Čtení Bible obnoví váš život

Tisk na papír
menu
 


------

Citát z Bible:

Ke všem lidem mějte úctu, bratrstvo milujte, Boha se bojte, krále ctěte.

1Pt 2,17 E
(Další citáty)

------
éčko - logo Ethosu

Zajímavé články


Do nového kroku
Máme nejistotu, obáváme se, jaké to bude? Pokud nejdeme proti svědomí, udělejme první krok a Bůh se vyjádří.

A co on?
Trápí nás, že ten druhý je lepší, má víc, má lepší podmínky? Zaměř se na to, co máš a naplno toho využij.

C. Snažíme se žít slušně
a zhruba se držíme biblických příkazů. Na jeden ovšem možná zapomínáme: Buďte svatí. To je požadavek, abychom se podobali Bohu. Tak můžeme svým charakterem mezi lidmi vynikat.

D. Manželská nevěra
je krutá rána do života. Člověk má chuť se vyčítat, mstít, ale to nikam nevede... Existuje východisko? Co pomůže?

------

Doporučujeme

Vždyť mi tolik ublížil!

Yvonne Schwengelerová


Jeden mladý muž při návštěvě ZOO nevěděl, co lepšího by dělal, a tak začal dráždit slona. Statný obr natáhl chobot a čekal nějaký pamlsek, mladík mu podal doutnající cigaretu. Bolestný dotek slona vyděsil, ale muž se pobavil a se smíchem za doprovodu projevů nelibosti kolemstojících šel dál.
Asi po roce se tam mladík objevil znovu. Také slon byl pořád ve stejném výběhu. Když mladíka uviděl, nasál chobotem z bazénku vodu a svého trýznitele pořádně promočil. Teď se smáli kolemstojící!
Taková je příslovečná sloní paměť. Zvíře nezapomnělo, co mu kdo provedl a odplatilo krutost i po roce.
Člověk je taky takový. Když mu někdo ublíží, tak to vrátí. „Pomsta je sladká!“ říká se, a nikdy naše paměť nefunguje tak dobře, jako když se jedná o to, co nám někdo druhý udělal. Pomsta je možná v daném okamžiku sladká, ale ve skutečnosti působí jako jed a je smrtonosná. Pomstychtivý člověk nemá jiné přání, než druhému zlo vrátit, ublížit mu, zničit ho.
Stále častěji je dnes slyšet o takzvaných „stalkerech“, stopařích, lidech, kteří pořád za někým běhají, obtěžují ho a psychicky terorizují. Řada takových stopařů jsou lidé, které jejich partneři podvedli a opustili. Oni to nezvládli, proto za ním napřed pořád chodí v naději, že ho získají zpět. Když to nevyjde, mstí se psychickým terorizováním. Například ho vyrušují častými nočními telefonáty, takže postižený je nervově úplně na dně. Tito stopaři chtějí druhému oplatit svá zranění, ale jejich vlastní bolest se tím nezmírní.

