Čtení Bible obnoví váš život

Tisk na papír
menu
 


------

Citát z Bible:

Ale Pán je věrný; on vás posílí a ochrání od zlého.

2Ts 3,3 E
(Další citáty)

------
éčko - logo Ethosu

Zajímavé články


Do nového kroku
Máme nejistotu, obáváme se, jaké to bude? Pokud nejdeme proti svědomí, udělejme první krok a Bůh se vyjádří.

A co on?
Trápí nás, že ten druhý je lepší, má víc, má lepší podmínky? Zaměř se na to, co máš a naplno toho využij.

C. Snažíme se žít slušně
a zhruba se držíme biblických příkazů. Na jeden ovšem možná zapomínáme: Buďte svatí. To je požadavek, abychom se podobali Bohu. Tak můžeme svým charakterem mezi lidmi vynikat.

D. Manželská nevěra
je krutá rána do života. Člověk má chuť se vyčítat, mstít, ale to nikam nevede... Existuje východisko? Co pomůže?

------

Doporučujeme

Zneužívaná

Tento článek není souvislý příběh. Spíše je poskládaný z poznámek Vlasty*, jak si je za posledních deset let sama zapisovala.
Dává nahlédnout do vnitřních bojů mladé ženy, kterou její otec od tří let zneužíval. Ale zároveň také ukazuje,jak je díky Ježíši Kristu možné získat naději a prožít změnu a uzdravení.

Minulost vychází najevo

V 21 letech jsem se nechala odvézt do nemocnice, protože jsem nemohla spát, trápily mě myšlenky na sebevraždu a měla jsem další zdravotní problémy psychosomatického původu. Otec mě několikrát rychle po sobě obtěžoval, mám za sebou pokus o sebevraždu a rozhovor s psycholožkou pro mladistvé. Moje potlačená minulost tak vyplula na povrch a já jsem se propadla do psychózy, ve které všechno prožívám jakoby znovu.
Často jsem agresivní vůči sobě samé. Nenávist a vztek mě úplně vyžírají. Klidně se těm pohnutkám poddávám, i když mě samou to zraňuje. A ty pocity studu! Nejraději bych někam zalezla a nikoho neviděla. Nejhorší jsou noci, často mě přepadá děs, pořád cítím otce, jak za mnou chodí. Vzpomínky na to, jak mě zraňoval, jak na mě sahal, všechno to mě pořád trápí, rozhořčuje, ochromuje. Je příšerné, jak má nade mnou stále moc, i když už je fyzicky hodně daleko.
Nechci se držet minulosti! Chci se jí zbavit, prožít uzdravení, vést naplněný život. V současné době nevidím, že by to bylo možné. Vím, že na to potřebuji hodně času. Pořád mě pronásleduje strach, že to nezvládnu. Ale občas mám světlé záblesky. V takových chvílích vím, že mě Bůh má rád a mám naději, že mi znovu vrátí důvěru vůči lidem kolem i zdravou sebedůvěru.
Chci své rodiče navštívit, i když k tomu vlastně nemám žádný konkrétní důvod. Beru si na sebe hnědé šaty, nakrášlím se – to všechno jsou věci, které můj táta nemá rád. Mám za to, že mě to před ním bude chránit a že se budu moct chovat uvolněněji.
Návštěvou u nich jsem chtěla sama sobě něco dokázat, ale nepodařilo se mi to. Místo uvolněnosti jsem působila vyčerpaně, byla jsem smutná, otřesená. Chci svému tátovi odpustit a ne věčně připomínat, co se dělo. Ale vidím, jak moje minulost lomcuje mým nitrem. Zase jsem krutě pocítila utrpení pod mocí, kterou nade mnou stále uplatňuje. Cítím se jako špinavá, vinná, zraněná, uvnitř prázdná a bezmocná – vydaná jemu.
V následujících dnech jsou zážitky z minulosti ještě silnější. Trápí mě scény ze zneužívání, v noci mě okrádají o spánek. Je hrozné pořád žít ve strachu. A k tomu mě ještě obtěžují myšlenky: „Skonči to, zabij se!“ Jako by všude kolem mě bylo všechno pořád černější a černější jako spirála, která mě stahuje níž a níž… žádná naděje na únik nebo konec… Proto se nechávám zavřít do izolace. Cítím to ne jako vězení, ale jako ochranu mě samé před sebou. V rozhovoru s psycholožkou ožívají potlačené vzpomínky a já nevím, co s tím. Reaguji tak, že zraňuji sama sebe, biji sama sebe páskem. Někdy po tom vnímám úlevu. Ale je to šílené: můj táta mě často bil páskem – tehdy jsem to nevnímala jako něco příjemného. Z nemocnice jsem odešla předčasně na vlastní žádost a mám z toho všeho smíšené pocity. Zatím budu bydlet v domově pro ženy, nejsem schopna jakkoli pracovat.

