Čtení Bible obnoví váš život

menu
 




------

Citát z Bible:

Ať tedy jíte či pijete či cokoli jiného děláte, všecko čiňte k slávě Boží.

1K 10,31 E
(Další citáty)

------
éčko - logo Ethosu

Nejčtenější články


A. Být dobrým vypravěčem
Někdy se nám to daří. Jakým chybám se vyhnout, aby naše řeč byla zajímavá a zanechávala v posluchačích pozitivní stopy?

B. Manželská nevěra
je krutá rána do života. Člověk má chuť se vyčítat, mstít, ale to nikam nevede... Existuje východisko? Co pomůže?

C. Vědomí hodnoty dává otec
Táto, děti tě potřebují − tvůj čas, zájem, ujištění, legraci, i vlastní prohry. Pak budou v dospělosti pevné a hodně toho dokážou.

D. Muž se stává mužem,
když odolá tlaku vyhovovat ženě a postaví se na vlastní nohy − bude zodpovědný, důsledný, rozhodný, ochotný sloužit − a od Krista se učí odpouštět.



Často jsem seděla nad prázdným papírem a modlila se…

25 let ethosu

Šéfredaktorka Ethosu Yvonne Schwengelerová vypravuje o 25 letech časopisu, o krocích víry a Boží milosti.

Jaká myšlenka stála za vznikem Ethosu?

V roce 1979 jsme založili časopis Factum. Můj manžel Bruno se setkával s mnoha mladými lidmi, kteří se potýkali s nejistotou. Ve škole jim říkali, že člověk je vyvinutější zvíře, produkt náhody, a v neděli slyšeli, že Bůh je Stvořitel. Vědeckým časopisem jsme chtěli ukázat, že evoluce je jen hypotéza, teorie a že Bible je se svou zprávou o stvoření věrohodná.
Impulsem, který v roce 1983 vedl ke vzniku Ethosu, byl manželův pobyt v nemocnici. Chtěl pacientovi na pokoji dát něco ke čtení, ne zrovna knihu, ale něco, co se dá přečíst rychleji – třeba časopis. A to takový, který by vypadal pěkně, aby se za něj nikdo nemusel stydět, když ho dá sousedovi na posteli, a zároveň takový, který vyjadřuje jasné evangelium o Ježíši Kristu.
Manžel tehdy často říkával: „Sekulární časopisy jsou takové pěkné, barevné – a my křesťané máme jen rozmnožované šedé brožurky, kterými šíříme nejlepší zvěst na světě.“ Něco na tom změnit viděl jako svůj úkol.

Jak jsi na to reagovala?

Když mi to pořád znovu opakoval, cítila jsem v sobě souboj dvou pocitů. Na jedné straně jsem v této myšlence viděla něco vizionářského, co jsem docela chápala, ale zároveň jsem měla strach, jak bychom se svými velmi omezenými prostředky i odbornými znalostmi mohli něco takového realizovat. Proto jsem mu říkala: „To nejde, to nedokážeme!“ Byla jsem ráda, že zvládáme financovat „Factum“. Pustit se do dalšího takového projektu – toho jsem se bála.

Tady jsou vidět typické rozdíly mezi vámi dvěma.

Ano, můj manžel je takový vizionář, který se neomylně dívá na svůj cíl a směřuje k němu. Já funguju jinak. Často se dívám jenom na kameny, které leží na cestě k cíli. V případě dalšího časopisu byly pro mě ty kameny nepřekonatelnými skalami.
Bruno bral jako povinnost, jako Boží zadání, aby pracoval dál s tím, co má k dispozici. Já jsem viděla jen nedostatky: neměli jsme peníze – jak bychom mohli rozjet nějaký takový projekt?
Manžel měl před očima časopis s pěknými obrázky. Jako bývalý tajemník misijní společnosti a později jako vedoucí AEM (Pracovní společenství evangelikálních misií), které sdružovalo 27 misijních společností, měl mnoho kontaktů s vedoucími misijními pracovníky a s misionáři z celého světa. Věděl, že mají vynikající fotografie. S jejich obrázky se dá vysvětlit evangelium. Ani chvilku nepochyboval, že takový časopis je potřebný.

V prosinci 1982 vzniklo nulté číslo časopisu. Jak to probíhalo?