„Neodplácejte zlým za zlé…

ani urážkou za urážku, naopak žehnejte; vždyť jste byli povoláni k tomu, abyste se stali dědici požehnání“ (1. Petrův 3,9). To je velká výzva i pro křesťany. Snaha vrátit druhému to, co nám udělal, nebo kde nás zklamal, je přirozená reakce nezachráněného člověka. Ale jako křesťané můžeme jednat jinak.
Ke známému ruskému spisovateli L. N. Tolstému přišel na návštěvu židovský rabín. Netrvalo dlouho a brzy spolu živě diskutovali. Tolstoj vzal do ruky Nový zákon a četl různé úseky z kázání na hoře. Rabín napjatě poslouchal, občas pokýval hlavou a řekl: „Tak nějak je to v talmudu, v Šalomounových příslovích a v knize moudrosti.“ A pak přišla slova, která čteme v evangeliu:
„Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu. Já však pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu. Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar“ (Matouš 5,21-23).
Tolstoj čekal na reakci. Po krátkém mlčení se rabín s tichým úsměvem zeptal: „A křesťané to tak dělají?“
Co my na to? Typickým způsobem zareagoval Petr: Když se k Ježíši v zahradě Getsemane přiblížili nepřátelé, aby ho zatkli, Petr impulzivně vytáhl meč a Malchusovi, služebníku velekněze, prostě usekl ucho. A co Ježíš? Přestože ho přicházeli zatknout, nebylo mu to lhostejné. Zůstal stát a poručil: „Stačí!“ – a ucho uzdravil.
Ve Starém zákoně je často řeč o pomstě a odplatě. Proto si mnozí mylně myslí, že Bůh Starého zákona je jiný než Bůh Nového zákona, nebo se přinejmenším změnil ve své podstatě. Ale Bůh zůstává stále stejný.
Ve Starém zákoně šlo v případě pomsty o to, že svatý Bůh vykonával pomstu na lidech nebo národech, kteří byli modláři, Bohu se rouhali a jeho lid ohrožovali. Jde o Boží čest, o kterou se Bůh s nikým nedělí. A kdo jeho lidu ubližuje, jako by se dotýkal Boha samého.
„Toto praví Hospodin zástupů, který mě poslal pro svoji slávu k pronárodům, které vás plenily: Kdo se vás dotkne, dotkne se zřítelnice mého oka“ (Zachariáš 2,12). Je to úžasné, jak se Bůh se svým lidem ztotožňuje. Nenechá své děti trpět bez následků.
„Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: „Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán“ (Římanům 12,19).
Pavel používá výrok ze Starého zákona, a tím vyjadřuje, že Bůh se o spravedlnost postará.

Oko za oko, zub za zub

Tato opatření na odplatu, která byla stanovena v Zákoně, se dnes považují za součást primitivní a krvelačné starozákonní etiky. Noor van Haaften k tomu píše něco jiného:
„Zákon Izraelců zdaleka nebyl primitivní a krvelačný. Naopak, byl to velmi pokrokový zákon: Tím, že byla v zákoně stanovena jasná pravidla, se učinila přítrž bezmezným lidským výlevům mstivosti. Pravidla jako ‚oko za oko, zub za zub‘ (a dokonce ‚ruku za ruku, nohu za nohu, spáleninu za spáleninu, ránu za ránu, modřinu za modřinu…‘ 2. Mojžíšova 21,24 a násl.) vzala jednotlivci možnost se svévolně na druhém vyzuřit. Bylo najednou jasné, jak cenný je život člověka a jakou hodnotu má každá část jeho těla. Kdo druhého připravil o život nebo mu fyzicky ublížil, musel za to ‚zaplatit‘ stanovenou cenu. Kdo prostě někoho vzteky praštil a zabil ho, přivolával na sebe odplatu za vraždu. Právě to se málem stalo Davidovi v době, kdy ho pronásledoval Saul (1. Samuelova 25):
V poušti žil Nábal, kterému David kdysi sloužil a kterému teď poslal vzkaz s prosbou, aby jemu a jeho mužům dopřál štědrosti a pohostil je. Když Nábal drze odmítl, David reagoval jako pes, když na něho šlápnete, a hned se se svými čtyřmi sty muži vydal, aby ho zabil. Díky Nábalově ženě David od svého úmyslu ustoupil. Šla mu naproti a naléhavě ho prosila, aby si sám neprosazoval právo. Tím ho uchránila před krveprolitím, které by volalo po pomstě. Řekla mu, že sám Bůh se ho zastane a pomstí ho. Tato Abigailina mírová mise se zdařila, dokázala Davidův vztek a touhu po pomstě utišit, a tak odvrátila velké zlo. Po několika dnech zasáhl sám Bůh a Nábal zemřel.“

