Výtka

Nedávno jsme si povídali s jedním blízkým člověkem o životě, spíš o jeho problémech a bojích a nakonec jsme se spolu modlili − jeden za druhého. Napřed jsem se modlil já za něho, potom on − a modlil se hlavně za mě. Velmi mě udivilo, když se začal modlit za moji pýchu. Nepovažoval jsem to za zradu ani osobní útok, protože se známe dost dobře a důvěřujeme si. Ale překvapilo mě to. Takhle otevřeně, bez jakékoli přípravy přede mnou nečekaně začít mluvit o mé stinné stránce?! Nemělo cenu začít ho přesvědčovat, že se mýlí, ani se vyptávat, z čeho tak usuzuje. Známe se dost dobře a některé věci jsme spolu už několikrát probírali − jen jsme o tom dosud mluvili jinými slovy.

Několik dní na to se doma večer s dětmi rozvinula debata o tom, jaké má kdo chyby. Není u nás zvykem si večer vyčítat, co kdo provedl; pokud se něco vyskytne, většinou to řešíme hned. Diskuse toho večera se začala odvíjet od biblického verše, který nás vybízí, abychom se „proměňovali obnovením své mysli“ (Ř 12,2) a přemýšleli jsme, co má kdo na sobě proměňovat. A zase došlo na stejné téma, děti mi připomněly několik situací z uplynulých dvou dnů, za kterými se úplně nenápadně krčila pýcha. Dětí se dotklo moje chování v některých chvílích a já jsem si uvědomil, že to je něco, co bych opravdu měl nechat Pánem Bohem ve svém životě proměňovat.

Vím, že Bůh toho v mém životě už hodně změnil, a v mnoha případech jsou barometrem proměn v mém duchovním životě právě děti, jejich vztah, srdečnost a otevřenost vůči mě. Jsou prostě velmi citlivé. A tentokrát mi zase pomohly něco odhalit − vlastně mi potvrdily, co jsem sám neviděl. Jsem za ně Bohu vděčný.

Jan Vopalecký
Z časopisu Ethos 2004/3, strana 2

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl. (1)
 Dal mi nový impuls.
 Dávám mu za pravdu.
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.