Citát z Bible:
S pláčem nyní chodí, kdo rozsévá, s plesáním však přijde, až ponese snopy.
Ž 126,6 E
(Další citáty)
Doporučujeme články
Výchova a fyzické tresty
Fyzické tresty nezakázat! Ta možnost tu má zůstat. Když dítě ví, že je milované, trest rukou mu neublíží. Seřezat dítě, výprask
Dítě nechce chodit do školy − bojí se
Proč se děti bojí školy? Co s tím mohou udělat rodiče, co škola? Komunikace školy a rodičů.
Žena jako bohyně
Žena může být skvělá jako bohyně, ale muže nenaplní. To muž má naplňovat ženu − ale kde na to brát lásku, sílu, obsah?
Mezi dvěma ženami
Snacha a tchyně . .
Manželská nevěra − existuje ještě šance?
Manželská nevěra neznamená rozvod, bolí to, ale máme východisko.
Děti chodí pomalu a u všeho se zdržují
Procházky s dětmi jsou fantastické! Kde jinde si s nimi tak dobře povykládáte? I když to všechno dlouho trvá... A často to je poučením i pro mě.
Kdyby žena věděla, co muž prožívá
Muž potřebuje, aby mu žena projevovala úctu, tak si ho udrží! Žena potřebuje mužovu lásku − a opravdová láska je oběť!
K čemu je táta? − 1. část
Táto, děti potřebují tvůj čas, zájem, ujištění i tvé prohry. Nasávají tě všemi smysly. Jsi pro ně pevný bod, ať jsi jakýkoliv. Pak budou v dospělosti pevné.
Své děti si ukrást nenecháme!
Nikdo konkrétní za to sice nemůže, ale lze sledovat faraonovské trendy − snahu odloudit děti od rodičů. Jak se rodiče mohou bránit, aby jim děti nebyly „ukradeny“?
Jsi dobrý příklad?
Dobrý osobní příklad je silnější magnet, než silná slova. Zvlášť, když je naším vzorem Ježíš. Ale následovat Ježíšův příklad je pořád málo!
Kyberšikana
Digitální média a jejich nebezpečí, facebook, twitter, kyberšikana, sebevražda Google počítače, televize, šikana
Co je hřích a jak se ho zbavit?
Tři nejčastější způsoby, jak se lidé snaží hříchu zbavit, jsou člověka spíš stahují níž a níž, Co tedy člověka osvobozuje?
Podle jedné studie 44 procent Němců nemá odvahu vyjádřit vlastní názor. Dr. Miloš Matuszek, právník a sloupkař, který se narodil roku 1980 v Polsku, analyzuje situaci svobody názoru.
Na základě určitých kontroverzních názorů jsou neoblíbené osoby znevažovány, nejsou zvány, ale naopak vylučovány z veřejných debat. Existují skupiny, které rozhodují, kdo smí mluvit, a kdo ne. Právě pan!demie Covidu jasně ukázala, že všechny velké noviny, rozhlasové stanice či oficiální televizní kanály mají na Covid v podstatě stejný názor. Celkově vzato je to velmi nebezpečný názor.
Většina novin vznikla z určitého politického směru, bývaly to stranické noviny. Přesto se každé vydání v určitém směru pokouší zobrazit i jiné názory, aby tak zachytilo celé názorové spektrum. Aspoň to chtějí tvrdit. V posledních letech je ale zřejmé, že právě tato vnitřní pluralita, tedy připouštění kontroverzních názorů, které jde proti vlastnímu médiu, jsou stále vzácnější. Jde vlastně o jakési zúžení názorových koridorů a tedy omezení vnitřní plurality.
Lze to vysvětlit několika způsoby. Jako věrohodné se jeví, že časopisy, noviny a média mají tendenci oslovovat jen určité publikum, a to z čistě ekonomických důvodů. Má se za to, že díky homogenní klientele se počty předplatných stabilizují. Prostor pro svobodnou diskusi existuje z jasného důvodu − nikdo přesně neví, jaké je v politických otázkách nejlepší řešení. Média, která se od toho odchylují, podle mě nepochopila základní definici svobody názoru a svobody projevu, nebo ji obětují na oltář počtu předplatitelů.
Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!