Proč otec?

Proč právě můj otec? Často si kladu tuto otázku! Měla jsem ho tolik měla ráda, byl to můj hrdina, žila jsem pro něho. Vždycky jsem ho chtěla mít ráda tou největší láskou, kterou mu dcera může dát. Chtěla jsem mu ve všem vyhovět. Co jen ho vedlo k tomu, aby mi tak ubližoval? Pomalu jsem začínala pozorovat, že se ocitám v nezdravé závislosti na svém otci a bojím se mu bránit. Záleží mi přece na harmonii, lásce, něžnosti, bezpečí. Ale on mě bije, zlobí se na mě, vylévá svůj hněv a sexuálně mě obtěžuje.
Proč se maminka vždycky otočí a nic neřekne? Musela se v nemocnici léčit na schizofrenii, potom odjela do lázní. Když se vrátila, byla léky tak otupělá, že vůbec nevnímala, co se doma dělo. Často byla jako dítě a já jsem musela dělat to, co měla dělat ona…
Můj mladší bratr strávil sedm let doma, potom šel do dětského domova. Když přicházel domů, snažila jsem se ho chránit tím, že jsem přebírala roli matky. Zneužíván nebyl a – jak mi později vyprávěl – nepostřehl nic z toho, co si na mě otec dovoloval.

Pohled zpět

Otec mě zneužíval už asi ve dvou letech tím, že mi hladil pohlavní orgány. V rozmezí 3-12 let mě on i můj děda několikrát zneužívali, nutili mě, abych je uspokojovala. Děda pak přestal, ale otec ne. Zneužívání bylo stále horší, nakonec mě znásilnil, byly to nepopsatelné bolesti. To všechno trvalo asi do mých dvaceti let. Tehdy jsem mu postavila jasné hranice.
Z otcovy strany jsem prožívala i fyzické násilí. Většinou mě bil páskem, botami, válečkem na nudle, klepáčem na koberce i jinak. Někdy mě zamykal.
Neušetřil mě ani psychického týrání: „Nikomu to neříkej! Jinak tě prodám!“ vyhrožoval mi. Často mě zastrašoval svou zbraní a tvrdil, že mamince, bratrovi nebo mně něco udělá, kdybych o tom někomu něco řekla. „Jakou máš beze mě cenu?! Jsi moje všecko – budeš dělat všecko, co ti řeknu!“ byla jeho typická slova.

