Čtení Bible obnoví váš život

Tisk na papír
menu
 


------

Citát z Bible:

Ať jsou veselí a radují se z tebe všichni, kteří tě hledají; ať říkají stále: "Hospodin je velký" ti, kdo milují tvou spásu.

Ž 40,17 E
(Další citáty)

------
éčko - logo Ethosu

Nejčtenější články


A. Být dobrým vypravěčem
Někdy se nám to daří. Jakým chybám se vyhnout, aby naše řeč byla zajímavá a zanechávala v posluchačích pozitivní stopy?

B. Manželská nevěra
je krutá rána do života. Člověk má chuť se vyčítat, mstít, ale to nikam nevede... Existuje východisko? Co pomůže?

C. Vědomí hodnoty dává otec
Táto, děti tě potřebují − tvůj čas, zájem, ujištění, legraci, i vlastní prohry. Pak budou v dospělosti pevné a hodně toho dokážou.

D. Muž se stává mužem,
když odolá tlaku vyhovovat ženě a postaví se na vlastní nohy − bude zodpovědný, důsledný, rozhodný, ochotný sloužit − a od Krista se učí odpouštět.

Odvaha být autoritou

„Co člověk zaseje, to také sklidí.“ Hořké ovoce postoje, kdy člověk nechává věci být, nesprávně chápaná autorita a naopak jak správnou autoritu vidí Bůh.

Ředitel jedné prestižní školy má před sebou dvanáctiletou dívku a důrazně se ji snaží přesvědčit, že i ona musí dodržovat školní řád. Děvče rozrušeně reaguje: „Jak to se mnou mluvíte? Na to nejsem zvyklá!“


Rodiče osmiletého chlapce od pracovníků orgánu péče o dítě požadují profesionální pomoc, protože na svého potomka už nemají žádný vliv, nedokážou ho udržet ve stanovených hranicích. Maturant si rodičům stěžuje, že kvůli drzosti a bezohlednosti mladšího spolužáka už nechce jezdit školním autobusem. „To snad není pravda!“ pomyslíte si asi. Ale ono je to pravda a tyto tři příklady nejsou ještě nejhorší. Také vedoucí dětských nedělních škol v křesťanském prostředí si stále více stěžují na neukázněnost a bezohlednost dětí. Rozhovory a zkušenosti s dětmi a učiteli jednoznačně ukazují, že děti se stále silněji brání proti pokusům ovlivňovat je. Vtírá se otázka, jaké jsou příčiny tohoto vývoje, určitě je jich několik. Přesto se zdá, že celá řada z těchto příčin souvisí s pojmem autorita.


To, co pomalu začalo osvícenstvím v 18. století, vedlo v polovině šedesátých let minulého století (začátek postmoderny) k prolomení hráze: Všechny instance, které si dělaly nárok na to, že mohou jednotlivce nějak omezovat nebo mu něco předepisovat, byly postupně zpochybněny, přeměněny nebo odstraněny. Nakonec se tento způsob myšlení usadil i ve školách a rodinách a přinesl své ovoce – ovoce, které rodičům, vychovatelům a učitelům dělá vrásky na čele a zaměstnává stále více terapeutů.


Považuji za užitečné, když „autoritu“ oddělíme od toho, jak jsme se naučili ji vnímat na základě vlastních zkušeností (nakolik je to možné). Mnoho dospělých má narušený vztah k autoritě, protože v souvislosti s vlastními zkušenostmi o ní mají pokřivené představy. Tyto zkušenosti často určují i naše vnímání Boha. Na základě vlastního procesu začleňování se do kolektivu v rodině, mateřské školce a škole poznávají autoritu buď jako autoritářské uplatňování moci a donucovací prostředky, nebo jako shovívavé dopřávání a ponechávání volnosti (což vlastně nemá s autoritou nic společného).

V prvním případě je to zásada, že dítě musí za každou cenu poslechnout. Přehnaný požadavek na poslušnost, který se může projevovat například extrémním smyslem některého z rodičů pro pořádek (každý večer musí být všechny hračky urovnané ve skříni, žádná část oblečení nesmí ležet na zemi apod.), později v určitém věku může vést buď k hluboké vzpouře, nebo také k naprostému znechucení a pasivitě. Tento způsob chování vzniká často v atmosféře nesvobody a u dítěte vyvolává strach a sklony ke lhaní a přetvářce.

