Ethos - Domovská stránka


Křesťanské čtení pro celou rodinu

menu
 

 Bible mluví
 Mezilidské vztahy
 Sexualita
 Manželství
 Ženy
 Chlapi
 Výchova
 Zdraví
 Aktuální dění
 Život a hodnoty
 Duchovní život
 Pro děti


------

Citát z Bible:

Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.

Ef 2,10 E
(Další citáty)

------

Neberte mi to dítě

Další dítě?!

Táňa měla s manželem tři děti, žádné z těhotenství neprobíhalo bez vážných komplikací (vždy byla riziková) a určitých následků (např. císařský řez). Když jí bylo třicet, znovu otěhotněla.

"Toto těhotenství přišlo v době, kdy naše manželství téměř nefungovalo. Byli jsme si s manželem hodně vzdáleni po citové i po "manželské` stránce. Manžel chtěl mít navařeno, uklizeno, vysypal peníze, kterých jsme v té době měli celkem dost. Byla to doba, kdy jsem cítila, že děti už odrůstají, tak jsme uvažovali, jestli si dítě nechat. Dohodli jsme se, že ano. K lékaři jsme šli s tím, že si dítě necháme. Byli jsme rozhodnuti. Lékař se k tomu však postavil velmi negativně. Vyšetřil mě a místo těhotenského průkazu vytáhl papír, že sepíšeme žádost o potrat. Já jsem se bránila, že potrat ne, že jsme s manželem dohodnuti, že si dítě necháme.Doktor začal vysvětlovat, že dětí máme dost, doba je nejistá a co ten věk. A že už mám za sebou víc těhotenství, že organismus je slabý, že jsem po operaci a že to ohrožuje v prvé řadě mě. A také, že to dítě nemusím donosit.

Těhotenství je riziko

Konzultovala jsem to s manželem a šli jsme za lékařem znovu. Doktor nás zase přesvědčoval, že to je rizikové a máme si uvědomit, že může dojít k potratu, nebo to také nemusím přežít. A co si potom manžel počne sám se třemi dětmi. Tenkrát se mi zdálo, že to se mnou myslí dobře. Dnes se na to dívám jinak − nebral v úvahu lidský cit. Jen nás tlačil, abychom se na to dívali ze zdravotní stránky a abychom viděli své tři děti. Přesvědčoval nás asi měsíc. Hájili jsme se, že dítě chceme, a týdny utíkaly. Přišel dvanáctý týden. Lékaři rozhodli, že to prý neudržím. Nakonec jsme v obavě z narození poškozeného dítěte na interrupci přistoupili. Bylo to ale proti našemu vnitřnímu cítění. Bez opory, sama... Přišel den, kdy jsem měla podstoupit interrupci. Manžel tam se mnou nebyl, šla jsem sama, vnitřně jsem s tím nesouhlasila. Bylo to proti mé vůli. Tenkrát jsem Boha neznala, dnes vím, že ke mně tehdy mluvil.

Ničím to, po čem druzí touží

Ještě během vyšetření před vlastní interrupcí jsem se znovu ptala, jestli si dítě opravdu nemůžu nechat, jestli je to opravdu nutné. Lékař mi řekl, že si nemusím dělat žádné výčitky. Vždyť už mám tři děti, mám myslet na ně a těhotenství je riskantní. Nechali jsme se přesvědčit, přestože výsledky testů žádné komplikace ani poruchy nenaznačovaly. Ničím to, po čem druzí touží Znám prostředí porodnice, viděla jsem, jak ženy touží po dítěti a udržují těhotenství. Mají za sebou spontánní potraty a teď leží v naději, že dítě donosí. Působí na vás, když s těmi ženami ležíte. A já jdu na interrupci − dávám pryč něco, co ostatní ženy nemají a po čem touží. Byly tam i ženy, které prožily interrupci v mládí a teď nemohly otěhotnět. I když se tvrdí, že čím dřív se interrupce provede, tím lépe, v každém případě je to hluboký zásah. Zvlášť u dívek, které ještě nerodily, dojde při interrupci k násilnému otevření děložního hrdla. Byť se říká, že miniinterrupce je šetrná, není to pravda, pořád je to násilný zásah. Provádí se odsávačkou. Dívka slyší hrčení stroje a srdce se jí svíjí bolestí, i když se snaží neslyšet. Z lékařského hlediska je to maličkost, za pár hodin jde dívka domů, přes víkend si odpočine a nikdo se nic nedoví. − Ale Bůh to ví. A dívka netuší, že právě začalo celoživotní trauma nejistoty, výčitek, depresí