Přizpůsobivá, veselá

Ve školce i ve škole jsem byla přizpůsobivé, veselé dítě. S kamarády jsem vycházela dobře, ale zároveň jsem často stávala stranou, domů jsem nikdy nechtěla nikoho vodit. Většinou jsem mívala dobré známky. I to bylo důležité, protože mi rodiče dávali najevo, že hodnotu mám jen tehdy, pokud mám nadprůměrné výsledky. V souvislosti se zneužíváním jsem se doma začínala vnitřně uzavírat do sebe, do svých fantazií, tam jsem se cítila dobře.
Jako dítě a mladá dívka jsem chodila k psycholožce, protože maminka bývala často v nemocnici, doma chyběla a mě to „přetěžovalo“. Ani odbornice paní psycholožka si však mého vnitřního traumatu nevšimla. Po mnoha letech jsem ji vyhledala a povyprávěla jí, co jsem tehdy ve skutečnosti prožívala. Šokovalo ji to, protože mě vnímala jako stabilizované, veselé děvče, ale zároveň měla pořád jakési podezření, že uvnitř jsem k smrti smutná. Jen jednou se mi od ní nechtělo jít domů. Když se ptala proč, úplně jsem se zablokovala.
Asi ve dvanácti letech jí jeden z mých učitelů vyjádřil podezření, že jsem možná zneužívaná. Při nejbližší návštěvě mi kladla otázky jako: „Kdo tě dává spát? Bije tě tatínek nebo dělá s tebou něco, co ti není příjemné?“ Já jsem tehdy reagovala naprosto běžně a popsala jsem, jak mě do postele ukládá maminka a vždycky mě laskavě přikryje. Řekla jsem jí, že mi tatínek neubližuje. Dokonce jsem ho hájila, když jsem zdůrazňovala, že přece tolik pracuje a kromě mě se stará ještě i o maminku…

Přesto všechno: Našla jsem Ježíše!

Moji rodiče celé roky chodili do církve. Nikdy jsem nechápala, jak mi můj tatínek může tak ubližovat, když zároveň tvrdí, že je křesťan. Prostě mi to nešlo dohromady. Když ale maminka byla v nemocnici, tatínek nechtěl mít s křesťany nebo vírou nic společného.
V šestnácti letech jsem se seznámila s jedním mužem a navázala s ním vztah. Po vyučení jsem se k němu nastěhovala, ale tento vztah na mě nepůsobil dobře. Muž měl problémy s alkoholem, byl nesmírně žárlivý a nutil mě k některým zvrácenostem… V té době jsem hodně zhubla a pronásledovaly mě stavy strachu. Přesto jsem od něho nechtěla odejít.
Tehdy jsem pracovala s kolegyní, která mi hodně vyprávěla o Ježíši. To se mě dotýkalo stále víc. Postupně jsem začínala chápat, že se budu muset rozhodnout: buď pro život s Ježíšem nebo pro vztah s tímto mužem. S Boží pomocí jsem se nakonec rozhodla pro nový začátek s Bohem. Začala jsem pravidelně navštěvovat sbor, kde jsem našla dobrou oporu.
Abych mohla svůj život nově zaměřit, bylo třeba vyčistit i moji minulost. Při jednom pastýřském rozhovoru jsem se mezi jiným zmínila i o svém životě dřív. Ještě jsem nedokázala mluvit o zneužívání – nebyla jsem ochotna jít víc do hloubky.
Ale stále víc mi na mysli vyvstávaly potlačené scény a zážitky z minulosti, což mě překvapilo. Strašně mě to tížilo, sebrala jsem všechnu odvahu a rozhodla se o tom s jedním ze starších sboru mluvit. Když jsem mu všechno povyprávěla, řekl mi na to: „To jsi vyprovokovala ty – chudák tatínek!“ Tato neuvěřitelná odpověď byla pro mě nesmírnou ranou. Ve sboru jsem se stáhla. Začala fáze, kdy jsem pochybovala nejen o křesťanech, ale i o Bohu. Dnes vím, že pro dotyčného byla moje situace neúnosnou zátěží a nechtěl to přiznat. Tím, že jsem mu odpustila, jsem získala vnitřní svobodu.

