Čtení Bible obnoví váš život

Tisk na papír
menu
 

Medvěd v jeskyni

Když se rodina dostane do vypjaté situace, jako třeba odjezd na dovolenou, úraz dítěte nebo dokonce stěhování, kdy se objeví plno otazníků, nejistoty, děti pláčou, žena lítá a neví, jak všechno stihnout − muž zachová rozvahu, klid, ujme se nejmenšího dítěte, vezme ho do náruče, na druhé dítě se usměje, pohladí ho po vláskách, vezme za ruku, ženu uklidní vlídnými slovy, ze kterých si ona vyvodí, že se na něho může spolehnout, že ji má rád, že situaci zvládne, postará se o potřebné a nabude rovnováhy.

Mnohá žena si asi s uchechtnutím posteskne, to bych chtěla vidět; a ten kdo to píše, ať se přijde podívat na mého manžela. Co v takové chvíli asi muž prožívá? Je vůbec reálné takto reagovat?

No, nemá to snadné. Ani muž, který se projevuje jistě, pevně, navenek jako by si věděl rady, nemá v sobě stoprocenntní jistotu, že situaci ovládá a že vše dopadne tak, jak by si přál.

Kolikrát uvnitř pociťuje tíseň, kdy neví, co má dělat, neví, jak se zachovat, každé rozhodnutí je vlastně risk.

Reaguje různě. Ne vždy dokáže být tak statečný, aby v důvěře zvedl zraky k Bohu, chopil se své odpovědnosti a poskytl své rodině oporu, zázemí, pocit bezpečí.

Kolikrát musí sám v sobě hodně bojovat, jsou to těžké vnitřní boje, o kterých nikdo nemá ani tušení, odehrávají se často v jeskyni.

Na co muž potřebuje jeskyni

Rodině docházejí peníze. Byli spolu na dovolené, začíná školní rok, spousta výdajů a žena se hroutí tím, že neví, kde na to vzít. Muž si to uvědomuje, ale žádné rychlé řešení nemá. Sám je vyveden z míry, když se ještě navíc porouchá auto. A pak ho trápí i další věci; okterých neřekne nikomu, ženě, kamarádům, ani Bohu.

V takové chvíli zalézá jako medvěd do jeskyně. Třeba si lehne v obýváku na záda, kupodivu nezapne televizi, nesáhne po novinách, po dětech nekřičí (nebo taky křičí,.. ať jsou ticho), jako by ho nic nezajímalo, nespí, kouká do stropu a nikdo kolem netuší, co se v něm děje. Nebo prostě jen shrbí záda,. sedí a schová hlavu mezi ramena, sklopí oči a není s ním řeč. Chce být sám.

Taky se může stát, že odejde z domu, neřekne kam − sám to neví − možná bude bloumat po ulicích, možná se stáhne někam, kde ho nikdo nezná, nikdo na něj nebude mluvit. Chce sám přemýšlet − ne, přemýšlení není ten přesný výraz. Potřebuje strávit to, co se děje kolem něho. Nemusí nic dělat, nic moc vymýšlet, prostě jen nechat na sebe vzniklou situaci působit. V klidu bez vnějších vlivů se mu lépe hledá řešení.

Mé ženě se v takové situaci podařilo (našla odvahu!) si přisednout, oslovit mě a zeptat se: „Chceš si povídat?„ Po určité pauze se ode mě dověděla: „Nechci.“ Překvapeně zůstala sedět, po několika vteřinách zaváhala, jestli (uraženě) odejde, a v tom jsem jí vyjádřil svoji touhu: „Ale zůstaň tady!„ Zůstala sedět.

Pobaveně jsem sledoval, jak se mi podařilo dostat ji tam, kde ji chci mít: situaci ovládám já; tak trochu ji držím v šachu − na jedné straně potřebuji trochu času na to, abych se dostal do rovnováhy, a zároveň mám zajištěno, že ona mě nebude předbíhat lepšími nápady, než mám já − aspoň teď by pro mě bylo náročné je poslouchat a přijímat.

Když tam tak seděla (jako by před jeskyní čekala, až to tam její medvěd vymyslí), vyrušoval mě můj obdiv vůči ní. Neurazila se, nenaštvala se. Domnívám se, že netušila, co se ve mně děje, ale akceptovala to a podle mého pokynu zůstala a čekala. Obdivoval jsem její poslušnost, oddanost, byť nerozumí, co se děje.

Pokud někdo říká, že muži jsou ješitní, asi má pravdu, zvlášť v očích ženy. Šťastná žena, která to pochopí a nesnaží se svého muže zbavit ješitnosti tím, že ho bude ponižovat. Naopak mu projeví úctu, dá na něho, poslechne ho − pak ho neuvidí jako ješitného; vlastně podle Pavlovy rady v Efezským 5,32 projevuje svému muži úctu.