Odlidštěné prostředí

Probíhalo to jako na běžícím pásu. Přišla jsem, převlékla se a posadila se do řady. Ještě jsem váhala: mám se zvednout a jít pryč? A dítě si nechat? Ale už jsem měla strach, neměla jsem odvahu všechno vracet na začátek. Nejdříve byly na řadě miniinterrupce. Bylo vidět, jak dívka nebo žena vchází a za nějakou dobu ji vyvezou na vozíku, ona je bledá, bolest ve tváři i v duši, některé ženy i vykřiknou. A to všechno působí. Tak jsem tam seděla1 − a další a další... jako na porážku. Doktoři se tváří, jako by si vůbec neuvědomovali, co dělají. Přistupují k tomu s rutinou. Je to pro ně normální − odstraňovat živé, byť nenarozené dítě. Zabíjejí něco živého − člověka. Pocity jsou hrozné, člověk je úplně sevřený a bojí se. Velký strach, nejistota, člověk neví, jestli dělá dobře, nedělá dobře, pořád se to ve mně bilo. V té době jsem už děti měla, vím, jak rostou, jak se vyvíjejí, co všechno s nimi prožívám, první úsměvy, první krůčky, první žvatlání, ale i nemoci... Žena, která už jednou měla dítě a další dává pryč − to je strašné. Čas nic nezahojí! Podobně ženě, která v mládí utratí své dítě, se to po čase vrací, až je těhotná a má dítě. To vše si vybaví: už mohla mít dítě, které by bylo tak a tak velké. Pokud někdo tvrdí, že to žena dokáže potlačit, není to pravda. Může to pohřbít hluboko, ale ani žena ateistka nedokáže zapomenout. Neutopí to v alkoholu, v úniku k veselému životu, k drogám, ke střídání partnerů, k hledání lásky. Taková je interrupce. Nedá se zapomenout, to v člověku zůstane.

Jinýma očima se na to dovedu dívat teprve až teď, když jsem uvěřila. Já jsem ten hřích, tu špínu ze sebe smyla, když jsem klečela a vyznávala Pánu Ježíši, že na sobě mám i tento hřích.

Jedna z mnoha

Nakonec mě zavolali, vešla jsem dovnitř, lehla si, připoutali mě. Ještě jsem se pořád vyptávala, jestli opravdu... Cítila jsem chlad, odstup, nezúčastněnost od lékařů i od sestřiček − žádné povzbudivé ‚nebojte se, to bude dobré,` nic. Jsou už tak otupělí − i ty sestry, asi si ani neuvědomují, čeho jsou přítomny, a přitom jsou to i ženy matky!

Přístup lékařů byl studený. To se snad nedá ani vyslovit: "Tak si tady lehněte, roztáhněte nohy." Rutina. Nezájem. A co Bůh? Vím, že jako Boží stvoření máme v sobě místečko určené pro Boha. Nevěřící člověk tam má prázdno. Ale to místo pro Boha je v každém člověku, protože jsme Boží stvoření. Bůh se v nás ozývá, stojí o každého člověka. Volal i mě. Já jsem v té době nebyla věřící, ale uvědomovala jsem si, že existuje. V narkóze Na sále mi dali injekci, napočítala jsem do šesti, sedmi, osmi − a probudila se až na pooperačním pokoji. Byla tam se mnou pacientka, která byla v řadě přede mnou, ta už byla vzhůru. Vím, že jsem plakala, křičela. Stáli u mě lékaři, protože jsem se asi nějak pohybovala a − dávali mi uklidňující injekci.

Neberte mi to dítě!