Trnitá cesta začíná

Už týden jsem v terapeutické komunitě. Pomáhám v kuchyni. Za poslední dny jsem několikrát narazila na vlastní hranice. Vždy, když jsem ve stresu, vracejí se mi scény ze zneužívání, a tehdy mám pocit, že prasknu.
Často prožívám napětí, jsem nervózní, nejistá a trpím velkými emocionálními výkyvy. Kolikrát sama sobě nerozumím – chvíli toužím po blízkosti nějakého člověka, v dalším okamžiku se všem vyhýbám. Od svého pobytu v nemocnici sice vím, že trpím hraniční poruchou osobnosti (borderline syndrom), ale stejně se v řadě situací neorientuji, nevím, proč reaguji nebo jednám daným způsobem.
O víkendu jsem se mohla projet na koni, to je něco, co jsem dřív mívala moc ráda. Vždycky se u toho uvolním, na všechny své problémy zapomenu. Jsem Pánu Ježíši vděčná, že mě dosud chránil před tím, abych sama sobě ubližovala a před myšlenkami na sebevraždu. Ježíš je moje spolehlivá opora.
Na terapii se učím, že výkonnost není všechno. Bůh mě miluje, i když udělám chybu, umí mi odpustit. Zpočátku jsem tomu nechtěla věřit. Dokonce jsem ani milovaná být nechtěla – ze strachu, abych zase neprožila zranění. Ale pro Boha není nic nemožné. Krok za krokem mi ukazuje, co pro mě udělal a jak mě má rád. Jak bych mohla bránit tomu, abych ho na sebe nechala působit?! Postupně se učím důvěřovat i pečovatelům a vedoucím naší skupiny. Včera mi v terapii skončila zkušební lhůta. Jsem ráda, že jsem toto období zvládla. Bůh mě až dosud vedl – a zná i moji další životní cestu!
Během pastýřské péče jsem si uvědomila, že kolem sebe nemůžu stavět hradby, když mě druzí zraňují, nevšímají si mě, nerozumí mi nebo se ke mně přibližují. Když jsem pořád zablokovaná, Pán mě nemůže uzdravit a pomoct mi naučit se nové vzorce chování. Naopak, musím bojovat proti myšlenkám na sebevraždu, na ubližování sama sobě, i proti tomu, aby se mi vracely scény ze zneužívání. Tak ráda bych se už nezaměřovala na své problémy, ale s důvěrou se dívala k Bohu.
Letošní vánoce chci prožít s Pánem Ježíšem, ale pořád hrozí, že se na mě sesype hromada šedi, bolesti a zoufalství. Pociťuji, jak silnou moc nade mnou mají vzpomínky na děsivé vánoce u rodičů, kde jsem byla zneužívaná. Je pro mě těžké číst Bibli i modlit se. Lhostejnost, únava, neklid a stres mě stále víc okrádají o Boží pokoj. Znovu se ve mně hromadí myšlenky na sebeubližování, na sebevraždu a sužují mě scény ze zneužívání. Mám strach, cítím se zraněná a hrozně se stydím. A přece – svěřuji svou situaci Ježíši, on umí pomoct! Bývá to úporný boj, často bych to nejraději vzdala; ale Pán Ježíš mě posiluje. Jsem vděčná, když vím, že mě obklopuje. Dává mi sílu, víru, lásku, věrnost a svou milost – každý den novou!
Je pro mě pomocí, když ráno čtu Bibli, i když jsem unavená, vyčerpaná, nesoustředěná. Bůh mi potom vlévá svůj pokoj a otevírá srdce, abych vnímala, co mi říká.

