Citát z Bible:
A věříte-li, dostanete všecko, oč budete v modlitbě prosit."
Mt 21,22 E
(Další citáty)
Fyzické tresty nezakázat! Ta možnost tu má zůstat. Když dítě ví, že je milované, trest rukou mu neublíží. Seřezat dítě, výprask
Proč se děti bojí školy? Co s tím mohou udělat rodiče, co škola? Komunikace školy a rodičů.
Žena může být skvělá jako bohyně, ale muže nenaplní. To muž má naplňovat ženu − ale kde na to brát lásku, sílu, obsah?
Snacha a tchyně . .
Manželská nevěra neznamená rozvod, bolí to, ale máme východisko.
Procházky s dětmi jsou fantastické! Kde jinde si s nimi tak dobře povykládáte? I když to všechno dlouho trvá... A často to je poučením i pro mě.
Muž potřebuje, aby mu žena projevovala úctu, tak si ho udrží! Žena potřebuje mužovu lásku − a opravdová láska je oběť!
Táto, děti potřebují tvůj čas, zájem, ujištění i tvé prohry. Nasávají tě všemi smysly. Jsi pro ně pevný bod, ať jsi jakýkoliv. Pak budou v dospělosti pevné.
Nikdo konkrétní za to sice nemůže, ale lze sledovat faraonovské trendy − snahu odloudit děti od rodičů. Jak se rodiče mohou bránit, aby jim děti nebyly „ukradeny“?
Dobrý osobní příklad je silnější magnet, než silná slova. Zvlášť, když je naším vzorem Ježíš. Ale následovat Ježíšův příklad je pořád málo!
Digitální média a jejich nebezpečí, facebook, twitter, kyberšikana, sebevražda Google počítače, televize, šikana
Tři nejčastější způsoby, jak se lidé snaží hříchu zbavit, jsou člověka spíš stahují níž a níž, Co tedy člověka osvobozuje?
Svět může znamenat krásné Boží stvoření, nebo naopak ďáblem řízený systém, které spěje stále k horšímu a nakonec k Božímu trestu.
V tomto čísle:
• Židovství
• Křesťanská víra
K tomu není potřeba:
• náboženské cvičení
• členství v nějaké církvi, společnosti nebo organizaci
• prostředník (kněz, guru…)
• dobré skutky, dary pro lidi v nouzi nebo sociální angažovanost
• křest, biřmování nebo konfirmace
Před věčnou smrtí, zahynutím, zachraňuje pouze víra, že Ježíš za mě umřel, a to, že ho přijmu za svého Pána (Jan 3,16).
Kdo však chce monoteistickým náboženstvím porozumět, musí brát vážně jejich dějiny. Víc než čtyřicet procent Bible tvoří vyprávění, značná část z nich je snadno pochopitelná i pro dnešního člověka. Dějiny izraelského národa začínají vyprávěním, ne Desaterem přikázání. Bůh povolává Abrahama (1. Mojžíšova 12) a slibuje mu potomstvo a zemi. Obojí pak tvoří hlavní náplň Starého zákona, tj. židovské Bible. Izraelský národ, tedy Abrahamovo potomstvo, a země Izrael, kterou Bůh Abrahamovi zaslíbil, jsou jádrem biblického obsahu. Až do knihy Jozue jde o to, jak se Izrael do této země dostane; dále Bible popisuje, jak v ní žili a proč je Bůh zase vyhnal. I když je příběh země Izrael základem židovské víry, jde konec konců o Boha, který tuto zemi přiděluje. On dává přikázání, jak bude fungovat život v této zemi. Dává postavit chrám jako místo setkávání s ním. A doprovází lid také tehdy, když zemi ztratí a Izraelci musí jít do babylonského zajetí.
Rozsáhlé části židovské Bible se zabývají Božím bojem o monoteismus:
„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit.“ (2. Mojžíšova 20,2-5)
Zničením Jeruzaléma a židovského chrámu v roce 70 po Kristu ztratilo židovství své centrum, místo, kde by se setkávalo s Bohem. Poté se praktikování víry přesunulo do synagog, kde se četly a vykládaly spisy z hebrejské Bible (Tóra − pět knih Mojžíšových, Proroci a Žalmy). Tento vývoj byl vlastně pokračováním hnutí farizeů. Vedle biblických spisů jsou velmi důležité staré komentáře rabínů (=učitelů). Jsou shrnuty v Talmudu, což je komentář k Tóře, a mnoha dalších spisech.
Židovství je náboženství praxe v tomto životě. Nebe a věčnost nemají nějaký zvlášť výrazný význam. Praxe spočívá především v pravidelném studiu Tóry, v dodržování stravovacích předpisů a zachovávání soboty. Patří sem také obřízka nově narozených chlapců, přikrývání hlavy během modlitby (kippa) a slavení svátků.
Ortodoxní židovství považuje Tóru za Bohem inspirovanou a vyžaduje přísné dodržování zákona, zato reformované židovství je velmi liberální. Konzervativní židé se snaží spojit duchovní život a modernu. Proto bohoslužby v synagogách nejsou v hebrejštině, ale v jazyce dané země.
