Čtení Bible obnoví váš život

menu
 


Joziáš

Andreas Seibel − Joziáš


Když jsem Joziáše poprvé držel v náručí, věděl jsem, že změní můj život. Pramálo jsem tušil, jak silně. Na ten okamžik si vzpomínám docela přesně. Byl jsem zmatený, jako omámený. Se svými vlásky do červena, modrýma očima a roztomilým obličejíčkem byl to nejkrásnější miminko, jaké jsem kdy viděl. Pořád jsem mu opakoval, že všechno bude v pořádku. Nedržel jsem ho dlouho, ale ten okamžik byl tak mohutný, že mi připadal jako věčnost.
Během několika vteřin Joziáš zmodral. Zřejmě mu chyběl kyslík. Sestřička mi ho nebrala tak jemně, jak mi ho do náruče kladla. Spíš mi ho vytrhla a spěchala, aby ho okamžitě připojila na kyslík a přenesla na jednotku intenzivní péče. Svět se mi zhroutil. Všechno bylo najednou vzhůru nohama.
Tak začaly dva bouřlivé týdny plné starostí, slz a modliteb – a začátek nového života.
Když jsme několik hodin předtím přišli do porodnice, nic nenaznačovalo, že by se dělo něco neobvyklého. Moje žena Carrie i já jsme byli radostně rozrušení z narození našeho prvního dítěte – a také zvědaví, jestli to bude chlapeček nebo holčička. Pro oba případy jsme měli vybraná jména. Pro holčičku jsme se shodli, u jména pro chlapečka ne. Moje žena chtěla Noe, já Joziáše. Tak jsme se rozhodli počkat, až miminko uvidíme – a pak se spolu rozhodneme, co se k němu bude víc hodit.
V nemocnici jsme se nahlásili na příjmu a odešli na porodní oddělení. Porodní stahy byly stále častější, manželku připojili na monitor. Asi po půl hodině přišel lékař. Prohlédl si údaje a nějak zneklidněl. Během každého stahu miminku poklesl tep, což znamenalo, že miminko je ve stresu. Lékař navrhl, že to bude 15 minut sledovat. Pokud se nic nezmění, doporučoval okamžitě císařský řez. Ztratili jsme řeč, vzrostly v nás obavy. Všechno vypadalo dosud tak krásně – co se to teď děje? Byli jsme celí zmatení, vystrašení.
Lékař se vrátil, pak nás vzali do většího porodního sálu. Přišla další lékařka a vysvětlila nám, že miminko prožívá nějaký stres a že je to pro ně velmi nebezpečné. I ona doporučovala okamžitě císařský řez. Oba jsme s manželkou váhali a chtěli jsme vědět víc. Během rozhovoru tep miminka zase hodně poklesl. Na okamžik všichni ztuhli. Lékařka zvážněla, vypadala ustaraně. Pak rozhodným hlasem prohlásila: „Myslím, že to miminko nám chce něco říct!“ Ihned nastoupil personál a manželku vzali na operační sál.
Během toho jsem se pokoušel modlit se. Ale jediné, co jsem dokázal pořád opakovat bylo: „Hospodin je můj pastýř…“ Měl jsem hrozný strach – nebyl jsem schopen jasně uvažovat.
Když jsem svého syna poprvé uviděl, věděl jsem, že by to měl být Joziáš. „Noe“ znamená „pokoj“ a já jsem cítil všechno, jen ne pokoj. Zato „Joziáš“ znamená „Hospodin nese“. Jeho jméno bylo a je modlitbou.
Zatím se lékaři starali o zmodralé miminko. Joziáš byl velmi klidný, což je u dětí s nedostatkem kyslíku vzácné, mysleli si napřed, že má problém se srdcem. Brzy ale zjistili, že se mu neotevřely plíce. Příčinou jeho klidu byla velmi nízká hladina cukru v krvi. Ke stabilizaci potřeboval tři injekce čistého cukru. Celé dva dny musel být připojen na dýchací přístroj, dokud se mu dostatečně neotevřely plicní laloky, aby mohl dýchat sám. V noci jsme se u něho s Carrie střídali a hladili mu tělíčko. Teprve čtvrtý den jsme si ho konečně mohli vzít do náruče.
Je těžké popsat pocity, které jsme během těch dní prožívali. Těžké, protože byly tak rozporuplné. Byl jsem úplně vyčerpaný, ustrašený, zmatený. Velmi dobře si pamatuju na neustálý smutek, který nade mnou visel jako černý mrak. Všude jsem cítil slanou příchuť slz. Během těchto prvních týdnů byla situace o to tvrdší, že jsme neměli nablízku nikoho z příbuzných. Zároveň jsem ale cítil silnou lásku a radost. Byla to láska, kterou táta chová vůči svému synovi, a radost z toho, že jsem táta. Lékaři a celý personál nám vyjadřovali naději – říkali, že Joziáš má šanci se uzdravit.
Po celé řadě vyšetření začaly jednotlivé díly skládačky pomalu tvořit celkový obraz: Joziáš měl v mozku rozsáhlejší krvácení. Během porodu měl poškození mozku čtvrtého (nejvyššího) stupně. Lékaři mi opakovaně vysvětlovali, že je zázrak, že vůbec žije a že se mu vzhledem k dané situaci daří dobře. Jeho postižení dostalo jméno: mozková obrna.