Už od roku 1968 jsme měli křesťanské vydavatelství. Kvůli výrobě knih jsme později založili Cicero-Studio, kde jsme si sami dělali sazbu a propagaci. Tam jsme tvořili také „Factum“, s nějakým časopisem jsme tedy už měli zkušenosti.
S nultým číslem Ethosu to bylo šílenství. Od různých příznivců jsme získali sto tisíc adres k jednorázovému použití na propagaci Ethosu. Když byl celý náklad vytištěn, volali nám z tiskárny, že nejsou schopni dát dohromady a roztřídit adresy z tolika různých zdrojů (misijních společenství) – i když jsme se tak domluvili. Bruno bez okolků nařídil, ať celý náklad – obrovské množství – dovezou k nám domů. Bylo s tím strašně moc práce. Trvalo nám celý den a noc, než jsme spolu s několika nadšenými mladými křesťany všechny adresy roztřídili podle PSČ. Na ten pohled nikdy nezapomenu: všude ve skladu knih nekonečné hromady časopisů a mezi nimi zpocení, unavení lidé.

Dokázala sis tehdy, když jsi měla v ruce nulté číslo, představit, že by takový časopis mohl vycházet pětadvacet let?

Ne, po takovém vypětí s nultým číslem – to chci otevřeně říct – byla moje víra příliš malá na to, abych realizaci rodinného časopisu považovala za možnou. Dávala jsem tomu projektu maximálně rok.
Zkuste si to představit: Nemáte nic, peníze ani odborné znalosti. Všechno, co jsme měli, bylo jen vědomí, že jsme povoláni nést evangelium.
Úžasné bylo, když se přihlásilo tolik předplatitelů, že jsme celé vydání mohli zaplatit a plánovat další. To mě vnitřně hluboce dojalo. Bůh se za tento projekt postavil takovým způsobem, že bylo možné udělat další krok! Tato zkušenost s Bohem byla pro mě hodně silná.

Měla tato zkušenost Božího vedení a věrnosti vliv na tvůj osobní život?

Ano, jasně jsem viděla, jak vypadá moje víra. Nejsem člověk, který si hned dělá starosti. Ale do té doby jsem vycházela z toho, že člověk může něco dělat, až k tomu má dost prostředků a splněné určité předpoklady. Z lidského pohledu to bylo velké riziko. Měli jsme čtyři děti a neměli jsme peníze na to, abychom mohli zvládnout případný finanční neúspěch.
Můj manžel to ale viděl tak, že je třeba ve víře podnikat další kroky, a to bez zajištění na všech stranách. Čekat, až budu mít peníze, a teprve potom něco dělat, to nepovažoval za jednání ve víře. Když Bůh nějakou cestu ukáže a potvrdí, pak se jde dále. Pokud ne, je třeba se znovu ptát na Boží vůli. Tato zkušenost s rozběhem Ethosu mi dala lekci – za svou malou víru jsem se musela stydět.

Umím si představit, že vaše odlišnost vedla i k napětí mezi vámi dvěma. Společný život a spolupráce s takovým vizionářem asi není jednoduché…?

V tom mi pomohl Bůh. Jednou se jednalo o pořízení drahého zařízení na sazbu a já jsem pozorovala, že svému muži nejsem tou správnou pomocí. Potřeboval podporu, která sice mohla spočívat v určitých pochybnostech a v tom, abych poukázala na určité problémy – ale ve správné míře. Tak jsem mu řekla: „Pokud mě můžeš ujistit, že tu myšlenku máš prohovořenou s Bohem, že jsi hledal jeho vůli v této věci a dostal jsi pro to jeho Ano, pak už nebudu mluvit o podrobnostech a jdu s tebou do toho.“ Dnes se ho často ptám už jen: „Máš zelenou?“

Ano, je nutné věřit, ale zároveň je třeba něco také podniknout, aby vzniklo každé číslo. Je to asi mravenčí práce. – V březnu 1983 jste ethosové dobrodružství zahájili – a trvá dodnes…

Na začátku bylo cílem, abychom tímto časopisem ukazovali Boží osobu, jeho velikost a jeho jednání, aby každé číslo obsahovalo evangelium a pomoc do života, a to všechno aktuálně, čtivě a pro všechny věkové skupiny. První čísla sestavoval manžel spíš sám a pracoval také redakčně. Později jsem mnohé převzala já, protože měl řadu jiných úkolů a povinností.
Tak to bylo vždycky: Bruno uviděl cíl, chopil se ho, ukázal, jak se to dělá – a pak se věnoval zase dalšímu úkolu. Vždycky předpokládal, že skoro všecko je možné, pokud u toho máme tu správnou motivaci.

