Ethos - Domovská stránka


Křesťanské čtení pro celou rodinu

menu
 

 Bible mluví
 Mezilidské vztahy
 Sexualita
 Manželství
 Ženy
 Chlapi
 Výchova
 Zdraví
 Aktuální dění
 Život a hodnoty
 Duchovní život
 Pro děti


------

Citát z Bible:

Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.

Iz 55,9 E
(Další citáty)

------

Super kluk s vnitřní bolestí

Několik asi osmi až desetiletých kluků stojí na prolézačkách na sídlišti a vymýšlejí, co budou dál dělat. Právě dohráli fotbal, někteří kamarádi mezitím odešli, a tak si už jen povídají.

"Díval ses včera v televizi na...," ptá se Zbyněk Honzy.

Honza nenápadně procedí mezi zuby, že ne a sklopí oči.

"Jóóó, myslíš... to bylo perfektní, že!" vloží se do hovoru Michal.

Mezi chlapci se rozvine zaujatá debata o tom, co bylo včera po desáté večer v televizi. Jen Honza mlčí. Pořad neviděl, rodičům na něm záleží a nedovolí mu přece, aby v noci seděl místo spaní u televize. Doma je samozřejmé, že Honza chodí do půl deváté spát.

Není to poprvé, kdy Honza nemá co říct. Poslouchá sice, snaží se proniknout do toho, o čem se kluci baví, ale nedaří se mu to. Jeho rodiče jsou křesťané a Honza se svými dvěma sourozenci žije jinak. Televizi sice mají, ale rodiče dbají na to, aby nedeptala dětské duše. Nemluví se u nich sprostě, odolávají sběratelským vášním a Honza vnímá, že na jedné straně má něco skvělého, co je ho kamarádi nemají, chybí mu však odvaha, drzost, kterou oplývají jeho vrstevníci.

V hloubi duše pořád trne, aby se mu kluci nevysmáli, že se na televizi nemůže dívat tolik jako oni, že musí v neděli s rodiči na pobožnost, že je ve spoustě věcí staromódní, neorientuje se v tom, co letí. Tyto obavy vnímá už delší dobu, trápí ho to, nemá, komu by to řekl, a bolest z toho se v něm uhnízdí.

Za čas si zvykne, naučí se s tím nějak žít, přestane si to uvědomovat. Ale bolest, obava z posměchu nezmizela, uložila se v hlubinách duše takovým způsobem, že si to Honza už neuvědomuje. Mezitím vyrostl, je mu čtrnáct a má nejlepší známky ve třídě.

Už se výsměchu nebojí, má vypracovaný způsob, jak mu předejít: každému dává najevo, že je jednička. Někdy sice trochu neomaleně, jindy nenápadně, ale jakmile vycítí, že v nepříznivé situaci by někdo mohl připomenout, že se nesmí dívat na televizi, nebo že v neděli dopoledne někam chodí, hned obratně stočí řeč na bezpečnější téma − třeba na školu, případně na své školní výsledky.

Pokaždé, když je středem zájmu to, jaká je "bedna", prožívá tiché uspokojení. Netuší, že tato tichá radost mu přinese v životě víc problémů než naplnění.

Mezitím z Honzy vyroste mladý muž. Je inteligentní, vysokou školu zvládá docela hladce, hodně toho ví, má široký rozhled, dostává se mu uznání na různých platformách, podaří se mu získat velmi dobré zaměstnání, ale...

Není to s ním zase tak jednoduché. Někteří lidé se mu raději vyhnou. Nevědí, jestli přijde sprcha, nebo to bude spíš suchý rozhovor, ze kterého citlivý člověk vytuší, že Honza něco skrývá, přičemž sám neví, co maskuje ani že něco maskuje. Je přitom trochu křečovitý.