Bolestná setkání s otcem

Mám před sebou první setkání s rodiči. Bojím se. Tátu nechci ani vidět, nechci znovu prožívat, jakou má nad mým životem moc. I když jsem tyto pochybnosti probrala se svou důvěrnicí v komunitě, rodiče sem pozvali. Byla jsem opravdu ráda, když setkání s nimi skončilo. Stálo mě nesmírně mnoho sil, musela jsem si hrát na silnou, že mě jejich návštěva nechává klidnou a že mám všechno pod kontrolou.
Ale uvnitř ve mně to vypadá jinak. Scény ze zneužívání se později znovu divoce, brutálně vracejí. Je to vypětí, které se už nedá vydržet. Sahám zase ke svým starým vzorcům reakcí, ubližuji si, nemůžu s tím přestat, před očima mám úplnou tmu.
Jedna účastnice komunity mě najde a okamžitě alarmuje pečovatele. Ti jednají rychle, ošetřují mě a zůstávají se mnou, dokud nejsem schopna zase mluvit.
Potřebuji několik dní na to, abych všechno zpracovala a uměla přinést k Bohu. Tato ztráta kontroly mě trochu mrzí, protože jsem si nikdy nemyslela, že by se to mohlo zase stát.
Po několika měsících jedu na návštěvu k rodičům na oslavu tatínkových narozenin. Hostina v restauraci proběhla docela poklidně. Cítím se vcelku jistě a mám naději, že dnešek proběhne dobře. Když se hosté rozloučili, tak to přišlo: otec mi sáhl na prsa a poplácal mě po zadku. Naštěstí nemohl pokračovat, protože přišel vrchní s účtem.
Co nejrychleji se loučím, ale tento okamžik se neobešel bez následků. Na nádraží na záchodě jsem si úmyslně způsobila silné popáleniny. Správně bych o tom měla pak v terapeutické komunitě mluvit. Ale nechci – moc se stydím. Jenom reaguji a působím si další zranění…

Kroky vpřed i zpět

Není lehké bojovat proti mé tendenci ubližovat si. Domluvili jsme se, že o tom budu se svou pečovatelkou vždycky hned mluvit, jakmile se takové myšlenky zase vynoří. Ne vždy jsem na to připravená, ale učím se, aby mě takové úvahy nezavalily a já neztratila kontrolu. Chci nést odpovědnost za své chování, vím totiž, že když povolím, tak si budu dál ubližovat a působit si ještě hlubší rány. Chci se učit o tom mluvit a nic nezamlčovat. Je to pro mě výzva, protože dřív jsem byla zvyklá od svých problémů utíkat, nebo je zakrývat. Když na mě zase přicházejí myšlenky na sebeubližování, nechci to nechávat jen tak, ale obracím se na Boha: „Pane, odpusť mi moje chování, dej mi sílu to už nedělat. Pomoz mi prolomit tyto moje způsoby chování.“
Pořád mám dny, kdy nově narážím na své hranice. Ale zároveň prožívám, jak mě Bůh nese a dává sílu. To mi dodává odvahu jít dál, i když cíl sama ještě nevidím. Vždycky se musím znovu rozhodnout: Ano, chci tady na terapii zůstat. Toto Ano znamená boj, ale když se do toho dám, znovu prožívám pokoj a svobodu. Dovolili mi si jít zase na čas vyzkoušet, jak bych zvládala práci. Chtěla jsem se vrátit do předchozího zaměstnání, ale poradili mi, že něco nového by pro mě bylo lepší. Napřed jsem nechtěla, bývala jsem tam tehdy spokojená a teď jsem se bála něčeho nového. Když jsem si uvědomila, že strach je hlavní příčinou, proč odmítám nové zaměstnání, dokázala jsem se s Boží pomocí rozhodnout, že půjdu do něčeho nového od začátku a budu se učit úplně nové věci.
Z předpokládaných úkolů zvládám na novém pracovišti asi polovinu. Dostávám na starost stále víc pracovních kroků. Na jedné straně jsem na sebe hrdá a vděčná, že se mi tak daří. Na druhé straně se občas bojím, že se zase někam propadnu. I přes tyto pocity se učím jít postupně dál a každý den Bohu nově důvěřovat.
Zase mám před sebou setkání s rodiči. Jsem velmi nervózní a bojím se tatínkových reakcí. Vyjádřila jsem totiž souhlas, že vedoucí komunitního střediska promluví s mým otcem o incidentu během oslavy jeho narozenin.
Při rozhovoru otec vůbec nereaguje, později se mnou úplně přeruší kontakt… Rána však přišla po několika měsících, když mi v dopise napsal, že už nejsem jeho dcera, když neustoupím od svých výčitek vůči němu. Jsem šokovaná. Jeho dopis mě nesmírně bolí a nevím, jak mám reagovat. Jdu se projít ven a cestou celou situaci svěřuji Bohu. Prožívám jeho útěchu a ujištění, že se o mě postará. Jsem Boží dcera a Bůh mě neodvrhne. U něho jsem v bezpečí, nikdo a nic mě z jeho náručí nevytrhne.

