Nevíte, co po vás žena chce?

Žena sedí doma, je zaražená, je jí do breku. Muž krouží kolem ní a vyzvídá:

„Co vlastně chceš? Když něco chceš, tak to řekni!“

„Neřeknu, to se nedá!“

„Co se nedá? To nemůžeš říct, co teda chceš?“

„Nemůžu.“

„A proč nemůžeš?“

„Protože bys mi to dal?“

Bezradný muž si pomyslí: To je hrozná ta ženská logika − tak ona něco chce, neřekne co, brečí tu, protože kdyby mi to řekla, tak bych jí to dal. A já netuším, co to je.

Po dlouhém diskutování, kdy se jí ho zželelo, protože kdesi hluboko cítila, že ji přece jen má rád, ale neví, jak to projevit, mu prozradila, že už dlouho nedostala květinu...

Kdysi jí nosil květiny spontánně, z lásky. A to se jí líbilo. Dnes jí je donese, jen když si řekne...

Pán Bůh od nás nechce zrovna květiny, ale touží po našem srdci. Taky si musí říkat?

Jan Vopalecký,
někdy hodně dávno, možná před patnácti dvaceti lety