To, že manželka zůstla před jeskyní a dala najevo připravenost čekat, až vylezu, mě vylákalo ven. Vstal jsem, vzal ji za ruku a vyšli jsme spolu ven, povídali si, sdíleli se, podařilo se mi vyjádřit jí své pocity a jí se podařilo všechno vyslechnout, byť to nebylo všechno příjemné.

Možná mi naznačíte, že vaše žena by to nedokázala, že by určitě vyletěla nebo se urazila. Možná. Prozradím jen, že celou dobu manželství se spolu snažíme držet biblického modelu, že muž má svou rodinu vést, že má ženu milovat a ona mu má projevovat úctu, což mnohdy představuje, že se mu podřídí. Stále se to učíme, nejde to samo od sebe.

Co muž v jeskyni dělá

V jeskyni se rozhoduje o tom, jestli se něco změní, rozhoduje se o tom, co se bude s mužem dál dít. Je to místo, kde může docházet k zásadním změnám v životě.

Objevil jsem kouzlo jeskyně. Jeskyně se mi však stala něčím jiným, než se obvykle vnímá, už pro mě není „trucovnou.“ Její kouzlo nespočívá v tom, že je tam tma a neni mě vidět.

Je tam světlo, ale jiné; světlo, které normálně neuvidíte; světlo, které je vidět, i když zavřete oči, světlo, které muž získává, když se zklidní, vzdá, když mlčí před Bohem a čeká, co Bůh řekne.

A řekne něco? Jak Bůh mluví, Mluví samozřejmě prostřednictvím Bible, kázání, moudrých lidí, ale i blízkých lidí, jako je žena nebo děti, mluví prostřednictvím různých událostí − my si jich často všímáme, až si uvědomíme, že nám šlo o život − ale Bůh mluví také tehdy, když přemýšlíme (Římanům 1,20), Když přemýšlíme o světě i o sobě, když si dáváme dohromady souvislosti, když jsme sami a modlíme se. Někdo možná řekne, že je odvážně tvrdit, že Bůh promluvil ve chvíli, kdy jsem si něco uvědomil, třeba svůj hřích a došlo mi, že mi hřích stojí v cestě, a proto nevidím, co dál. Teprve, když jsem ho vyznal a před Bohem se rozhodl, že už s tím chci skoncovat, tehdy jsem pochopil, co mohu dělat, co mám dělat − do té doby jsem to nebyl schopen pochopit.

Bůh mluví také tím, že najednou mám klid, uvědomuji si bezpečí, mluví tehdy, když já reaguji vírou, když uvěřím tomu, co znám, co jsem už tolikrát slyšel. a teď Bohu řeknu, že ho beru za slovo, že jsem se právě rozhodl ho poslechnout.

K takovým chvílím muž potřebuje klid, možná se projevuje jako nevrlý, nemluví − prostě zaleze do „jeskyně„ a tam si řeší to, co se děje v něm.

Jako vyměněný

Jsou to však chvíle, kdy muž může čerpat. Bůh mluví, proměňuje, připravuje ho, ukazuje mu cestu, kudy dál, a on nabírá sílu, přijímá ujištění, že Bůh půjde s ním, že mu bude krýt záda a razit cestu kupředu. Dostává odvahu (někdy až nadlidskou) k tornu, co je před ním, aby uměl být rozhodný, statečný, aby si ho Bůh mohl používat, jak potřebuje. Z jeskyně vychází posilněn, povzbuzen, i za cenu rizik se chápe své odpovědnosti a jde dál.

Pak dokáže zvládat nové věci, s novou silou, energií, nápady. Přitom to nejsou projevy průhledného siláctví. Když totiž člověk naslouchá, co říká Bůh, pak se proměňuje celá jeho osobnost. Tak získává sílu, ale také schopnost všímat si detailů, je z něho muž, který dokáže podat úžasné výkony, zvládat spoustu práce, překonávat a úspěšně řešit problémy − a pokud ne, tak se jim aspoň nevyhýbá, nebojí se jich, neutíká před nimi, ale zabývá se jimi a hledá řešení.

Navíc u toho nevypadá jako frajer se siláckými řečmi, ale jako muž, který má srdce, soucit, určitou jemnost a nerozdrtí jako slon v porcelánu všechno, co je menší nebo slabší než on.

Takovou situací u nás bývá zvládání večerních procedur − večeře, úklid, poslední kontroly do školy. Je třeba důrazu, abychom jako rodina s jednou televizí zvládli všechny požadavky na její sledování, abych dokázal rozhodnout, na co se budeme dívat, na co ne, kdy ji vypneme, abychom stihli rodinné povídání, společné čtení (Bible, křesťanské beletrie...) a také jít včas na kutě. Při potřebném důrazu nemůžu zapomínat, že každé dítě má svou jemnou dušičku, která potřebuje citlivost, čas, lásku, má oprávněné potřeby. − No, řeknu vám, že ta kombinace „důrazu“ a „srdce„ bývá často náročná, ale vnímám ji jako nesmírně potřebnou.