Je to pro mě posila, můžu pokračovat v terapii. Dokonce přijímám v práci ještě větší zodpovědnost. Vnitřně jsem stabilnější, učím se vypořádávat se s hranicemi a konflikty, v pracovním životě se mi daří obstát. Ještě se ne vždy dokážu ubránit negativním pocitům a scénám ve vzpomínkách. Potřebuji, aby tento boj dovedl k vítězství Pán Bůh. Učím se mu v tichu naslouchat, důvěřovat Bibli, Božímu slovu, víc než svým pocitům.
Nedávno se mi podařilo získat vlastní byt. I ve sboru, zvlášť mezi svými vrstevníky, se cítím dobře. Jsem vděčná za proces uzdravení, kterým mě Bůh provází. On dělá divy i dnes – a já jsem jeden z nich.
Zpracovala Carole Huberová

Co je to sexuální zneužívání?

Sexuální zneužívání dětí může být jakékoli sexuální jednání, které působí dospělý nebo starší mladistvý na děvčeti nebo na chlapci. Rozhodující je, že přitom zneužívá svého postavení vyplývajícího z převahy v oblasti vědomostí, moci nebo důvěry, aby dítě zneužíval k uspokojování vlastních sexuálních potřeb.

Začátek, průběh, důsledky

Sexuální zneužívání se rozvíjí postupně, většinou v průběhu delšího časového období. Může k němu docházet buď za použití fyzického násilí nebo bez něho, vzhledem ke zneužívání dětské nevědomosti nebo náklonnosti. Vždy souvisí také s psychickým násilím.

Kde k němu dochází?

Zprávy v médiích někdy navozují dojem, že sexuální násilí pochází od cizích osob. Avšak v naprosté většině případů k němu dochází v rodinách.
Pachatelé pocházejí ze všech sociálních vrstev, mívají všechna možná povolání; ani intelektuální úroveň tu nehraje roli. Obvykle využívají závislosti oběti – čím je oběť pachateli blíž, tím bývá zneužívání intenzivnější a tím déle trvá. Pro mnoho děvčat a chlapců patří sexuální zneužívání ke každodenní rutině. Může jít o nejmenší děti až po adolescenty. Výzkumy dokládají, že zhruba každé čtvrté až páté děvče a každý sedmý až osmý chlapec mladší osmnácti let prožil sexuální zneužití, přičemž počet neodhalených případů je velmi vysoký.

Jak se s tímto traumatem vypořádat

Postižení si zpravidla vytvoří obranné mechanismy, které jim pomáhají duševně a fyzicky přežít. K tomu patří zapomínání, potlačování, popření.
Stává se, že dospělí si na zneužívání nemohou vzpomenout, ale přitom trpí nejasnými příznaky, jako je například bezdůvodný strach, závislosti, vztahové problémy, deprese, ubližování sobě samému, poruchy v jídle, sexuální problémy, psychosomatické problémy atd.
Strach, pocit opuštěnosti, narušený vztah k vlastnímu tělu, nedůvěra, pocity viny a studu mohou trvat celý život.
Zneužívání proniká všechno: vnímání vlastní hodnoty, blízké vztahy, sexualitu, mateřství, pracovní život, duševní zdraví. Mezilidské vztahy obětí bývají často velmi narušené, vyznačují se zkušenostmi a pocity zrady, nedůvěry, nejistoty, odcizení.
Různými mechanismy potlačování nebo překrucování se skutečné události propadají do nevědomí, protože dotyčný neumí své prožitky zpracovat, zařadit si je, neví co s nimi. A konečně oběť si zážitky tají sama před sebou, aby dokázala psychicky přežít. Pocity co nejlépe skrývá nebo popírá.

