Citát z Bible:
Pozvedám hlas k Hospodinu, a on ze své svaté hory mi už odpovídá.
Ž 3,5 E
(Další citáty)
Nejlepší články
Odcizují vám děti!
Děti vyrůstají a čím dále tím méně nás potřebují, ony nám nemají co říct, ale přejímají úplně jiné hodnoty, odcizují se nám - jako by nám je někdo kradl! - Jak je uchránit?
Kdyby žena věděla
po čem její muž touží stejně jako ona touží po tom, aby ji miloval, vážila by si ho daleko víc - a získala by jeho lásku.
Snažíme se žít slušně
a zhruba se držíme biblických příkazů. Na jeden ovšem možná zapomínáme: Buďte svatí. To je požadavek, abychom se podobali Bohu. Tak můžeme svým charakterem mezi lidmi vynikat.
Manželská nevěra
je krutá rána do života. Člověk má chuť se vyčítat, mstít, ale to nikam nevede... Existuje východisko? Co pomůže?
Doporučujeme
Modlete se za
Čemu o odpuštění nevěřit
Mýty o odpuštění
1. Neopustím! S tím se přece dá žít!
To je sice pravda, ale bolí to, kdykoli si vzpomeneme nebo se setkáme s tím, kdo nám ukřivdil. Jako když nevytáhneme třísku − dá se s ní žít, ale bolí, hnisá, omezuje. I když se to nakonec „zahojí“, zůstane znecitlivělá jizva a člověk sám může ubližovat, aniž by to vnímal.
2. Když odpustím, říkám tím, že to vlastně nevadí.
Odpustit neznamená začít se tvářit, jako by se nic nestalo. Když odpustím, osvobodí mě to od toho, kdo mi ukřivdil. Nemusím o křivdě pořád přemítat, nespat kvůli ní.
3. Když odpustím, druhý z toho vyjde moc lacino.
Možná, ale odpuštění mě osvobozuje od snahy pomstít se. Odpuštěním přenecháváme Bohu, aby tomu druhému odplatil podle svého úsudku (Římanům 12,19).
4. Odpustit znamená zapomenout.
Ne, křivdu si možná budeme nadosmrti pamatovat, ale odpuštění znamená rozhodnutí, že křivdu nikdy proti tomu druhému nezneužiji.
5. K odpuštění patří i usmíření.
Bylo by to krásné, ale odpustit můžeme, i když usmíření není možné. Například není možné se setkat, komunikovat, možná druhý nechce, nebo dokonce už zemřel. Odpuštění je moje odpovědnost, i když možná budu muset žít s důsledky křivdy − ale už jako svobodný.
6. Některé věci se odpustit nedají!
No, existují křivdy či zločiny, které je velmi těžké odpustit. Ale existují i příklady lidí, kteří něco podobného dokázali odpustit − při pohledu na Boží lásku.
Jednotlivé kroky odpuštění
První krok: Pohled na vlastní podíl viny
Nikdo z nás nežijeme tak, že se ničím neproviní. I my potřebujeme odpuštění. Pohled na to, co všechno Bůh odpustil nám, mění náš pohled na to, co nám kdo provedl. Příběh o dvou dlužnících z Matouše 18 nám otvírá novou perspektivu.
Druhý krok: Vzpomeň si
Proces odpuštění v sobě zahrnuje to, abychom si vzpomněli a zpracovali, co vlastně nám ten druhý udělal, jaké emoce v nás vyvolal...„ Je to bolestný proces, ale uzdravuje. Narozdíl o od toho, když svou bolest potlačíme, zatneme zuby a ona zůstane v nás. To totiž vede ke znecitlivění − a bezcitnosti.
Třetí krok: Je to věc rozhodnutí!
Naše emoce se tomu brání, ale svoboda odpuštění přichází až tehdy, kdy se rozhodneme: Odpustím!
Čtvrtý krok: Modlitba
To, jak vnímáme křivdu, a své rozhodnutí odpustit je dobré přinést v modlitbě k Bohu. Jemu to popsat, svěřit − a nechat to u něho.
Pátý krok: (Od-)pustit!
Už to nedržím! Už mu nic nevyčítám, už nedržím v ruce zbraň. To je způsob, jak nastává moje uzdravení
Zpracováno podle článku v německém Ethosu č. 3/2019:
Sabina Kählerová: Odpuštění
