Ethos - Domovská stránka

  Křesťanské čtení pro celou rodinu

menu

 Bible mluví
 Mezilidské vztahy
 Sexualita
 Manželství
 Ženy
 Chlapi
 Výchova
 Zdraví
 Aktuální dění
 Život a hodnoty
 Duchovní život
 Pro děti


------

Citát z Bible:

Ať posílí vaše srdce, abyste byli bezúhonní a svatí před Bohem, naším Otcem, až přijde náš Pán Ježíš se všemi svými svatými.

1Ts 3,13 E
(Další citáty)

------

Tady jsem tě chtěl mít

Sedí přede mnou krásná mladá žena a vypráví o životě. Má čtyřiadvacet let, je dva roky vdaná.
Zaměstnání? − Věnuje se lidem, zvlášť děvčatům, které k ní domů přijdou a potřebují řešit své životní problémy. Má jim totiž co říct...

Dětství

"Vyrůstala jsem v křesťanské rodině, odmalička jsem byla zahrnována láskou, zájmem, vším dobrým. Naši se nám plně věnovali.

Budu slavnou klavíristkou!

Bylo samozřejmostí chodit pravidelně do sboru, do besídky. Celá rodina je hudebně založená, maminka je učitelka hudby, tatínek hrával ve sboru, maminčin bratr vede dodnes amatérský pěvecký sbor. Často nás maminka všechny tři děti postavila ke klavíru, hrála, my jsme se sami chytali a zpívali trojhlasně

Šest let jsem cvičila gymnastiku a ve dvanácti jsem se musela rozhodnout: buď gymnastika nebo hudba. Rozhodla jsem se pro hudbu a sport jsem jaksi nechala. Začal čas, kdy jsem denně hodiny a hodiny věnovala tvrdé dřině.

...ale za jakou cenu?

Po základní škole jsem se dostala na konzervatoř. Studovala jsem klavír se záměrem, že budu klavíristka a vzala jsem to tak vážně, s takovou ctižádostí a perfekcionismem, že jako čtrnáctiletá jsem se hned v prvním ročníku mohla připravovat na jednu mezinárodní soutěž. Učitelé do mě vkládali velké naděje a vnímala jsem, že je to velmi důležitý odrazový můstek. Já jsem denně cvičila šest až osm hodinna klavír, i přesto, že se mi málo dokrvují končetiny a že mám dost studené ruce.Dopadlo to tak, že čtrnáct dní před soutěží jsem dostala hrozné bolesti do pravé ruky a museli mo ji dát do sádry. Musela jsem se učit psát levou rukou, pravou jsem měla v sádře. Nevědělo se, jestli ji vůbec ještě někdy budu moct používat jako zdravou ruku.


Dalších osm let jsem hrávala se zaťatými zuby a v bolestech. Dřív jsem hrávala šest až osm hodin denně, v posledním ročníku na konzervatoři jsem už nedokázala hrát bez přestávky ani čtyřicet minut. Nemohla jsem stisknout kliku u dveří, otočit kohoutkem nad umyvadlem, chodila jsem jako mrzák. Rodiče mě jenom obsluhovali, nemohla jsem nic dělat a nesla jsem to velmi těžce.

Tehdy jsem to brala jako něco negativního. Proč to Bůh dopustil?! (Dnes to vnímám jinak, vidím v tom velký Boží zásah pro moje dobro.) Velmi jsem se začala od Boha vzdalovat. Sbor, modlitba a Bible − to pro mě skoro vůbec neexistovalo.

Koncerty po celé Evropě

Ráda jsem cestovala, mnoho jsem toho viděla, ale také v tom bylo mnoho nebezpečí.

Vytvářela jsem si svůj vlastní svět. Začínala jsem ochutnávat svět umělecké smetánky; prostředí na konzervatoři není ideální, jak se zvenčí zdá. Je tam mnoho nástrah a musím přiznat, že jsem se dostala ke kouření i k alkoholu − bylo pro nás normální, že po koncertu jsme si šli někam sednout

Hodně jsem cestovala po světě. Za šest let jsem procestovala skoro celou Evropu.

Zamilovaná

Dostala jsem se také do Francie na celosvětový festival, kde se sjelo asi tři tisíce umělců. Zaujalo mě, že tam je plno mužů, všelijakých, i takoví úplně "čokoládoví", prostě pastva pro moje dívčí oči.

Když jsme přicházeli do velikánské budovy na úvodní koncert, setkala jsem se očima s jedním chlapcem. Zajiskřilo mezi námi, vlastně zablesklo.

