Ethos - Domovská stránka

  Křesťanské čtení pro celou rodinu

menu

Tři znaky osvobozeného života

Christoph Maas


Když člověk uvěří, probudí se v něm silné naděje. Snad nejvýznačnější z nich je naděje na změnu. Každý přesně ví o oblastech svého osobního života, které by se pokud možno měly změnit. Po několika letech se však vystřízlivěle ohlédne zpátky. Jen máloco se doopravdy změnilo.
V Novém zákoně popisuje Ježíš Kristus křesťanství jako „následování“. V tomto slově cítíme pohyb. Postupný proces, který se táhne celým životem. Proto je na začátku křesťanského života třeba dát Bohu k dispozici vlastní představu o životě. Patří sem také všechny oblíbené zvyky.
A právě tady se mnoho nových věřících zadrhne. Chtějí nový život, ale nechtějí si nechat zpochybnit to staré. Nové víno se nesnáší se starými nádobami. Toto biblické přirovnání ukazuje důležité dilema.
Někdo svěří svůj život Ježíši Kristu. Čte Bibli, modlí se, udržuje kontakty s ostatními křesťany, pravidelně chodí na bohoslužby – a přesto mu chybí vědomí vnitřního osvobození. Ježíš je mu Pánem jen pro volný čas, a to ještě jen v některých oblastech, které má zatím volné. Jinak probíhá život samozřejmě dál tak jako před obrácením. Kdo je ochoten položit na váhu svoje zaměstnání, bydlení, dobrovolné činnosti, koníčky nebo přátelské vztahy?
Při podrobnějším pohledu uvidíme v Novém zákoně tři základní postoje, které zaujímal i Pán Ježíš Kristus. Jsou to tři pojmy, které podle našeho moderního jazykového stylu zní poněkud vzdáleně. Někteří současníci by je nejraději poangličtili, aby působily slušivěji. Ale ony v sobě obsahují hodnoty, které vedou k osvobozenému křesťanství. Jsou to: „Vděčnost, pokora a služba.“

1. Vděčnost

Západoevropští křesťané se už docela odnaučili žít s prázdnýma rukama. Blahobyt a náročnost patří k sobě jako auto a jeho motor.
Děti přesně vědí, co jim patří. Nikdo se neučil žebrat. Proto lidé přicházejí k víře s plnýma rukama. Je vůbec ještě možné, aby křesťanství přineslo něco víc než co už máme? Naučili jsme se svými osobními přednostmi sbírat plusové body. Svou kvalifikací se oháníme nejen v zaměstnání. Sny si plníme platební kartou.
Prázdné ruce naopak působí, že vypadám jako břídil, jako někdo, kdo neobstál. A právě tady Ježíš začíná. Kdo si nikdy neuvědomoval své hluboké selhání, ten chápe Boží velikost jen jako prázdnou formulku o víře.
Často jsem si kladl otázku, proč Ježíš svému Otci děkuje. Dnes mi to je jasné. Žil v našich omezených lidských podmínkách. Na rozdíl od ostatních lidí je správně odhadl. Mnoha křesťanům se poděkování za jídlo jeví jako prázdná fráze. Vždyť máme všeho dost, ať se modlíme nebo ne. Ježíš ale viděl dál, věděl o existenční závislosti člověka na Bohu. Proto jako základní životní postoj viděl vděčnost. Zažil to, věděl, že stojí před Otcem s prázdnýma rukama. Tak také žil. Materiálně rozmazlení křesťané s tím mají problém. Ježíšovo poděkování není především pocit, ale životní postoj.
Znám nespokojené křesťany. Je těžké jim vyhovět. Starší žena si stěžovala, že nemá ve svém životě nic, za co by mohla být vděčná. Připadala mi jako bytůstka, která žije zahrabaná kdesi v temné místnosti. Pokoušel jsem se ji povzbudit, aby se na život zase podívala z Božího hlediska. Byl to těžký úkol, když dosud měla jen vlastní představy.
Vděčnost jako základní životní postoj vůči Bohu nás činí citlivějšími na jeho proměňující působení v našem životě. Vděčnost vede k přijetí života, k postoji víry. Napište si slovo VDĚČNOST velkými písmeny nad zrcadlo v koupelně, je to dobrý nápad!
I ve vděčnosti je třeba se cvičit. Stejně jako se učíme číst Bibli, tak se učme i myslet. Vděčnost je postoj, který vede k nádherným objevům. Jako by se nám otevřela pokladnice Božích požehnání. Pište si tyto zkušenosti do sešitu. V těžkých dobách vás takové poznámky povzbudí. Mám takový sešit už řadu let.
Vděčnost chrání před cestou ve vyjetých kolejích. Dovoluji, aby se se mnou děly změny, které mi jsou zpočátku cizí, kterým se dokonce vzpírám a které mi nesedí do mých zažitých vzorců myšlení a chování. Je to jako v manželství, ve kterém mi svědčí odlišné způsoby mé manželky − za předpokladu, že se jimi nechám ovlivňovat.
Kdo se nastaví na vděčnost vůči Bohu, smí prožívat, že tento životní postoj působí jako ochranná vrstva nad jeho životem. Neumožňuje žádné nespokojené fňukání mezi křesťany.