Uzdravení

Stíny minulosti ztrácejí svou moc pouze tehdy, když vyjdou na světlo. Dosavadní vzorce chování je přitom nutné nahradit novými. Každé rozhodnutí vyjadřuje, že postižený je schopen pro změnu něco udělat a podle toho jednat.

K uzdravení dochází:

• Postojem lásky a úcty místo pohrdání a zneužívání.
• Přijetím svých pocitů – místo jejich potlačování, popírání.
• Rozhodnutím nekompromisně říkat pravdu – místo dosavadních lží a zákazů něco o tom říct.
• Zkušeností, že u druhých lidí dochází sluchu a porozumění – místo nepochopení, nevěřícnosti a zaslepenosti.
• Učením se žít radostně a s naplněním – místo zkušeností, že tělo je zdrojem bolesti a utrpení.

Podle www.missbrauch-opfer.info

Příznaky zneužívání

Uvádíme zde některé projevy, které mohou být signálem, že se jedná o sexuální zneužívání dětí, případně naznačují jiné problémy:
• noční děsy, zlé sny
• nečekané pomočování, pokálení
• dítě působí uzavřeným dojmem
• změněné chování při hrách
• nezvyklá agresivita
• prudký pokles školních výsledků
• vytahuje všechno oblečení najednou
• vyhýbá se určitým místům, lidem
• nezvyklé způsoby mytí
• úmyslné zraňování sebe sama

Nečekaná změna chování by měla být dostatečným důvodem k tomu, abychom se opatrně přiblížili k problémům dítěte a pomohli mu.

Co dělat, když se dozvím o sexuálním zneužívání?
Věřte dítěti

Zkušenosti dokazují, že děvčata a chlapci si sexuální obtěžování nevymýšlejí. Mluví pravdu. Buďte si vědomi toho, že dítě má silné pocity studu a viny, když se vám svěřuje. Dejte mu najevo, že jeho slovům věříte.

Zůstaňte klidní

Váš úžas a zděšení by dítě nejen zatížilo, ale zároveň zase umlčelo. Příliš rychlé jednání jen škodí. Ukvapená konfrontace s pachatelem nebo s rodinou často znamená, že se kontakt přeruší a zneužívání pokračuje. Konfrontaci s pachatelem by měli dělat pouze školení profesionálové (sociální úřad, poradenští pracovníci).
Vaše vlastní pocity (zděšení, soucit atd.) byste pokud možno měli zpracovávat sami, abyste dítě navíc nezatěžovali.

Informujte se a vyhledejte pomoc

Informujte se o souvislostech sexuálního zneužívání a poraďte se s odborníky. Potřebujete pomoc sami pro sebe i pro postižené děvče či chlapce. Nezůstávejte s tím sami!
• Zvažte, kdo by vám mohl pomoct (kamarádky, přátelé, příbuzní, nějaký poradce…) a kdo by dítě mohl ještě podpořit.
• Berte dítě s jeho přáními a potřebami vážně, respektujte jeho hranice.
• Dodejte dítěti odvahu, aby povídalo dál, ale nenuťte ho.
• Pomozte dítěti najít způsoby, jak odolávat.
• Pomozte mu se bránit, aniž by se samo vydávalo do většího nebezpečí.
• Ukažte dítěti jiné možnosti než zůstat doma, pokud ke zneužívání dochází doma (navštivte s ním dětský domov, SOS vesničku...
• Ujistěte dítě, že nepodniknete nic bez toho, že byste se na tom dohodli. Dejte mu najevo, že budete muset možná vy sami učinit nějaké rozhodnutí na jeho ochranu, ale že ho předem budete informovat.
• Snažte se vytáhnout dítě z izolace a podpořte ho tím, že se jednoznačně postavíte na jeho stranu.

Váš správný postup může postižené děvče nebo postiženého chlapce uchránit dalších duševních traumat a přispět k tomu, že sexuální zneužívání definitivně skončí.
Každý krok ke změně vyjadřuje schopnost postiženého se sám rozhodnout a podle toho jednat.
Podle www.missbrauch-opfer.info

A co moje děti?

