. Mají úspěch, ač se dopouštějí svévolností, pokoušejí Boha, a přece uniknou.«„ 16 Tehdy ti, kteří se bojí Hospodina, o tom rozmlouvali; Hospodin to pozoroval a slyšel. A byla před ním sepsána pamětní kniha se jmény těch, kteří se bojí Hospodina a mají na mysli jeho jméno. 17 “Ti budou, praví Hospodin zástupů, v den, který připravuji, mým zvláštním vlastnictvím, budu k nim shovívavý, jako bývá shovívavý otec k synu, jenž mu slouží.„ 18 Potom uvidíte rozdíl mezi spravedlivým a svévolníkem, mezi tím, kdo Bohu slouží, a tím, kdo mu sloužit nechce. Malachiáš 3,14-17
Tedy zbytečně jsem si uchoval ryzí srdce a dlaně omýval nevinností? 14 Každý den se na mě sypou rány, každé ráno bývám trestán. 15 Kdybych řekl: “Budu mluvit jako oni„, věrolomně bych opustil pokolení tvých synů.Žalmy 73,13