Vzhledem k tomu, že jsem v porodnici už dříve ležela delší dobu, některé sestřičky si mě pamatovaly. Dověděla jsem se, že v průběhu interrupce jsem se v narkóze velmi bránila, dokonce i slovy. Křičela jsem: "Neberte mi to dítě! Proč mi to berete, proč to děláte!? Já ho chci." Spolupacientka mi říkala, že jsem křičela, když mě přiváželi, že jsem křičela i při probuzení. Řekla bych, že tak se projevuje to, co člověk opravdu uvnitř cítí. Když je při vědomí, dovede se ovládat, dává si pozor. Ale ve spánku všechno bez zábran vyplynulo ven. Věděla jsem, že to, co podstupuji, je špatné.

Okamžitě nastoupily výčitky (o tom žádný lékař předem neinformuje). Bolelo mě, že to bylo něco zlého, že jsem to dítě neměla dávat pryč. A to jsem pořád ještě nevěděla všechno.

Zavolali lékaře, který mě přijímal. Byl to lékař, který se mnou prožíval i předchozí těhotenství a věděl, že toužím po kombinaci dětí. Vyčítal mi, proč tak vyvádím, proč si z toho dělám starosti, že bych to stejně nedonosila a podobně. Zeptala jsem se, jestli by mi nemohl říct, co to bylo. Řekl. − Ale já vám to tady neřeknu, nemám sílu − hrozně to bolí...

Silný otřes

Celá ta interrupce se mnou silně zatřásla. Navíc jsem to všechno prožila "sama", neměla jsem vedle sebe manžela, nebyl tam se mnou v den interrupce, nepřišel za mnou následující ani další den − a já jsem tolik potřebovala nějakou oporu, aspoň jeho pouhou přítomnost. Dnes vím, že vnitřně trpěl, bylo to proti jeho citu, proti jeho vůli, a proto raději za mnou ani nechodil.

Dovolím si hodnotit, že pokud žena má v takové situaci manžela, který ji podrží, je to pro ni lehčí. Ale pokud to žena podstupuje sama, například svobodná dívka, má to nesmírně těžké. Ta má nanejvýš rodiče, ale musí se s tím vyrovnávat sama.

V noci jsem nemohla spát, uklidňující prostředky nezabíraly. Když tam sedíte, ležíte, slyšíte miminka, i když jsou o patro výš nebo níž. Nemluvě o tom, že na vedlejším pokoji byly ženy po císařském řezu a děti měly buď u sebe nebo jim je nosili ke kojení. A já ležím, mám za sebou něco hrozného, cítím se vyrabovaná, prázdná, vykuchaná, zbytečná... Konečně doma Doma na mě všechno čekalo, nemůžu si nijak odpočinout. Manžel je v kolotoči v práci, já oslabená zákrokem fyzicky a zdeptaná psychicky. A teď vidím děti, které mám doma...

Čí je to vina?

Uplynulo pár týdnů a měl by nastoupit normální manželský život. Ale ono to nešlo, protože vztah mezi mnou a manželem byl narušený. Naše manželství bylo takové polofunkční.

Kdo za to může? Když jsem prožila takovou bolest, drásání nervů, výčitky a byla jsem na všechno sama − začal ve mě vzrůstat pocit: "Za to může on!"

Neobviňovala jsem sebe, říkala jsem si, že to vždycky odnese ženská, ona na to doplatí − vůbec jsem si neuvědomovala, že muž tím také nesmírně trpí. Ale u muže se to projevuje jinak.

A tak jsem ze všeho vinila manžela. Podle mě to byla "jeho" vina, "jeho" bolest, kterou jsem nesla já − on u toho nebyl, v něm nikdo nekuchal, neřezal, z něho nic netrhali. Proto jsem ho obviňovala za prožitou bolest, vnitřní i fyzickou.

Pořád jsem ho obviňovala a on to nechápal. Krize se začala prohlubovat i v něm. Chtěl vést normální manželský život, chtěl manželství za každou cenu udržet, chtěl ho mít normální − a já jsem toho nebyla schopna. Pokud jsem se k tomu donutila, bylo to pro mě velké utrpení, které jsem jen probrečela. Odmítala jsem ho také proto, že jsem měla strach, abych znovu neotěhotněla. Často jsem jednala až agresivně. Docházelo k hádkám, sporům i víc...