Dva dlužníci

Jednou z největších lekcí o odpouštění, kterou nám Ježíš zanechal, je příběh o dvou dlužnících v Matoušově evangeliu 18.
Petr měl zřejmě problém. Obrátil se na Pána s otázkou: „Tehdy přistoupil Petr k Ježíšovi a řekl mu: ‚Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?‘ Zřejmě mu to připadalo velmi velkorysé. Ale Ježíš mu odpověděl: ‚Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát.‘“ A pak tento požadavek ilustruje příběhem:
Jeden služebník dlužil svému pánu milionový obnos. Pán ho vyzval, aby dluh zaplatil. Neměl jak. Pán tedy nařídil jeho, jeho ženu i děti, všechno, co měl, prodat, aby se tak jeho dluh zaplatil. Služebník se vrhl před ním na zem a úpěl k němu: „Slituj se ještě, všechno ti zaplatím!“ Pánovi bylo asi jasné, že služebník na to nemá, ale slitoval se nad ním a celý dluh mu odpustil. Taková úleva! To bylo vysvobození! Celé těžké břemeno z dlužníka najednou úplně spadlo.
Řekli bychom, že toto nezasloužené dobrodiní ho bude motivovat, aby se také k druhým choval shovívavě. Ale to je omyl.
„Sotva však služebník vyšel, potkal jednoho ze svých spoluslužebníků, který mu byl dlužen sto denárů; chytil ho za krk a křičel: ‚Zaplať mi, co jsi dlužen!?‘ Jeho spoluslužebník mu padl k nohám a prosil ho: ‚Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to!?‘“ (Matouš 18,28-29)
Ta slova musela právě osvobozenému dlužníkovi znít nějak povědomě! Ale zůstal tvrdý a dal ho odvést do vězení. Jemu byly odpuštěny miliony, ale on sám nedokázal odpustit zanedbatelný dluh!
Taková křivda zvedla ostatní služebníky. Šli to říct pánovi. „Tu ho pán zavolal a řekl mu: ‚Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil; neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou?‘ A rozhněval se jeho pán a dal ho do vězení, dokud nezaplatí celý dluh. Tak bude jednat s vámi můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru“ (Matouš 18,32-35).

Tolik tedy příběh, který Ježíš vyprávěl, abychom pochopili, jak velký je hřích, který máme před Bohem – nikdy ho nebudeme schopni splatit. Ježíš za nás zaplatil svou krví …která tekla na kříži, tím náš dluh úplně vyrovnal, odpustil nám, naprosto nezaslouženě.
Místo aby zlý služebník odpustil, vyžadoval, co mu patřilo. Měl právo na své straně a dlužníka mohl poslat do vězení. Nemohl se ten, kdo dostal Boží milost v takové bohaté míře, svého práva vzdát? Copak ten, komu bylo odpuštěno, neměl také ze srdce odpouštět?
„Být křesťanem,“ říká C. S. Lewis, „znamená odpouštět neodpustitelné, protože Bůh nám odpustil také tolik. Je to těžké. Možná není tak těžké odpustit jednu velkou křivdu. Ale odpouštět každodenní výzvy všedního života – pořád znovu – panovačné tchyni, tyranskému manželovi, ufňukané manželce, sobeckým dětem – dokážeme to? Zřejmě jen tehdy, když si uvědomíme, kde sami stojíme, když každý večer vážně myslíme modlitbu: ‚A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.‘
Odpuštění je nám nabízeno jen s touto podmínkou. Odmítnout ji znamená odmítnout Boží slitování nad námi. Není tu zmínka o nějakých výjimkách, Bůh myslí vážně to, co říká.“
Když bušíme na svá práva, uvědomme si cenu svého vykoupení – Kristův kříž – to nebylo málo! Spravedlivý je jen Bůh. Proto jen on může vyžadovat právo. A vyžaduje je od těch, kdo nepřijali Ježíšovu oběť, výkupné. Jedině On má právo vyžadovat spravedlnost a na nás je, abychom mu to přenechali.