2. Pokora

Od období vzdoru koncem šedesátých let (1968), kdy začala všeobecná vzpoura proti jakékoli autoritě, se v podstatě už nikdo nechce podřizovat. Je pro nás typické, že si sami chceme rozhodovat, myslíme si, že víme, co je pro nás dobré a správné. Tento postoj je v naší společnosti zakotven tak hluboce, že se s tím křesťané jen stěží dokážou vypořádat. Je to patrné na řadě křesťanských skupin. Kolik Ježíšových následovníků se dnes čepýří před druhými jako páv. Úcta jednoho k druhému se stále víc vytrácí. Starší působí kvůli svému věku spíš podezřele. Jeho životní zkušenosti víry mají stále menší cenu. Každý chce mít pravdu a reaguje podrážděně, když někdo jeho názor nesdílí. Dnes je těžké poukázat na něco negativního. Mnoho křesťanů to vnitřně už vzdalo. Kde jsou všichni jakoby stejní, tam se jednotlivec musí prosazovat.
Osvícenští bojovníci proti autoritám věřili ve svobodu. Výsledkem je však neurotická společnost osamělých bojovníků.
Existovaly samozřejmě důvody, proč zaútočit na restriktivní jednání s druhými. I v křesťanském prostředí byli věřící na mnoha místech ze strany autority utlačováni a omezováni. Tam se už nechceme vracet. Proto slovo pokora v dnešní mluvě vyvolává spíš pocit ohrožení. Mnoha lidem zní jako sebemrzačení.
Nic z toho všeho nenajdeme u Ježíše, který zaujal místo ve druhé řadě. Podřizoval se. Klíčovým principem pokory je to, že se umí přiměřeně zařadit a podřídit. Tušíme vůbec tu úlevu, která s tím souvisí? Už nemusím být vpředu! Lidé, kteří žijí zdravě podle tohoto principu, nepřímo druhé vedou, vychovávají k jednotě a řádu. Biblický model otec-syn je použitelný pro každý lidský vztah. Ve sboru jsou také starší, vůdcové a pracovníci. Pokora potřebuje zdravou a fungující hierarchii. Za ní se skrývá úžasné osvobození. Smím se zařadit, mít své místo. A smím se také podřídit, když někdo druhý nese odpovědnost.
Takovým způsobem nafoukanost vystřídá projevování úcty.

3. Služba

Úzký, vybíravý pracovní trh vede k tomu, že jsme se dnes ocitli ve společnosti loktů. Každý prosazuje své místo a bojuje za ně. Ostatní nemají šanci. Tvrdý boj o ekonomické přežití rozkolísal sociální vazby. Stále víc poražených se musí srovnat s tím, že už nedostanou šanci. A ti, kteří se udrželi, se částečně surovými metodami starají o zajištění existence a o to, aby se dostali dál. Takové způsoby chování se nezastaví ani před dveřmi církví. Dokonce i povolání, která představují tak zvané „služby“ jsou vystavena tvrdé konkurenci. Ze samotné služby toho už mnoho nezůstalo.
Také Ježíš se setkával s mocnými, kteří si taktikou tvrdých loktů zajišťovali a ovládali svůj revír. Ale on procházel dál krajinou jen se svými dvanácti učedníky, tolikrát mu nadávali a zesměšňovali ho! A nakonec musel umřít na kříži.
Když dnes mluvíme o „službě“, každý má hned na mysli nějakou praktickou činnost. Když slouží, věnuje svůj čas, síly určitému cíli. Od Ježíše se ale můžeme naučit něčemu jinému. „Služba“ pro něho neznamená především aktivitu, ale vnitřní pohyb. Je to jeho obětavá láska, která se zableskla v srdcích věřících. Křesťané − uchváceni touto zachraňující Ježíšovou mocí – ztělesňují životní styl, který v dnešním moderním světě působí cize.
Služba, jak ji Ježíš chápe, obstojí v poměrech, ve kterých žijeme. Nenaparuje se, nepotřebuje lokty, aby se prosadila. Služba znamená nést dále naději, kterou do nás Ježíš vložil. To může probíhat úplně tiše, ze strany druhých nepozorovaně – a dosáhne se tak více než jakoukoliv rafinovanou metodou na prosazení svých úmyslů. To, co se děje v Ježíšově službě, většinou nestačí na to, aby o tom psaly noviny, ale sahá to až do věčnosti.
Služba úzce souvisí se skromností, to znamená spokojit se s tím, co Ježíš každému z nás svěřil. Může to být způsob, jak citlivě a povzbudivě jednat se starými lidmi, může to být dovednost přiblížit dětem biblický příběh nebo vést pěveckou skupinu tak, že výsledkem není jen dobrý zpěv, ale všichni posluchači nabudou novou odvahu k víře. Ježíšova služba má mnoho tváří. A cílem je vždy Boží sláva.
Tyto tři znaky osvobozeného křesťanského života předpokládají praktický život víry – na rozdíl od víry dogmatické. Za každým z těchto tří znaků jsou jedinečná Ježíšova tajemství, která objevujeme po celý život. K tomu je třeba, abych si sám nechal posloužit – aby mě Ježíš mohl proměnit. A abych byl otevřený pro slovo duchovních bratrů a sester.
Vděčnost, pokora a služba nezapadají příliš do moderního životního stylu. A přece otevírají jako troje dveře vedle sebe východ ven z chmurné, dusné atmosféry do světlem zaplaveného prostředí plného blahodárných zvuků Boží lásky.
-------------