Prázdné řeči ohrožují pohodu

Jestliže prožíváte pohodu, ať už v rodině, ve sboru či v zaměstnání, je to fajn, ale není to samozřejmost. Je třeba si vztahy a osobní pohodu hlídat. Proč? Před čím? Jak?

Vycházím z toho, co na základě svých zkušeností píše Pavel svému kamarádovi Titovi (1,10-16). Radí mu, že v každém sboru by měli být starší bratři, kteří jednak mají sami morální kredit a také schopnost moudře zasáhnout, když se děje něco nedobrého. Sbory, rodiny a vztahy obecně ohrožují lidé, kteří se vyznačují:

• prázdným mluvením
• tím, že svádějí lidi
• rozvracejí rodiny
• usilují o hanebný zisk
• jsou to lháři
• jsou leniví
• často na kdeco upozorňují, že se něco nemá, protože prý je to nečisté
• drží se nesmyslných, zbytečných pravidel (židovských bájí a příkazů)

Nebezpečí tedy pochází od lidí, kteří umí mluvit, ale jejich mluvení je prázdné! Když někdo mluví, aniž by něco vyjadřoval, mělo by to pro nás být signálem, abychom zpozorněli, jestli takový člověk nenese i další znaky lidí, před kterými tady Pavel varuje. Těmi nic neříkajícími řečmi rozhádají lidi, kteří dosud žili v pohodovém vztahu, svádějí je k tomu, že někteří řeknou: „Hm, na tom možná něco je,“ a po čase se tomu věnuje větší pozornost, než se patří.

Tito lidé nemluví vždy pravdu, do práce se jim moc nechce, často upozorňují, že by se to či ono nemělo (že je to nečisté, v. 15). Sem bych zařadil některé pověry, přehnané úsilí o hygienu, některé ekologické ideologie, obavy o to, bychom nesnědli něco, co není „bio“ a podobně. Může se to týkat také oblékání. Nevymýšlejme, že by něco bylo poskvrněné, když pro to nejsou důvody. Je docela možné, že takový člověk už nedokáže rozeznávat čisté od nečistého − má poskvrněnou mysl i svědomí. Pavel ale píše: „Čistým je vše čisté. Avšak poskvrněným a nevěřícím nic není čisté, ale je poskvrněná jak jejich mysl, tak svědomí“ (v. 15). Kristus očistil naše svědomí i naši mysl. Nemusíme ve všem vidět nečistotu.

Je zvláštní, že dále se tito lidé vyznačují tím, že nejsou schopní udělat dobrý skutek! Nevědí jak, nemají nápad, a i když nápad dostanou, tak ho nedokážou uskutečnit. Znakem zdravého křesťana je to, že je pohotový, připravený konat dobré činy (2. Timoteovi 3,17; Efezským 2,10; Titovi 3,1).

A posledním znakem falešného křesťanství, člověka, který nemá daleko k tomu, aby sváděl druhé a vedl prázdné řeči, je hrabivost, snaha rychle a snadno přijít k penězům. Dávejme si pozor na toho, kdo příliš mluví o penězích, chce je vydělat, možná nám i radí, jak vydělat. Ale na druhé straně bychom měli být pozorní, abychom dokázali postřehnout, když je někdo opravdu nuzný a peníze skutečně potřebuje, i když o nich nemluví a vůbec na to nevypadá.

Být zdravým křesťanem, který má vztahy v pořádku a se kterým se ostatní lidé cítí dobře, to vyžaduje pozornost, vyváženost a rozvahu. Kde ji brát? Známe vůbec někoho takového?

Pavel říká, že je třeba, abychom byli zdraví ve víře (Titovi 1,13; 2,1-2). Jak se pozná zdravá víra? Ta pramení z toho, když člověk čerpá ne od těch, kdo mluví naprázdno, ale chodí si pro moudrost ke správnému zdroji. Tím je Bůh a jeho slovo: „Nedostává-li se někomu z vás moudrosti, ať ji žádá od Boha, který dává všem štědře a nevyčítá, a bude mu dána“ (Jakubův 1,5). Výborným zdrojem moudrosti i správného postřehu a citlivosti na nekalé věci, je čtení Bible (Přísloví, Jozue 1,8).

Nenechejme se jen tak něčím rozhodit, Bůh nám dává pokoj. Přitom je však dobré vědět, co nás o pokoj může obrat a dávat na to pozor. Držme se zdravé víry a zdravého slova a dokazujme svou moudrost svými činy. Člověk, který má zdravou víru, dokáže konat dobré skutky.

Jan Vopalecký, listopad 2017