Na titulní stránku prvního čísla se dostal i mimozemšťan «E.T.».

Když jsme hledali, jaký obsah dát do prvního čísla, všimli jsme si, že tehdy běžel v kinech film o vysvoboditelské postavičce «E.T.», která přitahovala davy. Byl to první film tohoto žánru, křesťané hledali vysvětlení okultna ve filmech sci-fi. Reagovali jsme článkem, vysvětlili obsah filmu a směrovali čtenáře ke skutečnému zachránci lidstva – k Ježíši Kristu.

Vyvíjeli jste nějaké zvláštní marketingové úsilí, reklamu, aby se lidé o Ethosu dověděli?

Ne, na to jsme neměli prostředky. Ale ani nebylo třeba. Připravili jsme časopis a počet předplatných rostl bez nějakého zvláštního marketingu. Musím však říct, že díky dřívější činnosti mého manžela měl Ethos u mnoha lidí otevřené dveře.

Jak vypadala duchovní situace před 25 lety, byla jiná než dnes?

Tehdy vládla povznesená nálada. I mladí lidé se hodně ptali na smysl života a byl hlad po biblickém vyučování. Sbory do té doby žijící v pevných tradicích se nově duchovně probouzely. Mladí lidé chodili na ulici nebo jezdili na zahraniční výjezdy, aby zvěstovali evangelium. Ethos vznikl uprostřed tohoto hnutí a pomáhal předávat evangelium s novým přesvědčením. Byl to prostředek, který mnoho lidí vděčně přijímalo a používalo jako misijní materiál. Také lidé, kteří se sami nepovažovali za evangelisty, uviděli v Ethosu nové šance. Objednávali předplatné jako dar pro své přátele a známé nebo jich kupovali víc, aby je pak cíleně rozdávali.

Pro tebe byla redakční práce něco úplně nového.

Dodnes si vzpomínám, jak se mi dařilo při psaní prvního úvodníku pro Ethos. „To zvládneš,“ řekl mi Bruno. Napřed jsem se vzpírala, neměla jsem tušení, jak to udělat. Uvědomovala jsem si, že jde o něco víc než obvyklý úvodník, kde se zhruba popíšou jednotlivé články. Chtěla jsem najít takovou formu, která by čtenáře osobně oslovila, a představila jsem si proto, že někomu píšu dopis. Tehdy jsem to dělala s vědomím, že to píšu jen jednou, jen pro první číslo…

Jak se změnila redakční práce?

Napřed to bylo velmi komplikované. Všechny texty jsme psali na psacím stroji. Pak se musely znovu naťukat na sázecím stroji. Celý postup, než byla stránka hotová, byl velmi náročný. Nadpis jsme například nemohli sázet strojově, každé písmeno jsem musela samostatně vytvořit. K tomu jsem měla hromady šablon a předloh všech možných písem. Něco takového si dnes už nedovedu představit.
V oblasti redakční práce jsme taky začínal od nuly. Nic srovnatelného na trhu neexistovalo. Ale hned pár let po rozjetí Ethosu se začaly vydávat křesťanské knihy a časopisy s podobným obsahem.

Pokud si dobře vzpomínám, psala jsi tehdy nějaký román na pokračování jako by „živě“, tedy vždy jednu kapitolu pro nejbližší číslo.

Důvod spočíval v tom, že tehdy neexistovalo žádné vhodné křesťanské vyprávění. Můj manžel mě vyzval, abych psala sama. Tak vznikl román „Jiná než ostatní“. Měla jsem velkou domácnost a pořád plno hostů. Teprve když byl večer klid a ležela jsem v posteli, probírala jsem si příběhy jednotlivých lidí a v mysli vytvářela děj. Když děti druhý den odešly do školy, musela jsem hned využít čas, abych si myšlenky poznamenala. Mělo to výhodu, že jsem mohla udržovat napětí – každý díl končil očekáváním, co bude dál. Dnes bych něco takového už asi nedělala…

Manžel tě asi uměl hodně podpořit, když ti svěřoval takové velké věci.

Asi můžu říct, že ano. Jeho důvěra mi pomáhala překonávat moje vlastní hranice. Stejně to bylo i u ostatních spolupracovníků. Vzhledem k tomu, jaká jsem, bych se do toho asi sama nepustila. A nikdy na mě nenakládal příliš.

To znamená, že sis neuměla představit, že bys jednoho dne byla šéfredaktorkou časopisu?