Mnoho rodičů má strach o své děti v této oblasti. Snad každý týden se v médiích objevují nové zprávy o sexuálním zneužívání dětí, děvčat i chlapců. Jednotlivé případy upadnou většinou po nějaké době do zapomnění. Co ale zůstává, je podprahová obava z čehosi nepochopitelného a nemizí také otázka: „Jak před něčím takovým uchránit své dítě?“
Vinou nedostatečného a mnohdy také voyeuristického zprostředkování zpráv v médiích se téma „sexualita a dítě“ ve veřejných i soukromých diskusích stále více předkládá z té černé, špinavé a agresivní stránky.
Řada rodičů by své děti nejraději úplně odřízla od „sexuálních otázek“ v klamné naději, že tak zůstanou ušetřeny i hrozných zkušeností zneužívání; s tím prý vůbec nemají přijít do styku. Je důležité, abychom dítě při jeho sexuálním vývoji doprovázeli a současně mu vštěpovali citlivost na nebezpečí sexuálního zneužívání. Komplexnější sexuální výchova dodá dítěti sebedůvěru a zbaví ho strachu, protože strach a nejistota jsou nejhorší rádcové, pokud jde o zneužívání. Totéž platí pro preventivní výchovu, ale i pro procesy, kdy se jedná o vyjasnění určitého podezření
www.missbrauch-opfer.info

Osobní slovo k postiženým:

Našla ses v mém vyprávění? Jestli jsi v podobné situaci, najdi si někoho, s kým bys o tom mohla mluvit! Vím, že je třeba hodně odvahy k překonání studu a mlčení vůbec. Možná o tom nejsi schopna mluvit… ale dokázala bys to napsat nebo znázornit nějak graficky. Já jsem tak udělala první krok z izolace a později jsem o tom dokázala i mluvit.
Chci tě povzbudit, abys šla do tohoto boje. Ty za to stojíš! Cesta není lehká, budeš muset počítat s překážkami a těžkostmi. Ale když se do toho dáš a půjdeš touto cestou, čím dál víc se budeš pohybovat po úrodné, zelené zemi. Vyplatí se to!

Douška

Od mého pobytu na terapii mezitím uběhlo už deset let. Se svými rodiči si pravidelně telefonujeme, navštěvuji je tak jednou dvakrát ročně. Při svém pokusu mluvit s otcem o zneužívání jsem narazila na železobeton. Pravděpodobně také dřív prožíval hluboké zranění, ale nikdy to nepřekonal a svá zranění řešil tím, že něco podobného páchal na mně. To ho však nezbavuje viny za jeho chování. Ale s tímto pohledem na něj jsem mohla uzavřít tuto kapitolu života a odpustit mu.
Také mě už nebolí, že mě rodiče nepodporují, jak jsem si vždycky přála. Říkám si, že od vyschlého pramene nemůžu čekat čerstvou vodu. Teď mám duchovní rodinu a nejlepšího Otce na světě, samého Boha! On ví, co potřebuji. Uspokojuje moje touhy, dopřává mi hluboký pokoj a dává mi potvrzení, které potřebuji.
Jsem si vědoma, že boj ještě nemám za sebou, ale chci si užívat chvíle, kdy nemusím bojovat. Každou vteřinu chci vědomě prožívat s Ježíšem, protože to je On, kdo mému životu dává smysl a hodnotu.
Vlasta

Hodnocení článku:
 Článek mě nadchl.
 Dal mi nový impuls.
 Dávám mu za pravdu.
 Není na něm nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.
-------------

  Napište svůj názor.

www.ethos.cz/zneuzivana.php
Půvabná

Eldridgeová Stasi
Půvabná
Návrat domů, běžná cena 185 Kč
Naše sleva: 6 Kč
Vaše cena: 179 Kč

ks

„Scény ze zneužívání se mi znovu divoce, brutálně vracejí. Je to vypětí, které se nedá vydržet. Sahám zase ke svým starým reakcím, ubližuji sama sobě, nemůžu s tím přestat, před očima mám úplnou tmu.“