Bez otce

„Svého otce nenávidím!“ Říkám ta slova jako dvanáctiletá a celá se třesu. Stojím před soudem, kde se rozhoduje, kdo z rodičů mě dostane do péče. Táta je násilník, zvlášť když je opilý, a to bývá pravidelně.

Moje první vzpomínka z dětsví je scéna, kde otec bije maminku. Stojím v postýlce a bezmocně přihlížím: „Prosím, dost už!“ Moje dětské uši slyší hrozná slova.

Jednou hrozí otec matce, že ji zabije: „Tvoje kosti budu ukazovat všem kolem a říkat: Našel jsem lidské kosti!“

Jindy přišel ze sklepa a říká jí: „Mělas‘ štěstí, že jsi nepřišla dolů. Byl bych ti sekerou rozštípl lebku.“ Stále mám strach – strach a hrůza mě provázejí pořád, zvykám si na to.
I když spím, pronásleduje mě strach: musím utíkat, prchat před zlým kouzelníkem – ale nemůžu se hnout z místa – nebo padám do hluboké propasti…

Díky Bohu, že existuje teta „Dobrotivá“. Bydlí v malém pokoji na našem patře a slyší zřejmě všechno, co se u nás děje. K ní můžu občas utéct, posedět si u ní na klíně a ona mi k tomu čte ze své velké obrázkové Bible.

Taky mi dává chleba s máslem. Je mi u ní dobře. Moje dětská duše se může nadechnout a odpočinout si. Má ještě jednu knihu. Je to příběh o malém chlapci, který se za svého otce-opilce modlí. Já se taky chci modlit...

Celý článek najdete v Ethosu 2006/2

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl.
 Dal mi nový impuls.
 Dávám mu za pravdu.
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.