Svobodu názoru zaručuje téměř každá ústava, protože skoro každý stát sám sebe označuje jako demokratický. Také v bývalé NDR formálně existovala svoboda názoru. Ugandský despota Idi Amin jednou řekl, že zaručuje svobodu názoru, ale nemůže zaručit svobodu projevu. To je samozřejmě velmi vyhrocená formulace, znamená, že člověk, který svobodu názoru bere vážně, se vystavuje velkému nebezpečí.
Je pravda, že zdání svobody názoru je zaručeno a ani stát dnes pro tuto svobodu nepředstavuje primární nebezpečí. Dnes ji ohrožují zejména určité skupiny, které se dnes v médiích (zřejmě především pravicových) šíří jako lobby a myslí si, že mohou usměrňovat koridor diskusí. Sem patří levicová a antifašistická uskupení. Je možné pozorovat, jak se už celá desetiletí ke všem sporným otázkám − ať se jedná o klima, migraci, koronu − velmi rychle vytvoří určitá podoba těch, kdo to hlídají. Nestojí o to, aby diskuse skončila nerozhodně nebo aby zazněla diskuse s těmi, kdo mají opačný názor.
Druhým nebezpečím je cenzura veřejných platforem jako je Facebook, Twitter nebo YouTube. Tam se jedná o soukromý hospodářský subjekt, které se směřování státu ale i společenským uskupením spíše přizpůsobují. Takže je to určitý druh názorového kartelu, konglomerátu, který se skládá z určitých skupin, platforem a státu, které tak tvoří koalici alternativní názory tendenčně potlačují.
YouTube a jiná sociální média berou jako základ některá ustanovení Světové zdravotnické organizace. Ty se zase používají jako východisko pro mainstream, který určuje, které názory je dovoleno vyjadřovat. To má za důsledek, že jiná stanoviska se mažou a kanály mizí. Tuto situaci můžeme přirovnat k chování totalitních států.
K totalitě nepatří jen to, že po ulicích pochodují vojáci stejným krokem nebo že člověka vytáhne v 5 hodin ráno policie z postele. Zdá se, že pro některé lidi platí určitý druh zákazu vstupu do domu. A to je vlastně začátek konce.
Ke svobodné společnosti patří nejen práva napsaná na papíře, ale také kultura svobody. V Americe se mluví o tzv. Chilling Effects (například vydání opatření, které bude mít za následek, že lidé budou váhat, zda dělat něco, co je jinak zákonně v pořádku a není zakázané). Profesor s určitými postoji se na další období nedostane do etické rady školy, lékaři dají výpověď ze služebního bytu... Samozřejmě na první pohled nemusí být patrné, že to má souvislost s jeho názory, ale vysílá to signály ohrožení. Tak nenápadně dochází ke změně společenské kultury. Dopady Cancel Cultury na společenské klima jsou podle mého názoru mimořádně silné! Důsledky zatím nevidíme a je těžké proti tomu bojovat.
Dostáváme mnoho dopisů od lidí, kteří se nezapojují do veřejného života, nejsou to publicisté, herci nebo umělci. Už nemají odvahu říct, kam se politicky řadí.
Možná tím, že jsme během posledních deseti či více let byli svědky toho, že u každé kontroverzní otázky došlo k rozštěpení. Migrace, klima, Covid − to vše společnost rozděluje. V rodinách, na pracovišti, ve školách i na ulici lze uvádět příklady toho, co se může stát, když někdo vyjádří svůj názor. Když někdo například naznačí, že se mu migrace nelíbí, okamžitě ho okřiknou, že je nacista, když se vyjádří proti převládající klimatické politice, řeknou mu, že je popírač klimatických změn, Podobně i u Covidu.
Rád bych všechny povzbudil, aby se ve všedním životě za své názory nestyděli, ale stáli si za nimi, i když to bude mít negativní důsledky. Obhajoba vlastních názorů povede k tomu, že také ostatní, kteří se pro své názory cítí vyloučeni, budou mít odvahu si stát za svým. A to vede k vytvoření názorové sítě.
Odvážím se říct, co očekávám: Všichni, kdo se postaví na stranu Cancel Culture, tedy že budou mlčet, sklidí později ovoce. Historie se opakuje!
Publikováno ve švýcarském časopise Ethos 1/2022, str. 33,
zde zveřejněno se svolením, překlad Jan Vopalecký
Původní článek Cancel Culture byl napsán v prosinci 2021.
Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!