Nic jsem k němu necítila. Pokud jsem dřív k němu nějaký cit měla, teď byl ubitý mým přesvědčením, že mi ublížil, způsobil bolest, dovedl mě na operační stůl − on byl příčinou všeho.

Deprese

Nestojím za nic Já sama jsem začala propadat depresím, smutku, že všechno je zbytečné. Neuměla jsem si to v sobě srovnat. Nechtěla jsem s ním žít. Interrupce byla stále ještě živá rána, hnalo mě to do hlubších depresí, ubíjelo, vedlo k nenávisti nejen vůči němu, ale i vůči sobě samé. Přestala jsem si sama sebe jako člověka vážit. Připadala jsem si zbytečná, dobrá jen na práci doma. Ale i výchovu dětí jsem zanedbávala. Táňa se vrhla do společenského života, začala podnikat − také proto, aby otupila svou vnitřní bolest.

Únik z reality − já jsem někdo!

S manželem jsme se dohodli, že budeme spolu žít jenom kvůli dětem. Já jsem měla svoje, on také. Nějak jsme přežívali. Neuvědomovali jsme si, že nám děti vyrůstají v manželství, kde u matky nevidí úctu k otci, vždyť jsem ho shazovala. Tehdy jsem se začala věnovat kariéře, měla jsem větší rozhled a říkala jsem si, že se tím budu léčit, že tak najdu to, co potřebuju: v kariéře, v penězích, měla jsem dost vysoký výdělek, samostatnou práci, zodpovídala jsem za firmu, měla ji na starosti a v ní prakticky neomezené možnosti, neomezenou vládu, rozhodovala jsem o bytí a nebytí zaměstnanců, o jejich životech. Tak jsem si upevňovala sebevědomí a zdálo se mi, že jsem někdo

Manžel se podle mě pořád hrabal jenom v dělnických profesích, kdežto já jsem byla někdo! Vznikal i rozdíl v okruhu mých známých a jeho známých, začala jsem se pohybovat ve vyšších kruzích, mezi podnikateli, vyššími úředníky, mezi řediteli, náměstky, manažery, kdežto on se pořád pohyboval ve vrstvách pro mě příliš obyčejných. Přitom se stále snažil udržet rodinu. Dnes vidím, že Bůh působil, věděl, jak mě zlomit, použil si k tomu manžela: v jednom období přestal jít proti mě a odporovat mi, začal být ne apatický, ale klidný. Tvrdil, že jediné, co mě může zlomit, je láska.

Síla lásky

Na rozdíl ode mne manžel vyrostl v nábožensky založené rodině, pojem Boha mu nebyl cizí. V období těžkých krizí po interrupci odněkud přišel s rozhodnutím, že bude svou ženu milovat. − Zatím to bylo z jeho vlastních, nedostatečných sil, ale pocítila jsem rozdíl. Když jsem na něho vyjela, on mi klidně odpověděl: "Jen si zanadávej, já u toho nemusím být." Jeho "láska" mě začala nahlodávat.

Dosud se mi zdálo, že ho mám k sobě tak pevně připoutaného, že stačí jen zahýbat prstem a budu s ním manipulovat. Ale on se nenechal manipulovat! On se nikdy nenechal manipulovat. Spíš se věnoval rodině. A já jsem se pohybovala v kruzích, kde nic není problém, byla jsem úspěšná, měla jsem kolem sebe dost přátel a ti mě utvrzovali, že můj muž za moc nestojí, že bych se třeba mohla i rozvést, že by si mě možná i někdo vzal − a pak už je snadné takové představy rozvíjet. Jen jedno mě vyrušovalo: mateřský pud, který mě pořád vracel k dětem. Není všechno zlato... Manžel také v takových kruzích dřív býval, ale je velice citlivý a poznal, že to je jenom přetvářka, slupka, obal, obláček, že lidé si tam jenom hrajou. Já jsem byla slepá, neviděla jsem to. On věděl, že to jsou lidé, kteří podrazí, při sebemenším problému nechají, nepodrží. Když se to přiblížilo, když cítil, že mu hrozí opuštění, stáhl se, a pohyboval se v kruzích obyčejných lidí, pro mě v té době celkem nepřijatelných. − A dávala jsem mu to najevo. A co děti? Byla to hrozná doba. Často jsme se hádali, děti bývaly u toho a plakaly: "Prosím vás, nehádejte se..." Dnes se za to strašně stydím a prosila jsem Pána Ježíše, aby mi to odpustil. Vím, že mi to odpustil; a prosila jsem i děti, aby mi to odpustily. Po obrácení jsem přišla za nimi a s pláčem je prosila, aby mi odpustily.

