Úleva pro ty, kdo jen taktak nesou svou odpovědnost

Je skvělé, když někdo vnímá svou odpovědnost a snaží se dělat vše, jak by dělat měl. Dostát své zodpovědnosti je však někdy nadlidský úkol. Jak zajistit, aby ti, kdo jsou mi svěřeni, splnili úkol, který je na hranici jejich možností? Jak docílit toho, aby moji spolupracovníci dělali s radostí i to, do čeho se jim moc nechce? Jak je přesvědčit k něčemu, o čem oni sami (nebo dokonce já sám) nejsou přesvědčeni?

Co v takovém případě? Napnout všechny síly a snažit se požadované splnit i za cenu vlastního vyčerpání? Nebo se tvářit, že všechno zvládám, i když nezvládám? Rezignovat na svou zodpovědnost s tím, že nejsem dost dobrý, že na to nestačím?

Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!

T. Chester & S. Timmis
Zdravá církev
Návrat, běžná cena 220 Kč
Naše sleva: 4 Kč
Vaše cena: 216 Kč

ks

Když se podíváme na příklady lidí, jako byl Mojžíš, Nehemjáš, Samuel, David nebo sám Ježíš, vidíme, že se snažili, dělali, co mohli, ale od samého začátku věděli, že jejich zodpovědnost má určité mantinely: Ten, kdo je pověřil službou, kdo jim dal zodpovědnost, je Bůh. A věřili, že on jim tedy dá potřebnou sílu, moudrost a prostředky k nesení odpovědnosti.

Bůh je ten, kdo má nejvyšší odpovědnost, a on ji nese, i když se nám věci vymykají z ruky. Já mám odpovědnost za to, co dělám a co říkám já, ale nenesu odpovědnost za to, co dělají druzí.

Pár biblických příkladů: Nehemjáš nedokázal zajistit, aby lid zůstal věrný Hospodinu v době, kdy on sám odcestoval (Nh 13). Samuel obcházel Izraelce dvacet let, oni se sice obrátili k Hospodinu, ale potom stejně chtěli vyměnit Boha za vlastního krále. Ježíš položil svůj život za všechny hříšníky, ale odpovědností každého je to, zda nabídnutou záchranu přijme. Všichni si uvědomovali, že nejsou majitelé, ale pouze správci. Máme udělat vše, co je v našich možnostech a potom se nemusíme trápit, když se nepodaří dosáhnout vytyčeného cíle.

Dva klíčové prostředky k nesení svěřené odpovědnosti:

• Prvním prostředkem pro práci křesťanských vůdců je Boží slovo. To je nejmocnější nástroj, jak dosahovat Božích cílů v církvi i mimo ni: oznamovat Boží principy. Boží slovo má moc proměňovat (Skutky 20,32).
• Druhým důležitým nástrojem je náš vlastní život. Ten má být živou ukázkou, jak ta Boží pravidla fungují, a zároveň ukázkou toho, jak se i druzí mají podřizovat Kristu jakožto Pánu svého života a Pánu celé církve (1. Korintským 11,1).

Ještě poznámka ke Kristově stylu vedení: Získal si církev vlastní krví, obětí. Vládne na základě toho, že miluje a že se pro své „podřízené“ obětuje. To je výzva pro ty, kdo si uvědomují a nesou svou odpovědnost v rodině, ve firmě i v křesťanském prostředí.

Úleva při nesení odpovědnosti nespočívá v tom, že se nic nestane, když to vzdáme a utečeme, ale v tom, že si znovu uvědomíme své pověření. Máme zodpovědnost za to, co děláme my, a ne za to, co dělají ti, kdo nám byli svěřeni. Naším posláním není spasit svět, ale reprezentovat Spasitele a mluvit o něm. Když lidem vysvětlujeme evangelium, je naší odpovědností, abychom lidi oslovili a evangelium jim řekli. Neneseme odpovědnost za to, když je odmítnou.

Povzbuzením je nám Kristův příklad – byl ochoten se pro své svěřené obětovat. Tím si postavil pomník, na jeho oběť se na věky nezapomene!

Jan Vopalecký, leden 2019