Po dvou týdnech Joziáše propustili z nemocnice. Konečně jsme si své miminko mohli vzít domů!
Normálně novorozenec již brzy zvedá hlavičku, postupně si hraje s nožkama, otáčí se a sám sedí. U Joziáše to je jinak: Tyto pokroky, které běžně považujeme za normální a samozřejmé, jsou pro něho těžko zvládnutelné.
Joziáš má rok a půl. Má drobnější problém se sluchem, proto dostal naslouchadlo a také potřebuje silné brýle. Jeho tělíčko je ochablé, ale když se pokouší pohnout, svaly se mu natahují. Velké svalové napětí vyžaduje mnoho energie, a proto málo přibývá na váze. Hlavičku udrží zvednutou už asi patnáct minut. Ruce má pořád v pohybu, ale velmi nekoordinovaně. Otočit se na bříško nebo na záda nebo sedět – to jsou pro něho náročné úkoly, kterým se bude muset učit asi celá léta, než to zvládne. Jí kašovitou stravu.
Nejraději by si celý den hrál, ale i k tomu potřebuje naši pomoc a pozornost. Bývá to pro nás velmi únavné. Obličejové svaly má velmi ochablé, proto ze sebe dostane jen některé hlásky a zvuky. To sice komplikuje komunikaci, ale náš kluk má své způsoby, jak se dorozumět. Když nám chce něco sdělit, používá ručky nebo otevře dokořán pusu.
Joziáš má rád knížky a zvláštní je jeho pozornost. Rád obrací stránky, což se mu docela daří, i když je to někdy na třetí čtvrtý pokus, ale ví, co dělá a čeho chce dosáhnout. Je legrační, že stránku obrací teprve tehdy, až mu řekneme. Nejdůležitější však je, abychom mu nikdy jeho knihu nezavírali. Z toho je nešťastný. Vždycky se také moc těší na poslední stránku. Knihu zavře dřív, než ji dočteme a hrdě se na nás podívá, jako by říkal: „Tak jsem to přečetl!“
Přes všechny potíže je Joziáš nejšťastnější kluk, kterého znám. Jeho smích je jako výkřik radosti a dokáže se smát skoro u všeho, což je trochu nezvyklé. Má měkkou kůži, velmi hezký obličej a nádherné rezavé vlasy. Svýma nevinnýma modrýma očima se rozhlíží po světě. Když přijdu domů, Joziáš se skoro nepřestane smát. Nikdy mě nikdo nevítá tak jako on.

Joziáš mě učí, že životní hodnoty nezávisí na tom, co dokážeme. Žijeme ve světě orientovaném na výkony. Naše vlastní hodnota závisí na tom, co jsme už dokázali. Teď už mám v srdci jistotu o tom, co jsem dřív rozumem jen tušil: Naše hodnota není závislá na tom, co děláme nebo co dokážeme. Máme svou hodnotu prostě v tom, že existujeme. Život je především být, ne mít nebo něco dokázat.
Jsem teprve na začátku své cesty s Joziášem, jsem velice zvědavý a těším se na to, čemu mě v dalších letech ještě naučí…
-------------

  Napište svůj názor.

„Já budu jásotem oslavovat Hospodina, jásat ke chvále Boha, který je má spása. Panovník Hospodin je moje síla. Učinil mé nohy hbité jako nohy laně, po posvátných návrších mi dává šlapat.“
Abakuk 3,18-19