Přiznat chybu, nebo zatloukat

Co není třeba? Bát se. Ale chybu je lepší přiznat.

Co mi řeknete, když se zeptám, jestli vás trápí nějaká vaše chyba, nějaké selhání, hřích (nebo ať už to nazvete jakkoli)? Odhaduji, že většina mi řekne: „Ne, nic takového mě netrápí!“

Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!

Hm, netrápí. A jste si něčeho takového vědomi? Spíš ne, že? Bible říká, že Bůh (konkrétně Duch svatý) člověka usvědčuje z hříchu (Jan 16,8), ale dnes jako by neusvědčoval. Lidé si dělají, co chtějí, hřeší, jako když pijou vodu, a nikomu to nevadí. − Opravdu nevadí?

Jak by to vypadalo, kdyby nás Bůh z každé sebemenší chyby, z každého selhání obviňoval? Asi se toho děsíme − že bychom žili v neustálých výčitkách svědomí. Prý z toho jsou deprese a další duševní nemoci.

Ale být si vědom nějakého svého selhání či hříchu a mít z toho výčitky svědomí není to nejhorší. Horší je, když to tak necháme a svědomí nás sžírá. Stejně tak je špatné, když si z toho nic neděláme, potlačujeme to a nevyřešené zlo, hřích v nás hnije a ničí nás uvnitř.

A co tedy dělat?

Když si člověk uvědomí chybu (nebo je z ní usvědčen), obvykle zatne zuby, možná i pěsti, přikrčí se a čeká náraz do zdi − s nadějí, že možná bude papírová.

Ale přiznat se Bohu − nebo být usvědčen Bohem − znamená automaticky nabídku odpuštění − s tím, že za naše selhání (hřích) už někdo zaplatil − Ježíš Kristus za nás umřel.

Odpuštění možná vyvolává dojem ponížení. Ale odpuštění je nakonec lepší, protože bez odpuštění by nás čekal trest, totální ztráta. Zato o odpuštění Ježíš říká, že i v nebi je to obrovská radost, když hříšník dělá pokání, když je ochoten přiznat selhání, přijmout odpuštění a napravit se.

Tuto úlevu vám přeji.

Jan Vopalecký, červen 2020

Navazující článek: Jak se zbavit hříchu?