Jak to muž zvládá, když nezvládá?

Ted budeme muset být velmi tiše, protože se dostáváme na území, kde je radno nemluvit nahlas a pokud vůbec chcete něco říct, tak jen šeptem. Mezi námi, zvládá to jen velmi těžko. Ale nahlas se to nesmí říct. Teda může, ale muži to slyší neradi a ještě víc neradi to uznávají, zvlášť když se to týká jich − někteří tak vyletí, že to za ten řev nestojí, jiní se stáhnou, že nejsou ničeho schopní, a to je myslím taky škoda. K tomu mám šalomounské vysvětlení, že žena má muži projevovat úctu, a to vždy, protože to tak je napsáno v Bibli a v Bibli je to podle mě tak napsáno proto, že tak Bůh muže stvořil. Proto myslím, že je správné, aby žena muži projevovala úctu i tehdy, když on nezvládá, dokonce i tehdy, když nezvládá to, aby uznal, že nezvládá. Ale už s těmi složitostmi končím.

Příklad: máme v předsíni rohy stěn a když kolem nich jezdí děti na odrážecí motorce nebo hrajou fotbal, tak se někdy stane, že se z nich kousek omítky urazí. Není divu, že žena touží po tom, aby rohy vypadaly pěkně, tedy abych se o to jako muž postaral. (Ti, kdo mají hodné děti nebo jsou v jiné životní situaci, si určitě najdou podobný příklad.)

Musím se pochlubit, že teď právě rohy vypadají slušně, protože jsem je před čtrnácti dny opravil. Pokud mě neznáte blíž, tak stojí za to poznamenat, že domácí údržba je v mém seznamu důležitosti až někde hodně vzadu. To je prostě jedna z věcí, které nezvládám.

Ale musím říct, že mám strašně rád pocit, že zvládám, a čím víc toho zvládám, tím se cítím lépe. Vždy, když něco zvládnu, manželka mi dá najevo, že si mě váží. Není to ta nejhlubší příčina, proč ji miluji, ale povzbuzuje mě to k větší a hlubší lásce vůči ní.

Trvalo to několik dlouhých týdnů, snad i měsíců, co jsme měli doma uražené rohy. Všiml jsem si toho, věděl jsem o tom, moje Mařenka taky; jednou mě poprosila, jestli bych si někdy na ně nenašel čas. Přikývl jsem, sám jsem to uvnitř uznal, ale nic se nedělo. Vážím si Mařenky proto, že se kvůli tomu se mnou ani jednou nehádala, nepřipomínala, snášela to, jak nezvládám, projevovala mi úctu dále za všechno to, kde jsem zvládal (to jsem se jí vždy rád po chlubil), až jsem se jednou v sobotu konečně odhodlal spravit jeden roh (na další mi nezbyl čas, síly nebo chut, už nevím). Můj pocit, že zase zvládám něco, co obvykle nezvládám (domácí údržbu), mě posílil k tomu, abych Mařence znovu dal najevo, že ji mám rád a ona mi vyjádřila ccenění, že jsem se zakrátko pustil i do zbývajících rohů, takže je momentálně máme zase v pořádku.

Dal jsem vám tady nahlédnout do svého přemýšlení, možná trochu odvážně, ale uvědomuji si, že pro naše manželství bylo velmi cenným přínosem naučit se takto mezi sebou otevřeně komunikovat. A téma „jeskyně“, tedy chvil, kdy jsem z jakéhokoli důvodu nesvůj a hledám odpovědi u Boha, jsou--pro mě teprve nedávným objevem, o který jsem se chtěl podělit. Napište mi, jak to prožíváte vy.

Jenda Vopalecký
Ethos 2003/4


Hodnocení článku:
 Článek mě nadchl.
 Dal mi nový impuls.
 Dávám mu za pravdu.
 Není na něm nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.
-------------

  Napište svůj názor.

www.ethos.cz/medved-v-jeskyni.php
Krize mužství

Layneová, Leanne
Krize mužství
Návrat, běžná cena 195 Kč
Naše sleva: 6 Kč
Vaše cena: 189 Kč

ks

Objevil jsem kouzlo jeskyně. Jeskyně se mi stala něčím jiným, než se obvykle vnímá, už pro mě není „trucovnou.“

Být mužem odvahy a srdce je náročné, ale u Boha jsou zdroje, aby to dokázal.

Není to frajer se siláckými řečmi, ale muž, který má srdce, soucit, určitou jemnost. Nerozdrtí jako slon v porcelánu všechno, co je menší nebo slabší než on.