To je něco, co ráda vysvětluji mladým lidem: Jestliže někdo svůj život opravdu odevzdá Bohu, pak se Bůh stará o rozvoj jeho darů, často takovým způsobem, jak by to on sám nikdy nedokázal.
Jako nemanželské dítě jsem měla těžké dětství a mládí. Nemít otce bylo v té době velkou hanbou, šuškalo se o tom jen s rukou na ústech. Vyučila jsem se prodavačkou, což naprosto neodpovídalo mým obdarováním a přáním.

A co by sis byla přála?

Jakmile jsem se naučila abecedu, hltala jsem všechno, co se dalo číst, co mi přišlo pod ruku. Už asi v deseti jsem četla Vojnu a mír od Tolstého, ale i kýčovité romány, které jsem našla ve sklepě u své tety. Já sama bych byla studovala jazyky nebo uměleckou průmyslovku. Pro to však můj nevlastní otec neměl pochopení. Byla jsem zklamaná, cítila jsem, že o mně rozhodují jiní a život jsem vnímala jako nesmyslný. Ale během tříletého učebního oboru jsem uvěřila v Ježíše Krista a mohla jsem mu říct: „Bože, vezmi můj život do své ruky a udělej z něho něco konstruktivního!“
Dnes musím říct: díky tomu, že jsem se vyučila prodavačkou, naučila jsem se snadno administrativní práce – a díky tomu jsem se také poznala se svým mužem.
Když se ohlížím zpět na uplynulé roky, vidím, že Bůh u mě použil přesně to, čím mě obdaroval. V Ethosu nezbývalo, než abych ho sama graficky utvářela a psala texty. Bůh uvedl prakticky ve skutečnost to, co bych si sama nebyla schopna vymyslet a naplánovat. Žasnu nad všemi těmi dílky skládačky, jak je Bůh nekonečně moudře sestavil do celkového obrazu.

Jak jsi zvládala dohromady domácnost a zaměstnání?

Napřed jsem pracovala jen jako korektorka. To jsem mohla dělat i doma, když děti byly ještě malé. Později, když jsme začali vydávat Ethos, šly děti do školy a já jsem využívala čas, kdy nebyly doma, abych pracovala v kanceláři. Náš dům i kanceláře jsou pohromadě, tak to bylo možné. Nejmladší Bianca si už hodně brzy hrávala na sekretářku a chodila si se mnou do kanceláře kreslit nebo psát. Zpočátku té práce nebylo tolik. Ale přesto – když si na to dnes vzpomenu, kolik toho bylo najednou, pořád plno hostů, tak si už nedovedu představit, jak jsem to zvládala. Při vší té práci mi ale bylo jasné, že rodina je na prvním místě.

Celých 25 let jsi každý měsíc psala úvodník, to je dnes přesně 300 duchovních zamyšlení – kde pro ně bereš inspiraci?

Úvodník byl pro mě často takový „duchovní úhloměr“, bylo mi to prospěšné.

Co máš na mysli tím úhloměrem? Nějaká osobní orientace?

Ano, byla to jakási míra, abych viděla, kde právě duchovně stojím. Znám období sucha, kdy jsem nebyla schopna nic vytvořit, byla jsem bez inspirace. To bývalo především tehdy, když můj vztah s Bohem nebyl v pořádku. Nedokážu prostě psát nějaké neosobní pojednání.
Často jsem se modlila: „Pane, o čem mám psát?“ Stávalo se, že jsem se pak v noci probudila s nějakým biblickým veršem nebo tématem na mysli.

Každý vztah potřebuje, aby se o něj pečovalo. Jak dbáš o svůj vztah s Bohem?

Během let se vyvíjel i způsob, jakým trávím čas s Bohem. Když byly děti malé, vyhledávala jsem ticho, klid. Teď, když jsou děti z domu, mívám víc času.
Vždycky jsem se zájmem četla Bibli. V souvislosti s psaním se musím (ale zároveň smím) Božím slovem zabývat intenzivněji.
Všechny ty nároky a úkoly vedly k tomu, že jsem byla odkázána na duchovní orientaci a pomoc jsem hledala v Bibli a v modlitbě. Dodnes mám zkušenosti, že právě těžké chvíle jsou ty nejcennější a nejpoučnější. Tehdy je člověk plně závislý na Bohu.

Vzpomínáš si v souvislosti s vydáváním Ethosu na nějakou zvlášť náročnou situaci?