Bůh Starého zákona není abstraktní pojem. Je to Bůh, který vyjadřuje pocity, který s lidmi mluví, pomáhá jim, vede je a také trestá. Může se zjevovat v podobě člověka a s lidmi mluvit, může se také přikrývat oblakem jako hora, nebo jako král sedět na trůně. Proniká do tohoto světa, vede krále, rozhoduje bitvy a předchází hladomoru. Člověk však do Božího světa proniknout nemůže. K Bohu neexistuje jiná cesta než ta, kterou on sám umožní a připraví. Proto i když je Bůh blízko, není modlou, není obrazem, kterým se dá manipulovat a zneužívat k vlastním cílům. Bůh se nenechá našimi oběťmi uchlácholit, když jimi chceme maskovat své zlo. Není možné se s ním spolčit k útisku a násilí. Přestože přichází k člověku velmi blízko, zůstává Bohem. A člověku nezbývá, než se řídit jeho slovem. V tom došlo židovství až do extrému, a proto je Ježíš kritizuje: ve fanatické snaze stoprocentně konat Boží vůli se řada náboženských lidí natolik upnula na vlastní život, že opomíjí potřeby druhých. Proto nejhlubším jádrem vztahu s Bohem ve Starém zákoně nejsou pravidla, co je čisté jídlo, co dělat v sobotu a podobně, ale láska.
Výzva, abychom Boha milovali, je nejvyšší přikázání a přikázání milovat svého bližního následuje hned po něm. To říká nejen Rabbi Ježíš, ale potvrzují to i ostatní rabíni, jak to vidíme v tomto textu z úst židovského zákoníka:
„Přistoupil k němu jeden ze zákoníků, který slyšel jejich rozhovor a shledal, že jim dobře odpověděl. Zeptal se ho: ‚Které přikázání je první ze všech?‘ Ježíš odpověděl: ‚První je toto: «Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly!» Druhé pak je toto: «Miluj bližního svého jako sám sebe!» Většího přikázání nad tato dvě není.‘ I řekl mu ten zákoník: ‚Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že jest jediný Bůh a že není jiného kromě něho.‘“ (Marek 12,28-32)
Ve všem je rozhodující vztah dítěte k Otci: „Kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde.“ (Marek 10,15)
Bůh je v křesťanské představě mimo dosah člověka. Je Stvořitelem všech lidí, a lidé se přesto rozhodli proti němu. Poté, co první lidé vědomě přestoupili Boží slovo, museli z ráje odejít. Od té doby je vztah přerušený a člověk je odsouzený k tomu, že musí umřít a obrátit se zase v prach (1. Mojžíšova 3,19).
Obřady ani zbožné počínání nepřivedou člověka na druhou stranu. V osobě Ježíše Krista vstupuje Bůh sám do pozemského světa a skrze kříž opět navazuje kontakt s člověkem. V jádru věci se přitom jedná o otázku jak zrušit „trest smrti“ za vzpouru člověka proti Bohu.
Řešení spočívá v tom, že někdo, kdo si tento trest nezaslouží, ho dobrovolně podstoupí za viníka. To udělal Ježíš Kristus, který žil bez hříchu a dobrovolně na sebe vzal smrt na kříži. Je to sám Bůh a v Ježíši Bůh vzal na sebe trest, který si člověk zasloužil. Setkání s Bohem a představa o Bohu se v křesťanské víře spojuje v Ježíši Kristu na kříži. Kříž se pak stal symbolem, který se používá ve všech křesťanských církvích. Křesťané se nepovažují za zbožnou elitu, která něco dokáže, ani za zvláštní lidi, ale za hříšníky, kterým bylo odpuštěno, za ztracené, které Bůh zase našel. Praktický život křesťana není opožděná snaha udělat na Boha dojem, ale důsledek nového života v nové rodině s novým Otcem – Bohem.
Tento nový vztah s Bohem vede křesťany k novému životu. Už nemusí pochybovat, jestli budou na věčnosti žít s Bohem, protože to nezávisí na nich, ale na samém Bohu. Jakmile člověk vírou vyjádří své ano k životu s Kristem, začíná jednat Bůh a k lidskému ano řekne své Boží Ano.
Z několika důvodů jsou tyto výroky v dnešní společnosti vnímány jen jako něco druhořadého. Na jedné straně vědecký světový názor zakazuje věřit v něco, co se nedá experimentálně opakovat. Sem spadá vzkříšení Ježíše Krista. Bůh je Bohem právě proto, že dělá věci, které přesahují náš lidský horizont, a to je pro „vědecky“ myslícího člověka jen těžko pochopitelné. Na druhé straně společnost, která starost o vlastní ego povýšila na náboženství a která Boha akceptuje nanejvýš jako terapeuta pro náročná životní období, Ježíšovy nároky obtěžují.
Bůh, který mluví proti manželské nevěře (zakazuje ji) a za měřítko víry klade nouzi bližního, se vměšuje nejen do tohoto světa, ale i do mého osobního života. „Soukromí“ člověka v naší kultuře takové vměšování snáší nerado a nejraději by Boha vidělo zavřeného v kostelech. To však není živý Bůh, Bůh Bible.
Ulrich Neuhausen
Po smrti čeká každého věřícího věčnost v dokonalém vztahu s Bohem.
Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!
„V každém náboženství je zrnko pravdy. A vůbec, nezáleží přece na tom, v co člověk věří, hlavně, že v tom nachází pomoc a oporu.“ Tento názor je dnes hodně rozšířený. Na druhé straně Ježíš říká: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne“ (Jan 14,6). Jaké jsou základní myšlenkové body nejrozšířenějších náboženství? Jaké způsoby záchrany nabízejí? Nakolik se shodují s Ježíšovými výroky?