„Kdo jsi, když druhého odsuzuješ?“

Když se nám stane křivda, bojujeme zpravidla napřed rozčileně, hněvivě. Pokud v sobě hněv živíme, brzy nás ovládnou myšlenky na odplatu. Proto nás Boží slovo vede k tomu, abychom nenechali zapadnout slunce nad naším hněvem, abychom nedávali prostor v našem srdci ďáblovi.
Kdo druhého odsuzuje, vlastně ho odepisuje. Přeje mu zlé, aby sám na sobě pocítil, co nám provedl, aby za to pykal. Ale toto negativní odsouzení nás připoutává jakoby řetězem k tomu, kdo nám ublížil. Pořád ho s sebou taháme, a to nás ochromuje. Sudičský postoj brání působení Ducha svatého. My, kteří jsme skrze Krista byli povoláni ke svobodě, se stáváme zajatci zlých myšlenek.
Hříšník nemá právo odsuzovat druhého hříšníka. Když to přesto děláme, padá rozsudek na nás samé.
„Nesuďte a nebudete souzeni,“ říká Ježíš svým učedníkům, „neodsuzujte a nebudete odsouzeni“ (Lukáš 6,37).
To neznamená, že nemůžeme křivdu správně pojmenovat. Naopak. Sám Ježíš nám jasně říká, jak se máme chovat k tomu, kdo hřeší (Matouš 18,15-17). Je třeba ho s jeho hříchem konfrontovat, napřed mezi čtyřma očima, a když neslyší, pak společně před jedním nebo dvěma svědky. Napomínání a odsuzování jsou něco jiného.
Každý z nás bude jednou stát před Bohem a bude mu skládat účty. Proto Pavel říká: „Proč tedy, ty slabý, soudíš svého bratra? A ty silný, proč zlehčuješ svého bratra? Všichni přece staneme před soudnou stolicí Boží“ (Římanům 14,10).

A když ten druhý o odpuštění neprosí…?

Co máme konkrétně dělat, když nám někdo těžce ublíží? Mám mu odpustit i přesto, že toho nelituje a o odpuštění mě neprosí? Nedávno jsem tuto otázku dostala a musím říct, že jsem o ní dlouho přemýšlela.
V knize „Biblická etika“ od Robertsona McQuilkina jsem se dočetla:
„Ježíš Kristus řekl: ‚Když tvůj bratr zhřeší, pokárej ho, a bude-li toho litovat, odpusť mu‘ (Lukáš 17,3). Máme tedy odpouštět tomu, kdo lituje, že proti nám zhřešil. To je okolnost, podmínka, za které odpouští Bůh. Ale Ježíš Kristus a například Štěpán se modlili, aby Bůh nepočítal zlo za hřích těm, kteří proti nim zhřešili, i když to byli vrazi a o odpuštění nestáli. Můžeme tedy odpouštět vždycky.
A protože nejsme jako Bůh, abychom věděli, co si ten druhý myslí, bude jen správné, když odpustíme v každém případě. Ten druhý se na věc většinou nedívá ze stejné perspektivy jako já, nevidí potřebu činit pokání a prosit o odpuštění… Navíc nesmířlivost se šíří jako rakovina, pokud nejsme ochotni odpustit. V odpuštění spočívá vysoká terapeutická hodnota – je-li ono naším základním životním postojem, bez ohledu na to, jak se k nám chová ten, kdo nám ukřivdil – je důležitým principem pro naše vnitřní zdraví.“
Ten, kdo se dopustí nějaké křivdy, nějak druhému ublíží, hřeší vlastně vždycky dvěma směry, jednak proti Bohu a jednak proti člověku. Odpuštění není laciná záležitost. Nebylo laciné ani pro Krista. Cenou byl kříž. Pro nás křesťany odpustit znamená zemřít sám sobě a vzdát se svého práva. Soudit bude Bůh, když provinivší se člověk věc sám před ním nevyčistí.
Šimon Wiesenthal se už za svého života stal legendou. Přežil koncentrační tábor holocaustu a pak celých padesát let neúnavně hledal lidi, kteří se za Hitlerova režimu podíleli na mučení a vyvražďování Židů.
Když se Wiesenthal po válce znovu shledal se svou ženou a spolu spočítali, co všechno jim holocaust způsobil, zjistili, že osmdesát devět příbuzných přišlo o život. To bylo jedním z důvodů, proč tento polský inženýr s fanatickým úsilím hledal viníky holocaustu. Prohlásil: „Cítil jsem se jako viník, protože jsem přežil a tolik jich to nepřežilo. Cítil jsem morální povinnost vystupovat za všechny ty mrtvé, abych byl jejich hlasem.“ Stalo se to jeho životním údělem.
Co ho pohánělo? Nenávist? Pomstychtivost? Chtěl esesákům a vrahům odplatit, co udělali jeho soukmenovcům? Lidé se na to Wiesenthala za ta dlouhá léta často ptali a on vždycky říkal:
„Ne, nechci se mstít, toho jsem dalek. Nejde mi o nenávist, ale o spravedlnost.“
Stalo se, že někteří z těch, kdo také přežili, zaklepali u něho na dveře a prosili o adresy příbuzných těch esesáků. Jejich úmysly byly ale jiné: oko za oko, zub za zub. Wiesenthal to však viděl jinak. Chtěl, aby nacističtí zločinci byli postaveni před soud, aby se zodpovídali ze svých činů a byli odsouzeni. On sám je nechtěl soudit, ale předával je řádným soudům. Sám sebe považoval za nástroj, který vyhledával lidi. Během let se Wiesenthalovi spolu s jeho pomocníky podařilo najít asi 1100 zločinců.
Wiesenthal, který dostal několik vyznamenání a čestných doktorátů, vstoupil do historie jako člověk, který šel vášnivě za svým cílem: Spravedlnost pro šest milionů Židů, které padly za oběť nacismu.
Je pozoruhodné, že po tom všem, co Wiesenthal za války prožil, a přestože se padesát let zabýval zločiny proti Židům, nestal se z něho zahořklý člověk. Nebyl naplněn nenávistí, která by ho stravovala