Dnes zná takový výchovný styl především generace dědečků a babiček. A jestliže dnešní rodiče negativní zkušenosti spojené s tímto stylem nepřekryjí a nepřehodnotí, ocitají se v nebezpečí, že budou tyto výchovné postoje a metody opakovat. Nebo je na druhé straně natolik odmítnou, že upadnou do opačného extrému a za jediný správný způsob budou považovat výchovu bez uplatňování autority.


Druhý přístup k autoritě spočívá v tom, že se přesvědčeně odmítá. Toto odmítání může být jedním z důsledků (mylného) názoru, že autorita rodičů či vychovatelů vývoj dítěte omezuje nebo mu dokonce brání, k čemuž v případě silně autoritářského výchovného stylu může dojít. V pozadí tohoto pseudovýchovného stylu je humanistický obraz člověka, který reprezentoval například Rousseau a který se uplatňoval při takzvané antiautoritativní výchově v sedmdesátých letech minulého století (A. S. Neill, Summerhill). I když věřící rodiče antiautoritativní výchovu zpravidla odmítají, přece jen se tato ideologie do jejich výchovy někdy vplíží. Zdá se, že je jim nepříjemné, když mají počítat s existujícím rozdílem mezi postavením rodiče a dítěte.


Když oba tyto stručně nastíněné přístupy srovnáme s biblickými měřítky, dostaneme najednou jiný obraz: Nejvyšší autoritou je Bůh, Stvořitel a Udržovatel všech věcí. Je Král a Pán, před kterým se jednou bude muset sklonit každé koleno (Filipským 2,10-11). Z této autority se odvozuje každá lidská autorita. Bůh ji dosadil, aby tím omezil chaos způsobený hříchem a daný stav učinil snesitelným. Principiálně je autorita pod Boží ochranou a je vyjádřením jeho péče o člověka, což neznamená, že Bůh souhlasí s každou lidmi vytvořenou autoritou.


Bůh svěřil rodičům autoritu, aby dětem dali život, starali se o ně a (v Boží bázni) je vychovávali. Bible nás nenechává na pochybách, že každý člověk a zvlášť děti potřebují vedení, ochranu a morální a duchovní výchovu – a právě k tomu je potřeba autority. Jestliže si otcové a matky uvědomují tento úkol, stojí na dobrém základě. Křesťanští rodiče se nemusí rozhodovat mezi autoritářskou a antiautoritativní výchovou, protože ani jeden přístup neodpovídá Božímu záměru. Způsob výchovy, jaký upřednostňuje Bible, bych označil jako „autoritativní“. Rodiče mají plnou moc, jsou pověřeni k tomu, aby se o své děti starali a vychovávali je. Přitom nejsou někým, kdo s absolutní platností rozhoduje o tom, jaká budou mít děti přání, ani není jejich úkolem plnit všechna tato přání.


Autoritativní rodiče znají jejich potřeby, stanoví jim potřebné hranice, vedou je a přitom si uvědomují svou odpovědnost před Bohem, který jim je na omezený čas svěřil. Ve prospěch svých dětí využívají výhody svých vědomostí, víry, životních zkušeností i osobní zralosti, zatímco vlastní potřeby a zájmy odsouvají do pozadí.1. Rodiče si především musí být vědomi svého Bohem svěřeného úkolu.


Pojem autorita pochází z latinského slova _autoritas_, což znamená „platnost, význam, důstojnost, věrohodnost, uznání“ ve smyslu osobnostních vlastností. Vedle toho existuje však také biblicky podložená „institucionální autorita“, kterou mají rodiče prostě díky tomu, že jsou rodiče. Bůh tyto dva lidi, kteří dětem darovali život, pověřil a oni mají autoritu už jen díky tomu, že jsou rodiči.

Ethos 2014/2


Hodnocení článku:
 Článek mě nadchl.
 Dal mi nový impuls.
 Dávám mu za pravdu.
 Není na něm nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.
-------------

  Napište svůj názor.

www.ethos.cz/odvaha-byt-autoritou.php
Kdo koho vychovává?

Wiliam J. Doherty
Kdo koho vychovává?
Návrat domů, běžná cena 169 Kč
Naše sleva: 5 Kč
Vaše cena: 164 Kč

ks