K hlubšímu rozhovoru se dostane jen vzácně. Cizím lidem to nemusí vadit. Ale ti, kdo s ním žijou, to mají těžší. Ve vlastní rodině vychází docela dobře. Až na občasné situace, kdy si například manželka stěžuje, že je vyprahlá. Honza umí podat několik osvědčených biblických rad, ale v podstatě jí nerozumí. Když jsou spolu na křesťanské přednášce, kde slyší, že mužova láska je pro ženu jako voda a že pod ní žena rozkvétá, Honza neví, co má dělat. Pár něžností a dost. Toho, aby se do své ženy vžil, aby se vcítil do její duše, není schopen.

Když někdy dojde doma ke konfliktu, Honza se podle svého dobrého křesťanského vychování snaží vše ihned urovnat, i za cenu, že se omluví a prosí o odpuštění. Když žena řekne, že mu odpouští, ale pláče dál, je bezradný. Jeho soucit vypadá tak, že tiše sedí a jen čeká, až to přejde, až se na to trochu zapomene, až se téma vrátí zase k běžným věcem.

V konfliktech, kdy druhého utloukl rozumovými argumenty, jen krčí rameny, na rtech ironický úsměv s poznámkou: "Ty mi nerozumíš, kdyby sis to nechal rozumně vysvětlit, nemusel by být problém." − Ale i když to vysvětlí, tak se do druhého nedokáže vcítit, chybí mu soucit, nevnímá, co ten druhý vlastně potřebuje.

Neuvědomuje si přitom, že jeho bezděký ironický úsměv je to, co druhého, nejčastěji vlastní ženu, velmi zraňuje.

Kde se ten úsměšek bere? Z čeho pramení? Není to něco, čím on sám trpí nebo kdysi trpěl, co ho sužovalo a s čím si nevěděl rady, pokud se k němu někdo choval s výsměchem, jízlivě?

Chvíli trvá, než si Honza povzpomíná na spoustu detailů z dětství, na nevyřešené zápasy ve vlastní dětské duši, na bolest, která se v něm po léta hromadila.

Chvíli trvá, než si uvědomí, že jeho nynější ironický úsměšek a výmluva: "Ty mi nerozumíš!" je vlastní, ale děravá obrana proti tomu, s čím se potýkal, když ho zesměšňovali druzí.

Honza dnes už necítí bolest z ústrků, má vytvořený obranný mechanismus, otupěl, reaguje posměchem v oblastech, kde se cítí silný. Necítí však bolest druhého, neví, co ho zraňuje, co mu přinese opravdovou radost, neuvědomuje si, že je mezi lidmi jako slon v porcelánu. A neumí prožívat ani vlastní radost.

Dá se to vrátit? Nebo jako necitlivý zůstane postrachem všech lidí ve svém okolí, kteří dovedou bolest vnímat?

Stal se zázrak. Dnes Honza bolest druhých vnímá, okolí cítí, vidí jeho změnu − a zírá. Kudy vede cesta k takovému zázraku?
Honza si našel člověka, před kterým Kristu přiznal, že svou bolest v sobě tutlal, místo aby ji přinesl k němu a byl od ní osvobozen. Pán Ježíš Kristus nesl na kříži naše bolesti, abychom se s nimi nemuseli trápit my. Honza vykopal svou bolest zavalenou vlastním posměchem, pýchou na školní výsledky a spoustou jiných masek a všechno předal Kristu. Díky němu dokázal opravdově, ze srdce odpustit svým kamarádům a spolužákům, kteří ho v dávné minulosti posměchem i gesty zraňovali, a prožil vysvobození.

Přineslo to změnu: dnes se jeho vlastní žena, ale i řada dalších lidí diví, jak je najednou vnímavý, jak jim rozumí. Nejzajímavější rozdíl je vidět na dětech. Dřív měly tatínka rády, braly ho, respektovaly, ale teď si k němu samy spontánně přijdou sednout na klín a povídat si s ním − prostě jen být u tatínka. Něco takového děti ani on sám už dlouho nepamatují.


Balvany bolesti
Jak v manželství uzdravit sex?
Skrytá bolest

-------------