Žehnat, ne proklínat

Nečekaně a prudce se mě zasi zmocňují ty pocity, které jsem už dávno překonala. Je to hrozné! Pořád stejné obviňování, stejné jako tehdy před mnoha lety. A co je ještě horší, tyhle pronikavé pocity viny, které mě zase přepadají. „Kdybych byla reagovala jinak, kdyby...“A já přitom vím, že takové otázky jsou zbytečné a vedou přímo do zoufalství a nejen to. Někdo z toho má zvláštní radost, když se trápím starými břemeny, která jsem tenkrát s důvěrou položila pod kříž. Satanova strategie je rafinovaná a (žel) funguje i po mnoha letech

Ne, tentokrát na jeho trik nenaletím!

„Pane, co mám dělat? Jak mám v této situaci reagovat? Prosím, pomoz mi...“ modlím se tiše

Soustřeďuji se na text, který mám před sebou. Cože?...„neodplácejte zlým za zlé ani urážkou za urážku, naopak žehnejte: vždyť jste byli povolání k tomu, abyste se stali dědici požehnání.“(1.Petrův 3,9)

To nechápu! Sotva se domodlím, sotva řeknu Amen, Bůh mi hned dává konkrétní odpověď! A znovu žasnu nad jeho dobrotivostí!

Potom se modlím:„Ano, Pane, ta hořká, zlá slova a urážky bolí...ale s tvou pomocí chci lidem žehnat, říkat jim dobré věci, povzbuzovat...

Celý článek najdete v Ethosu 2011/1