Život, který nestojí za to?

   Bylo mi pět, když se můj do té doby normální život drasticky změnil. Při jedné kontrole u lékaře mi při vyšetření krve zjistili cukrovku.

   Byla jsem šest týdnů v nemocnici, kde jsem se musela přizpůsobit životu s dietou a inzulínovými injekcemi. Můj život začaly určovat nesčíslné příkazy a zákazy. Všechno muselo přepočítávat a kontrolovat, jinak to může později vést k slepotě, selhání ledvin nebo k něčemu ještě horšímu.

   Často jsem musela bojovat s příliš nízkou hladinou cukru v krvi. Když během dne cukr klesal, projevovalo se to silným třesem a pocity slabosti. v takovém případě mi pomohlo, když jsem rychle něco snědla. V noci jsem však nic necítila. Často jsem se z kómatu probudila až v nemocnici.

   V noci mě trápily hrozné stavy strachu. Přepadal mě strach z budoucnosti, ze smrti. Kolikrát jsem se probouzela s křikem, cítila jsem se ohrožená, zrazená, bezmocná.

   Celý život se točil jen kolem mé cukrovky. Kvečeru jsem se bála zlých snů.

   Občas se stávalo, že jsem hodila všechny zákazy za hlavu, snědla všechno, na co jsem přišla, a kdy jsem měla chuť. Důsledkem takových záchvatů byly děsivé hodnoty cukrovky, těžké svědomí a celkový pocit: jak jsem špatná!

   Jednou v noci − bylo mi tehdy asi šestnáct − jsem se zase probudila ze spaní. Napadlo mě: Tak dost! Bylo by přece tak jednoduché se inzulínem předávkovat, usnout a už se neprobudit. Seděla jsem na okraji postele a představovala si, jaké by to bylo, kdybych si dala takovou ,smrtící injekci„.

   Byla mi hrozná zima. Cítila jsem se tak sama, jako by po mně sahala nějaká cizí moc − stejná moc, která mě děsila v mých snech. Rázem jsem věděla: této moci se nechci poddat!

Co to bylo za moc?

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl.
 Dal mi nový impuls.
 Dávám mu za pravdu.
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.