Těch těžkostí bylo plno, ale když mám odpovědět konkrétně, vzpomínám si, jak mi zvlášť na začátku několikrát chybělo něco barevného. Termín odevzdání podkladů do tisku se blížil, ale dané stránky pořád zely prázdnotou. Modlila jsem se za to.
Nejednou jsem prožila zázrak, že druhý den jsem na stole měla reportáž s krásnými barevnými fotografiemi. Můžu potvrdit, že Bůh mě nikdy nenechal na holičkách!

Kdyby se někdo zeptal na tebe osobně, jaký nedostatek nebo pochybnost jsi s Boží pomocí dokázala překonat?

Na začátku naší vydavatelské činnosti jsem často bojovala s pochybnostmi a s otázkou: „Kdo vlastně jsem, abych mohla druhým radit?“ Sama jsem měla ve svém životě spoustu „rozestavěných budov“.
Bylo mi jasné, že takovou práci můžu zvládat jen v závislosti na Bohu. Něco takového bych sama ze sebe nedokázala. Můj vztah s Bohem musel být v pořádku. Často jsem seděla nad prázdným papírem a modlila se: „Pane, ráda bych předala něco, co druhým pomůže. Sama to nedokážu. Ukaž mi, prosím, co pomůže.“
Kolikrát jsem v souvislosti s událostmi a problémy ve svém okolí prožívala, jak Bůh mluví do situace. Z toho jsem vyvozovala závěry, poučení, které jsem pak mohla prostřednictvím Ethosu předávat dál. Ale jen tak si sednout ke klávesnici a hned psát – to nedokážu dodnes. Co píšu, musím mít prožité.

Z čeho máš v souvislosti s Ethosem radost a co tě posiluje?

Jsou to především reakce čtenářů.
Dříve jsem byla podrážděná, když mě úplně cizí lidé na nějakém setkání oslovovali, jako bychom byli staří známí. Znali mě z mých článků, i když mě nikdy osobně neviděli! Zpočátku to bylo zvláštní, protože jsem je neznala, ale zároveň se mě to dotýkalo. I když jsem to nikdy nevyhledávala, díky osobně psaným úvodníkům, kde jsem psala i o své rodině a odhalovala mnoho osobních věcí, jsem se stala „paní ethosovou“. Díky úvodníkům časopis dostal pro čtenáře tvář. Je to krásné, ale není vždy jednoduché s tím zacházet.

To také znamená, že časopis Ethos se stal jednou ze základních oblastí tvého života.

Ano, je to pravda. I když je to velký tlak, každý měsíc nést odpovědnost za to, aby časopis vyšel, mám svou práci ráda. Redakční tým mě taky hodně podporuje. Zvlášť mě těší, že naše rodina toto poslání nese s přáteli a že se o své břemeno máme s kým dělit.

Yvonne, co je pro člověka nejdůležitější?

Poznávat Boha.

Takže člověk, který zná Boha, našel životní štěstí?

To ano, ale je třeba rozlišovat: Nejde o to, mít Boha v hlavě, ale v srdci, v nejhlubším nitru, znát ho jako pravdu a mít s ním osobní vztah prostřednictvím víry v Ježíše Krista.

lidí Boha nezná. Existují nějaké pomůcky, způsoby, tipy…? Jak to bylo ve tvém případě, když ti bylo šestnáct, sedmnáct?

Měla jsem v sobě velkou touhu, cítila jsem prázdnotu, kterou jsem se snažila zaplnit. Neuměla jsem ji pojmenovat, nevěděla jsem, po čem toužím.
Musím ještě říct, že jsem se otázkou, kdo je Bůh, zabývala už jako malá. V nedělní škole jsem slyšela o Ježíši, ale nevěděla jsem, ke komu se vlastně mám modlit – k Ježíši nebo k Otci?
Vyrůstala jsem bez otce, a tak jsem se se svým dětským chápáním modlila k Bohu jako ke svému otci. Tyto modlitby pro mě byly útěchou. A Bůh, který mi chce být Otcem a Otcem všech lidí, moji touhu viděl a modlitby vyslýchal. Nevím proč, ale už jako dítě mě přitahovalo ticho prázdného kostela nebo hřbitova. Možná to byl projev mé touhy po Bohu.

Bývala jsi jako dítě osamělá?