On nám dopomůže k právu

Asi známe verš ze Žalmu 37,5: „Svou cestu svěř Hospodinu, doufej v něho, on sám bude jednat.“ Text však pokračuje dále s neuvěřitelným zaslíbením:
„Dá, že tvoje spravedlnost zazáří jak světlo, jako polední jas tvoje právo. Ztiš se před Hospodinem a čekej na něj.“ Jednou naše bolestné vzpomínky ztratí svou sílu. Když se vědomě odvrátíme od toho, co jsme utrpěli, vzniká prostor pro něco nového.
„Z tvého milosrdenství se budu radovat a budu jásat, že jsi shlédl na mé pokoření. Vždyť ty víš, co sužuje mou duši. Nevydal jsi mě do rukou nepřítele, dopřáls volnosti mým nohám“ (Žalm 31,8-9).
Osvobození od hořkosti a nenávisti vůči těm, kdo nám ublížili, prožijeme tehdy, když všechno, co nás tíží, složíme pod křížem a tam to také necháme. Roztrhejte staré dlužní úpisy a uvidíte, jak kameny, které blokovaly váš život, zmizí. Odpuštění osvobozuje!

Hodnocení článku:
 Článek mě nadchl.
 Dal mi nový impuls.
 Dávám mu za pravdu.
 Není na něm nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.
-------------

  Napište svůj názor.

www.ethos.cz/vzdyt-mi-nikdo-neublizil-082.php
K jádru křesťanství

C. S. Lewis
K jádru křesťanství
Návrat, běžná cena 245 Kč
Naše sleva: 7 Kč
Vaše cena: 238 Kč

ks

Kolikrát se nám už stalo, že jsme museli strpět nějakou velkou křivdu, a ten, kdo za to mohl, z toho vyšel bez problému?! Nikdo ho nepotrestá, dokonce, jak se zdá, ani Boží soud ne. A po nás se spravedlnost vyžaduje.
Je to pochopitelné, protože jsme stvoření k obrazu toho, kdo je absolutně spravedlivý. Tak jako my toužíme po lásce, protože Bůh je láska, toužíme i po spravedlnosti, která pramení z vědomí, co je správné a co je špatné.
Když pročítáme knihu Žalmů, vidíme, jak v nich převažují nářky nad křivdami a volání k Bohu po spravedlnosti.
To známe, že.
Násilník sexuálně zneužije děvče a klidně si dál pokračuje ve své zhýralosti. Žena se celá léta stará o nemocnou maminku a vlastní potřeby úplně potlačuje. Po smrti se přihrnou sourozenci a shrábnou dědictví.
Otec rodiny ztratí zaměstnání, protože ho kolega ze závisti pomluvil a rozšířil o něm nepravdivé fámy. A hlavní viník si dál sedí na svém postu.
Darebákům zdánlivě všechno projde, zato oběti musí trpět pod následky.
Voláme po spravedlnosti, úpíme k Bohu – a ten jako by nejedná…



Ve Starém zákoně je často řeč o pomstě a odplatě. Proto si mnozí mylně myslí, že Bůh Starého zákona je jiný než Bůh Nového zákona, nebo se přinejmenším změnil ve své podstatě. Ale Bůh zůstává stále stejný.