Konec kariéry

Já jsem v té své společnosti nějak neuspěla, prostě jsem jim nestačila. Přece jenom přišly nemoci dětí, kdy jsem se jim musela víc věnovat. A společnost mě jednoduše vyřadila − prožila jsem tvrdý pád do reality, jak mi to manžel předpovídal. Takže jsem byla zase neúspěšná. Následovaly deprese, ponížení, Pocit viny z interrupce byl stále živý. Měla jsem neuspořádaný vztah k mužům, k manželovi. Neměla jsem sama sebe ráda. Pohrdala jsem sama sebou. Strašné věci. A odtud je už kousek k sebevraždě. I o ni jsem se pokusila.

Táňa měla přítelkyni, která s ní často mluvila o Bohu. Dlouho nechtěla slyšet, ale nakonec se dala pozvat. Když Bůh volá... Trvalo pouze týden od mé první návštěvy mezi křesťany, než jsem pochopila, co mi Ježíš nabízí, a než jsem to přijala. Najednou jsem po tom velmi toužila a uměla si zařídit čas. Dovedla jsem všechno odbourat a přijít mezi ně. Hodně jsem se vyptávala, ráda bych si o tom něco přečetla, a tak jsem si obstarala Bibli.

Ve sboru mi to připadalo domácké. Bylo nás tam sice dost, ale příjemná, milá atmosféra. Lidi se bavili mezi sebou, podrželi vám kabát a já jsem cítila, že takto bych chtěla žít. Vnímala jsem zájem o sebe, o druhé lidi, nebyla jsem tam nikomu lhostejná.

Obrácení jsem prožila u své kamarádky. Ona byla tou, kdo se mnou začal mluvit o Ježíši − a trvalo to čtyři roky, než jsem ho přijala. Dnes ji mám jako sestru, hm, ještě víc než sestru, je taková máma.

Zázraky se dějí

Po obrácení se všechny hodnoty v životě Táni a její rodiny radikálně změnily. Manžel je člověk, kterého mám nesmírně ráda. Přijal do svého života Ježíše hned po mně.

Je poměrně uzavřený, raději se drží stranou. Netlačí se a neprosazuje se ani mezi příbuznými. My jsme jako rodina vlastně čtrnáct let nežili. Teď jsme jako novomanželé. Každou chvilku, která nám zbude, byť je to jenom hodina, trávíme rádi spolu jako rodina.

Naše nejstarší dcera má osmnáct, už se trochu osamostatňuje, má svoje zájmy a my strašně litujeme, že jsme si těch krás neužili dřív. Teď jezdíme jenom s menšími dětmi a snažíme se být spolu. Místo abychom šli třeba někam na návštěvu, raději si sedneme pokud možno všichni − celá rodina. Ani nemusíme příliš mluvit, cítíme, že je nám strašně dobře, že jsme rodina. Teď po čtrnácti letech jsme poprvé prožili dovolenou. Celá rodina, to jsme neznali, protože si každý žil po svém. Celá rodina na dovolené, to bylo úžasné.

Najednou mi připadalo úplně normální, že nekouřím, neměla jsem potřebu někam chodit. Vyšli jsme si ještě na ples, ale necítili jsme se tam. Jako bychom tam nepatřili. Než jsem uvěřila, občas se u nás objevily určité časopisy nebo kazety. Potom jsme je okamžitě vyhodili, věděli jsme, že je to špatné, že to do naší rodiny nepatří.

