Mezi rakovinou a Bohem

Všechno začalo v září 2009. Pořád mi bylo špatně. Měla jsem problémy s krevním oběhem, k tomu nevolnosti...V nemocnici mi mimo jiné provedli endoskopii žaludku a přitom objevili nádor. Doktor nám řekl, že nádor je s velkou pravděpodobností zhoubný, protože musel vyloučit všechno, co by naznačovalo, že by se mohlo jednat o nádor nezhoubný.
Období poté, co jsem diagnózu věděla, bylo nesnesitelné. Diagnóza zněla: nebezpečná forma rakoviny žaludku.
Část žaludku mi vyoperovali. Vyšetření mělo udělat jasno. Udělalo − velmi zvláštním způsobem.

Lhala bych, kdybych řekla, že se mi v té době dařilo psychicky dobře, přesto jsem většinu času prožívala útěchu, cítila jsem se, jako bych byla nesena. Bůh mě tehdy mnohému naučil. Teď jsem sama na sobě pocítila, jak se projevuje modlitba...Prožívat Boží útěchu, péči, pokoj − něco nepopsatelného.

Operace proběhla dobře, ale potom došlo k události, která mě málem stála život. Utrpěla jsem šok související s infuzí. Život mi zachránilo, že jsem pořád ještě ležela na jednotce intenzivní péče a kolem byli lékaři. Vyoperovali mi nádor i s částí žaludku a všechno znovu poslali na vyšetření.

V den, kdy mě na pár dní propouštěli z nemocnice domů ještě laboratorní výsledky neměli. Teprve podle nich se dalo zjistit v jakém stádiu nádor je a jaká bude potřebná terapie. Nebo se také − v nejhorším případě mohu dozvědět, že se jedná už o matastáze.

Čekala jsem na manžela, který měl pro mě přijet, když v tom nečekaně vešli do pokoje dva lékaři, kteří mě operovali. Dlouho se na mně dívali. V jejich tvářích jsem četla samé otazníky. Co se stalo?

Celý článek najdete v Ethosu 2011/1

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl.
 Dal mi nový impuls.
 Dávám mu za pravdu.
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.