Navenek ne. Byla jsem ale osamělá v tom smyslu, že jsem neznala své kořeny, protože jsem svého vlastního otce nikdy neviděla. Ve vesnici se o mně vědělo, že jsem nemanželské dítě, ale s nikým jsem o tom nemluvila, ani s maminkou. Abych své zranění zakryla, rozhodla jsem se, že musím být dobrou žákyní a musím ve třídě udávat tón. Obojího jsem dosáhla a byla jsem uznávaná. Přitom mi tato role byla nepříjemná, byla to jen křeč. Ale strategie vyšla: Během celého dětství si nikdo nedovolil udělat jakoukoli narážku na můj rodinný stav a původ.

Navenek jsi působila jako silná, ale uvnitř jsi byla zraněná, hledající…

Ano, byla jsem považována za silnou osobnost. Přitom jsem nebyla schopná mluvit o svém pravém já. Věděla jsem, že kdyby někdo poznamenal něco negativního o mé mamince, ztratila bych kontrolu a byla agresivní.

Jak se to změnilo?

Změna přišla s tím, když se mě dotkl Ježíš, když jsem mu uvěřila. Když jsem poznala, že Bůh mě chce, že mě miluje, mlčení o mé minulosti padlo jako starý závoj, najednou jsem o tom mohla mluvit. Od toho dne jsem se už nemusela stydět. Všechny pocity viny a myšlenky, že bych vlastně neměla ani existovat, byly najednou pryč.
To, že jsem si svou hodnotu už nemusela dobývat sama, ale mohla ji přijímat od Boha, bylo pro mě nesmírně osvobozující

Tvé seznámení se s Ježíšem úzce souvisí s tím, jak ses setkala se svým manželem.

Ano, poznali jsme se během mého učení. Zastupoval našeho mistra, který byl na dovolené. K prvnímu mimopracovnímu setkání došlo, když nám učňům Bruno vysvětloval různá paliva, ale od tématu odbočil a najednou nadšeně mluvil o založení státu Izrael v roce 1948 jako o splnění Božích proroctví. Něco takového jsem nikdy neslyšela a velmi mě to téma zajímalo. Zanedlouho jsem měla na svém stole knihu s osobním věnováním, přáním, aby tato kniha rozšířila můj horizont. Nebylo mi jasné, co mělo být tím horizontem. Po dovolené jsem měla ve svém šuplíku papírek s nabídkou, že pokud bych o té knize chtěla mluvit, tak že v tu a tu dobu chodívá cvičit na varhany do kostela v Oberwinterthuru.

A – ty jsi šla?

Ano, něco mě tam přitahovalo. Bruno hrál na varhany a já jsem si sedla vedle. Zeptal se mě: „Umíš zpívat?“ Jak bych neuměla, vždyť jsem odmalička chodila do dětského pěveckého sboru a zpívala chorály… Naše první rande bylo něco neobvyklého. Pak se mnou mluvil o Bibli. Mnohému jsem tehdy vůbec nerozuměla. Povzbudil mě, abych Bibli sama četla a kdybych měla otázky, že o tom můžeme spolu mluvit. Tak jsme se začali pravidelně setkávat a náš vztah se rozvíjel.

Co bylo posledním impulsem k tvému obrácení?

Bruno mi daroval knížku od Oswalda Smitha. Četla jsem ji doma a přitom jako by mi spadly šupiny z očí. Pochopila jsem, že Ježíš zemřel na mém místě za moje hříchy a chce mi dát nový život. Klekla jsem si, modlila se a odevzdala Bohu svůj život.
se dnes dívám, jak Bůh odpověděl na moje hledání, vede mě to k vděčnosti a zároveň k pokoře. Teď už vím, že okolnosti, do kterých nás druzí lidé třeba doženou, jako například nepříjemné učiliště, Bůh může využít k dobrému. A to je pro mě velká útěcha.

Tím dáváš čtenářům najevo, aby ve svých konkrétních okolnostech nerezignovali, ale důvěřovali. Vidíš v tom ještě nějakou další duchovní skutečnost?

Ano, přesvědčení a pevná víra, že Bůh své sliby plní, jsou pro mě naprosto podstatné. Proto jsem i dnes, kdy se doba změnila, klidná a důvěřuji, že s Boží pomocí půjde Ethos dál.

Děkuji za rozhovor

Otázky kladl Rolf Höneisen
-------------

  Napište svůj názor.

Bruno uviděl cíl, chopil se ho, ukázal, jak se to dělá – a pak se věnoval zase dalšímu úkolu. Vždycky předpokládal, že je vlastně všecko možné, pokud u toho máme správnou motivaci.