Ze dne na den jsem začala jinak vychovávat děti. Dřív jsem měla svůj směr a cíl výchovy. Teď vím, že moje dřívější představa o tom, jak dceři v šestnácti zařídím antikoncepci, aby si mohla užívat, byla absurdní, znamenala by pro ni zkázu.

Pochopení

Podobně to bylo i v dalších oblastech. V první řadě jsem si uvědomila, že mě manžel tenkrát k potratu nenutil, že to nebyla jen jeho vina, ale že jsme u toho zplození byli oba. On také velmi těžce prožíval dny, kdy jsem byla na interrupci. Vždyť to bylo proti jeho přesvědčení, vždyť o tom rozhodl někdo jiný! I on prožíval velikou vnitřní bolest a krizi.

Celá léta jsme si jeden druhému nejrůznějšími způsoby a snad ve všech oblastech ubližovali. Odpustila jsem mu a prosila i jeho za odpuštění. Začala jsem ho mít ráda. Je to kamarád, je to přítel. Vidím, prožívám, že Pán Ježíš je nad ním. Manžela miluju nesmírně proto, že mu vděčím za záchranu rodiny, za záchranu svého života. Byl to on, kdo mě zachránil před sebevraždou. On mi vytrhl nůž z ruky. Jsem Bohu vděčná, že dnes je naše manželství zachráněné.

Nový život

Bůh začal čistit naši rodinu od toho nejhoršího bahna a postupně čistí i další věci. Vytáhl mě z mé společnosti, vrátil k rodině. Vrátil mě k manželovi. Upevnil vztah mezi mnou a dětmi. Takřka ze dne na den zázračným způsobem stvořil vztah, kdy jsem začala manžela respektovat, milovat ho, ale nejen duševně, i fyzicky. Přestal mi být odporný, naopak zamilovala jsem si na něm každou vrásku, prostě všechno na něm miluju. Nejenom to, jak vypadá, ale hlavně to, co je uvnitř, v něm. Uvědomila jsem si, že mě k tomu přivedl svou láskou. A když jsem mu ji začala opětovat − díky Bohu za to − tak se mezi námi začal rozvíjet náš napůl rozpadlý vztah. Nejsme ideální, vyměňujeme si názory, ale už se nehádáme.

Vidím, jak Bůh v naší rodině pracuje. Ukázal mi, kde mám stát, ukázal mi můj cíl se mnou. Dnes vím, že se mám věnovat dětem, pomáhat manželovi. Dnes je u nás můj muž autorita, má Boha a učí se rozhodovat jako hlava rodiny. Vztahy s příbuznými Dokázala jsem odpustit i v rodině, rodičům, sourozencům. Léta jsme byli rozkmotřené se sestrou. Já jsem se díky Bohu změnila, ona zůstává stejná. Ale přesto jsme se nyní neuvěřitelně sblížily. Staly se z nás kamarádky, přítelkyně. Ona mou důvěru v Boha nekomentuje, ale vidím, že mě bere vážně. Když je jí nejhůř, zvedne telefon a nechá si o Bohu vyprávět, hřát se a hladit se po dušičce.

Ve srovnání s minulostí prožíváme obrovské uklidnění a uvolnění. Vnímám, že jsem člověk a že mě má někdo rád. Mám svoji hodnotu, byť jsem prožila mnoho hrůz a mnoho hrůz sama spáchala. Úlevu, uvolnění jsem našla až u Boha. Dnes si umím sama sebe vážit a dovedu se dívat zpříma. Byť jsem mnohé napáchala, vím, že mi Bůh všechno odpustil. Jsem bytost, která má svoji cenu pro Boha a mám cenu i pro svoji rodinu. I kdybych mu pořád děkovala, vždy to bude málo. Rozhovor zaznamenal

Jméno ženy je vzhledem k diskrétnosti změněno.

-------------

Dokud nemáme tvář

C. S. Lewis
Dokud nemáme tvář
Návrat, běžná cena 295 Kč
Naše sleva: 6 Kč
Vaše cena: 289 Kč

ks

Podobné články:


Co se při interrupci zamlčuje