Citát z Bible:
Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo.
Žd 12,1 E
(Další citáty)
Fyzické tresty nezakázat! Ta možnost tu má zůstat. Když dítě ví, že je milované, trest rukou mu neublíží. Seřezat dítě, výprask
Proč se děti bojí školy? Co s tím mohou udělat rodiče, co škola? Komunikace školy a rodičů.
Žena může být skvělá jako bohyně, ale muže nenaplní. To muž má naplňovat ženu − ale kde na to brát lásku, sílu, obsah?
Snacha a tchyně . .
To je sice pravda, ale bolí to, kdykoli si vzpomeneme nebo se setkáme s tím, kdo nám ukřivdil. Jako když nevytáhneme třísku − dá se s ní žít, ale bolí, hnisá, omezuje. I když se to nakonec „zahojí“, zůstane znecitlivělá jizva a člověk sám může ubližovat, aniž by to vnímal.
Odpustit neznamená začít se tvářit, jako by se nic nestalo. Když odpustím, osvobodí mě to od toho, kdo mi ukřivdil. Nemusím o křivdě pořád přemítat, nespat kvůli ní.
Možná, ale odpuštění mě osvobozuje od snahy pomstít se. Odpuštěním přenecháváme Bohu, aby tomu druhému odplatil podle svého úsudku (Římanům 12,19).
Ne, křivdu si možná budeme nadosmrti pamatovat, ale odpuštění znamená rozhodnutí, že křivdu nikdy proti tomu druhému nezneužiji.
Bylo by to krásné, ale odpustit můžeme, i když usmíření není možné. Například není možné se setkat, komunikovat, možná druhý nechce, nebo dokonce už zemřel. Odpuštění je moje odpovědnost, i když možná budu muset žít s důsledky křivdy − ale už jako svobodný.
No, existují křivdy či zločiny, které je velmi těžké odpustit. Ale existují i příklady lidí, kteří něco podobného dokázali odpustit − při pohledu na Boží lásku.
Nikdo z nás nežijeme tak, že se ničím neproviní. I my potřebujeme odpuštění. Pohled na to, co všechno Bůh odpustil nám, mění náš pohled na to, co nám kdo provedl. Příběh o dvou dlužnících z Matouše 18 nám otvírá novou perspektivu.
Proces odpuštění v sobě zahrnuje to, abychom si vzpomněli a zpracovali, co vlastně nám ten druhý udělal, jaké emoce v nás vyvolal...„ Je to bolestný proces, ale uzdravuje. Narozdíl o od toho, když svou bolest potlačíme, zatneme zuby a ona zůstane v nás. To totiž vede ke znecitlivění − a bezcitnosti.
Naše emoce se tomu brání, ale svoboda odpuštění přichází až tehdy, kdy se rozhodneme: Odpustím!
To, jak vnímáme křivdu, a své rozhodnutí odpustit je dobré přinést v modlitbě k Bohu. Jemu to popsat, svěřit − a nechat to u něho.
Už to nedržím! Už mu nic nevyčítám, už nedržím v ruce zbraň. To je způsob, jak nastává moje uzdravení
Zpracováno podle článku v německém Ethosu č. 3/2019:
Sabina Kählerová: Odpuštění
Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!