Na pohled to byl můj vysněný ideál, jak by měl můj muž vypadat. Byla jsem úplně hotová − a on taky. Láska na první pohled.

Když jsme seděli u večeře, on naproti mně, jazyk se mi rozvázal, začali jsme si povídat, pak jsme sami dva šli ven, ukazoval mi noční město...

Zvláštní epizoda v mém životě, taky jsem toho na tom hodně už litovala. Vím, že je to důležitá oblast, se kterou se vypořádavají věřící děvčata, se kterými se setkávám. Znám také důsledky. Ten vztah trval asi osm měsíců, byl velmi vážný, i když jsem se vrátila domů a on zůstal ve Francii. Později přijel na čtrnáct dní k nám a já jsem si myslela, že všechno je přece v pohodě. Byla jsem tak zaslepená, oklamaná. Šla jsem s ním dokonce i do sboru. Nechápala jsem, proč s naším vztahem moji rodiče nesouhlasí. Byla to z mé strany ohromná troufalost, drzost.

Po šesti měsících mi řekl, že je třeba se rozhodnout − že se o mě postará, ve Francii můžu dostudovat, pracovat − tedy buď že půjdu za ním − nebo to nemá smysl a skončíme to.

Stále jsem měla v mysli na pozadí, že není křesťan. I když byl ohromně tolerantní, úžasně rodinně založený člověk, ale přece: má jiné kořeny, třeba v islámu, i když to bere jako tradici Nakonec jsem řekla, že ne. Mluvili jsme spolu telefonem, oba jsme plakali, že jeden druhého nade vše milujeme, ale že končíme. Od té doby jsme úplně přerušili kontakt. Bylo třeba, aby to probolelo a zapomnělo se − ale ono se nezapomnělo, hlavně Satan nezapomněl.

Dlouho jsem se z toho vztahu vzpamatovávala. Trvalo to několik měsíců, let. I dnes, kdykoli přijde nějaká těžká chvilka, tak se mi ozve: Podívej, kde jsi mohla být, podívej, kde jsou tvoji spolužáci ze školy, kteří ti nesahali ani po paty! − Podívej, mohla jsi cestovat po světě, mohla jsi žít − podívej kde!

Marnost

Když jsem končila šestý ročník konzervatoře, prožila jsem v létě velkou změnu. V tom období se mi začala víc věnovat moje věřící teta, podstrkovala mi všelijaké křesťanské knížky, některé mě velmi chytily za srdce.

Pak se seběhlo několik různých věcí, které mě silně ovlivnily. Plánovala jsem, že se odstěhuju, že budu bydlet sama, že si život uspořádám podle svého.

Ale během týdne se všechny moje plány jako by rozplynuly, všechno mi krachlo. Půl roku jsem se připravovala na velký varhanní koncert v katedrále. Sjeli se tam lidé, varhaníci z celé republiky, všichni byli nadšení, tleskali, dostala jsem plné auto květin, jako obvykle − což mi vždy dělalo velmi dobře a na což jsem si zvykla. − Po koncertě jsem si uvědomila, jak jsem naprosto prázdná. Tehdy jsem začala přemýšlet: "Má to všechno význam? Půl roku dřít, všechno si odříkat kvůli pěti minutám potlesku a plnému autu květin? Má to smysl?

Jak jsem se vzpamatovávala

Byly prázdniny a já jsem zůstávala zavřená ve svém pokoji, ať už nad knihou od tety nebo jsem začala otvírat Bibli a modlit se − a vyznávala jsem Bohu, že dále už tak žít nechci, v takovém zmatku a chaosu, ve věcech, které si naplánuju a pak je nejsem schopná dodělat, ale chci, aby se můj život začal budovat na jiných základech, aby můj život budoval Bůh sám. Pamatuju si, že jsem upřímně, z hloubi svého srdce před Bohem vyznávala, dělala pokání ze všeho, co jsem prožívala − a od toho okamžiku Bůh začal neuvěřitelně měnit můj život.

Začala jsem hltat Bibli, hodně jsem se modlila − jako bych chtěla dohnat všechno ztracené.

Tehdy v létě mi volali z konzervatoře, kde mě znali, že potřebují dirigenta, abych v září nastoupila: A já jsem začala přemýšlet − už s jiným postojem: "Tam jsou vlastně ještě moji spolužáci, mladší, kteří mě znají jako nejbláznivější babu z celé školy, jako děvče, které si jde přes mrtvoly jen za kariérou, které je taky adekvátně pyšné, někdo, kdo se jen tak s někým nebaví. A já je teď mám jít učit?!" Modlila jsem se, aby Bůh něco udělal.

Když jsem tam v září přišla − neumím to popsat − studentky, moje žákyně, začaly chodit za mnou: "Ty, Marie, s tebou se něco stalo! Ty jsi úplně jiná, s tebou se dá mluvit! To jsme si nemyslely!"

Nový život − naplněný

Tehdy v létě, když mi bylo dvacet, když přišla tato změna, z ničeho nic mi zavolal můj budoucí manžel, se kterým jsme se sice znali, ale na kilometry jsme se jeden druhému vyhýbali

Manžel od sedmnácti let prožíval povolání, že Bůh chce, aby mu naplno sloužil. A já taky − tak nás Bůh tak zvláštně spojil.

Měl jediný požadavek, abych šla s ním, kdybychom šli někam misijně pracovat, i za cenu, že se vzdáme běžných jistot, práce atd. Souhlasila jsem.

Po svatbě jsme přišli do nového působiště, začala jsem učit na základní škole. Byl to pro mě šok. Na konzervatoři, kde jsem předtím učila, byli jen lidé, kteří měli o studium opravdový zájem, nadání − a teď na základní škole musím napřed přesvědčovat, že hudební výchova je vůbec k něčemu dobrá. Moje práce neměla nic společného s hudbou, spíš jsem dělala policajta ve třídě.

Být učitelkou je hrůza…?

Myslela jsem si, že tam víc jak čtrnáct dní nevydržím. Ale začala jsem se modlit: "Bože, já tu teda zůstanu, i kdyby to mělo být pro jediného človíčka." Tak jsem bojovala a modlila se asi ještě dva týdny a začala jsem chodit s otevřenýma očima.

Učila jsem také jednu sedmačku. Je to prosté, upřímné děvče, chodívala za mnou po škole. Ráda čte Bibli i jiné věci. Pak začala chodit její spolužačka.

Po několika měsících se prolomila bariéra v 6. třídě mezi chlapci, kteří dosud všem dělali naschvály, vyváděli a se kterými jsem sama mívala velmi krušné chvíle. Najednou všichni: "To je teda učitelka, tak tohle je hudba! Konečně se nám to líbí!" Řekla jsem jim: "Když jste takoví hodní, tak vás někam pozvu..."

Ve sboru nás navštívil věřící gynekolog s přednáškou: "Co vám o sexu nikdo neřekne." − Přišli tři kluci.

Tady mě Bůh chtěl mít

Začali chodit pravidelně. Bylo to na podzim. Na jaře se jeden z nich obrátil. Uvědomila jsem si: mám tady pět nových lidí, mám tady dva tři jejich vrstevníky ve sboru − začali jsme pro ně v našem jednopokojovém bytě dělat kluby. Dnes běží klub už třetí rok, chodí tam dvanáct až patnáct lidí.

S jednou dívkou jsme se setkávaly pravidelně; když opadlo první nadšení z chození do sboru, kdy se jí zdálo, že všichni křesťané jsou dokonalí − začala si všímat různých neduhů. Já jsem také vystupovala jako superdokonalá a ona několikrát plakala, že je ta nejhorší, že sem nepatří a musí odejít… To se opakovalo několikrát a já jsem přemýšlela, v čem je problém. A tehdy ke mně začal mluvit Bůh: "Však ty nemůžeš chtít, aby se pořád otvírala a vyznávala jen ona, a ty tu budeš hrát, že jsi super!?"

A ztěžka jsem se začala otvírat. Sama jsem totiž nezažila, že by se někdo někde přiznal k nějakému svému poklesku, pádu. Začala jsem mluvit o mnoha věcech, za které jsem se i styděla, o kterých by možná někdo řekl, že pokud jsem něco takového dělala, tak snad nejsem ani věřící…

Sama vím, že když se mi člověk otevře (a stane se zranitelným), daleko víc si ho vážím, dám na jeho rady. Dnes máme spolu skvělý vztah, mluvíme spolu otevřeně, modlíme se jedna za druhou… A když potřebuju pomoc, ona je první, kdo se přihlásí.

Vidím ovoce. Bůh mi potvrzuje: "Já jsem tě kvůli tomu chtěl mít tady." − A není to jen jeden človíček.

-------------

Hranice v chození

H. Cloud a J. Townsend
Hranice v chození
Návrat domů, běžná cena 240 Kč
Naše sleva: 5 Kč
Vaše cena: 235 Kč

ks